Iva Nachmilnerová dělí svůj život především mezi práci na neurologické klinice fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě a extraligový volejbal.
Co se stalo, že se najednou prosadila do národního družstva?
„Řekl jste to hezky - taková stará a poprvé v reprezentaci,“ usmála se 29letá blokařka.
Ne ne, s věkem to nesouvisí...
Každá taková zkušenost je dobrá, moc si jí vážím. Každý sportovec má za cíl reprezentovat svou zemi. Pro mě je to srdeční záležitost. Jsem ráda, že mi to umožnili v práci, takže děkuji, že mě pustili, asistentu Honovi a přednostovi Barovi.
Přispělo k tomu, že jste přijala pozvánku do reprezentace, i to, že asistentem kouče Alexandra Waibla byl ostravský trenér Zdeněk Pommer?
Je fajn, když víte, že tam je člověk, který volejbal chce dělat s radostí, pro české lidi a dobře. Už ho nějak znáte a víte, že vám může pomoci, že se zabývá tím, jak poskládat tým, aby si dobře sedl. Bylo to pro mě povzbuzení, ale kdyby nabídka přišla bez něj, tak bych ji také uvítala.
Nečekala jste na starty v národním celku už delší dobu?
Občas, když byla nějaká krize a některá z blokařek se zranila, se mi ze svazu ozvali. Ale nevybrali mě, protože všichni vědí, že pracuji a mám nějaké limity, hráčské i věkové. Když se na to podívám racionálně, tak jsem s tím už moc nepočítala. Byla to však nová zkušenost. Ostatně volejbal nehraju tak dlouho, od sedmnácti let. Byl to pro mě zase posun.
Přesto je to zajímavé, protože jste volejbalovou kariéru utlumovala a najednou reprezentujete.
A najednou jsem měla dva tréninky denně a úplně jiný režim, režim vrcholového sportovce, který neznám už čtyři roky, co pracuji. Bylo docela náročné zvyknout si na jiný svět. Mou jedinou starostí bylo, abych si po posilovně nezapomněla dát proteinový nápoj. Ale zároveň jsem se těšila do práce, na pacienty, na kolegy a na holky v ostravském týmu. Získala jsem jiný nadhled.
Reprezentaci si pochvalujete, ale zároveň jste se těšila do práce i do klubu. Jak tomu mám rozumět?
Bavilo mě vstávat později a mít místo služby celou noc kvalitní spánek. To mi asi bude chybět. Ale medicína není úplně povolání, ne nadarmo se říká, i když to zní jako klišé, že je to poslání. Vážně mi chyběla péče o pacienty, někomu pomoci, někoho vyléčit, pobavit se s lidmi. Svou práci mám ráda, mám ráda kolegy, kteří to měli těžší, když jsem byla pryč, protože jich bylo o jednoho méně.
Co dál? Zůstanete v reprezentaci i příští rok?
Parta byla dobrá, líbilo se mi tam a za další případnou pozvánku budu zase vděčná. Pokud mi vedení nemocnice vyhoví a uvolní mě.
Příští rok je evropský šampionát, kam by měla jet většina družstva, které vybojovalo postup.
Jasná věc je to mistrovství Evropy, ale člověk předvádí určité výkony a je pravděpodobné, že se objeví mladé holky, a lepší, které letos třeba nemohly reprezentovat. Pro mě to znamená tvrdě pracovat, ale jsem limitovaná menším počtem tréninků, nemám tolik příležitostí na sobě pracovat a zlepšovat se, protože mám svou práci. Budu se však snažit.
Jaké to bylo, vrátit se do klubu těsně před startem extraligy?
My už jsme si s Maruškou Toufarovou a Péťou Kojdovou říkaly, že se těšíme do Ostravy, protože ta parta, co tady byla minulou sezonu, byla výjimečná. Těšily jsme se, jak zase budeme hrát spolu. To sehrávání je sice komplikovanější, protože jsme si reprezentační povinnosti ztížily baráží, ale známe se z loňska, víme, co od sebe čekat. Jde jen o to, překonat nesehrávky, nezdary v úvodu soutěže. Mašina je ale nastartovaná, holky tady poctivě trénovaly, a docela hodně. Věřím, že sezona vyjde.
Ale určitě bude těžší než ta minulá, v níž jste překvapily.
Minule jsme byly v roli takového černého koně, teď tomu tak nebude. Rozpočet Ostravy je nízký, zůstaly jsme ale ve stejném složení a přidaly se k nám mladé holky, které jsou šikovné. Nemáme zahraniční posily ani hráčku, která by to urvala za všechny. Pořád jsme tým jako loni. Možná máme v hlavách, že už nemůžeme překvapit, ale musíme to zvládnout. Zdejší hráčky jsou zkušené a Pompe (trenér Pommer) je natolik kvalitní, že dokáže naše hlavy přepnout.
Když jste byla s reprezentací, jak jste udržovala kontakt se svým lékařským oborem?
Vozila jsem si časopisy, knížky, snažila jsem se stále vzdělávat, aby mi mozek nezdegeneroval jen na ten balon. Člověk musí pořád makat a pokračovat dál. Vůbec mě ale nenapadlo, že bych se s reprezentací dostala tak daleko. Říkala jsem si, že pojedu na jeden kemp a pak řeknou: Ta je stará, potřebujeme novou krev. Takže mě překvapilo, že jsem zůstala, a ač jsem tolik nehrála, děkuji partě, děkuji realizačnímu týmu, děkuji za zkušenosti.
Nakopl vás národní celek, abyste dál vrcholově hrála volejbal a současně pracovala?
Už loni o Vánocích jsem říkala holkám, že ještě tuto sezonu chci hrát. Bylo to teď pro mě něco nového, zahrát si proti trochu světově známým hráčkám, což je motivace pro všechny, ať je vám čtyřicet, nebo osmnáct. To vás nakopne. Navíc jsem měla možnost hrát s našimi nejlepšími hráčkami. Je to impulz, jak dál, ale na druhou stranu je to i závazek. Nemohu předvádět špatné výkony. Když teď půjdu někdy hrát po službě, nemohu si říct: Ježíši, já jsem po službě. Musím do toho dát všechno, protože by to byla ostuda nejen pro mě, ale i pro nároďák. Je to závazek.
