"Spousta lidí mi přála hezký výlet," usmívala se před odletem. Ne, olympiáda pro ni neznamenala výlet. Daleko víc je to splnění snu. Ještě začátkem roku 2012 byl start pod pěti kruhy jen velmi plachou myšlenkou, o pár měsíců později, v dubnu si už však mohla v kalendáři na začátek léta červeně zaškrtnout čtrnáct okének a pod ně napsat: Jsem v Londýně.
Postaral se o to její čas na maratonu v Rotterdamu, kde ve své premiéře zaběhla áčkový limit a zařadila se na čtvrté místo tuzemských historických tabulek.
Měsíčně naběhá 350 až 400 kilometrů a lidé kolem běhání ji dobře znají napříč celou republikou. "Auto nemám, všude doběhnu a na závody jezdím s kolegy nebo trenérem," usmívá se.
Stejně jako Lukáš Bauer trénuje v kopcích v okolí Klínovce, jen podporu jako on nemá. Živí se jako učitelka, na gymnáziu v Sokolově ji žáci mají na tělesnou a občanskou výchovu.
"Děti v prvním ročníku se bály, že se mnou budou muset běhat, ale jsou šikovné, skoro jako ve sportovní třídě. Nevymlouvají se, že nemohou cvičit. Ví, že pohyb patří k životu," říká. K životu Ivany Sekyrové letos patřila olympiáda. Co na tom, že doběhla na 67. pozici. Splnila si sen.
