Již tehdy sice za kulisami zuřila politická válka mezi týmy a svazem USAC, nemohla ale zabránit tomu, aby se v tomto (včetně kvalifikací) téměř celý měsíc trvajícím podniku neutkali ti nejlepší z nejlepších. Indy bylo v sedmdesátých letech ještě ryze americkou záležitostí. Piloti jiných národností platili za exoty a "Starou cihelnu" ještě nezneuctívala formule 1 jezdící v protisměru a ve směšných kličkách uvnitř mohutného oválu.
Tréninky
O tom, že byl přístup tehdejších účastníků již mimořádně profesionální svědčí to, že již v sobotu 7. května nastoupilo 23 vozů k neoficiálním testům. Tento první den na oválu Indy skončil malou senzací: Nejrychlejšího průměru totiž dosáhla Janet
Guthrie s jejím vozem Vollstedt-Lightning průměrem 185,609 mil za hodinu. V neděli se však muži polepšili a nakonec to byli Gordon Johncock (Patrick-Wildcat) s průměrem 192,596 m/h, před Alem Unserem a Danny Ongaisem.
Po tomto prvním porovnání sil prorokoval trojnásobný vítěz závodu, Anthony Joseph Foyt: "Kdo bude letos chtít stát na pole-position, bude muset překonat hranici 200 mil za hodinu." Jaký to pokrok. Roku 1976 zajel nejrychlejší pilot kvalifikace, Mario Andretti, průměr 189,404 m/h.
Pro toto výrazné zlepšení časů lze ale uvést dva pádné důvody: V létě roku 1976 byl povrch trati urovnán a nově asfaltován. Druhým důvodem bylo, že od roku 1977 byl v kvalifikaci opět povolen vyšší tlak "vyráběný" turbodmychadlem. Zatímco v sezoně 1976 začínal předepsaný ventil (pop-off valve) pracovat již při přetlaku 75 inčů, v roce 1977 to bylo při dosáhnutí tlaku 80 inčů.
Kvalifikace, Pole-Day
Po celý týden se pak týmy dále pokoušely perfektně nastavit své vozy pro první vyvrcholení ročníku 1977: The Pole-Day. Že se i při těchto zkouškách jezdí na limitu dokazovalo několik rozbitých vozů. Mezi nimi také McLareny Regazzoniho a Snevy. Čtrnáctého května se pak rozhodovalo o prvních jednadvaceti kvalifikovaných.
I když se během předešlého tréninkového týdne podařilo jak Foytovi, tak i Rutherfordovi a Andrettimu zajet jednotlivá kola s průměrem nad 200 m/h, byl průměr nejrychlejšího v den kvalifikace o kousek pomalejší. Byl jím osmadvacetiletý obrýlený bývalý učitel Tom Sneva na voze McLaren-Cosworth M24 týmu Rogera Penskeho. V Indy se totiž neměřil čas, čili průměr dosažený v jednom kole, ale ve čtyřech souvisejících. První dva okruhy Sneva dokonce absolvoval rychlostí nad 200 m/h, jeho pneumatiky však rychle ztrácely na přilnavosti a zbývající dvě kola byla pomalejší. Výsledkem byl průměr 198,884 m/h.
Zbytek první startovní řady patřil bratrům Unserům. Dvojnásobný vítěz Indy, Bobby Unser (otec dnešní hvězdy IRL, Ala juniora) byl takovým výsledkem mile překvapen. Během celého týdne měl problémy s motorem a ani šasí jeho Lightning-Offenhauseru se mu nedařilo vyladit. O "Pole-Day" ale vše sedělo. První řadu startovního roštu tedy doplnil Al Unser na voze Parnelli-Cosworth. Hluboce nespokojen byl s výsledkem kvalifikace A.J.Foyt. V Indy 500 nastoupil A.J. již po dvacáté a jeho průměr 194,563 m/h byl mnohem pomalejší, než očekával. Svou čtvrtou pozici na startu hodnotil jako neúspěch, který připisoval hlavně na konto silnějšího Cosworthu DFX Toma Snevy.
Podobně špatná nálada vládla i v továrním týmu McLaren. Johnny Rutherford dominoval v trénincích všech dosavadních závodů seriálu USAC této sezony a tak i v Indy vsadil McLaren vše na pole. Rutherfordův první pokus (byl relativně rychlý) vedení stáje přerušilo, když bylo vidět, že na Snevův čas nestačí. Svůj další pokus však Američan kvůli zlomenému péru ve vstřikování paliva nedokončil vůbec a tak mu na kvalifikaci zbyla jen neděle. Ta už ovšem nerozhodovala o "pole" a tak skončil vítěz z minulého roku jen na 17. startovním místě.
Spokojen mohl být Mario Andretti, který kvůli svému angažmá u Lotusu ve formuli 1 letecky "pendloval" mezi USA a Evropou: druhý Penskeho mclaren postavil na šesté místo. Pro jedinou ženu v poli to ani po nedělních jízdách zatím nestačilo. Ona a ostatní prozatimní nekvalifikovaní však měli za týden dostat ještě jednu šanci na obsazení pozic 22-23.
Nejtěžší nehodu kvalifikace utrpěl Švýcar Clay Regazzoni. Ve třetím kole svého sobotního pokusu ztratil ve třetí zatáčce v rychlosti přes 190 m/h kontrolu nad svým mclarenem. Po divokém letu s přemety a nárazy do ochraných plotů a zdí zbylo z vozu patřícímu Teddy Yipovi pouze torzo, ze kterého Clay vystoupil nezraněn.
Kvalifikace pro pozice 22-33
Příští víkend stál Clay Regazzoni, jinak pilot F1 týmu Ensign, před těžkým rozhodnutím. Jak kombinovat kvalifikaci v Indianapolisu s Velkou Cenou Monaka? Poté, co se se svým tmavomodrým Ensignem ve čtvrtečním monackém tréninku nekvalifikoval, dohodl s šéfem týmu, Mo Nunnem (dnes majitelem týmů CART i IRL), že když bude předpověď počasí pro Francii špatná, na kvalifikaci a závod v Monaku zanevře a odletí do Ameriky. Předpověď pak skutečně zněla "déšť na Cote d´Azur", takže Clay dal přednost Indy, kde se v neděli jako 29. kvalifikoval. S úsměvem lze dodat, že v Monaku nakonec nepršelo a Clayův "náhradník", Jacky Ickx, svůj Ensign do závodu kvalifikoval také.
Jiný "starý známý" z formule 1 tolik štěstí neměl: Australan Vern Schuppan, který během své kariéry v F1 také jezdil mimo jiné za Ensign, svůj Curtis-Wildcat do Indy 500 nekvalifikoval. Pole roku 1977 ale mělo svou novotu. V neděli se dokázala protlačit do startovního pole, této domény mužů, poprvé v historii žena: Janet Guthrie se průměrem 188,003 m/h postavila na startovní místo 26. Poprvé tedy před závodem zazněla obměna klasická fráze "Gentlemen, start your engines". Zástupce rodiny Hulman musel říci "Lady and...". Do 500 mil v Indianapolisu se kvalifikovalo sedm nováčků. Mimo Regazzoniho a Guthrie jimi byli Ongais, Olivero, Hucul, Jones a Jerry Sneva.
Výsledek kvalfikačních jízd - postavení na startu:
1. Tom Sneva................McLaren-Cosworth DFX M24........ 198,884 m/h
2. Bobby Unser.............Lightning-Offenhauser.................. 197,618 m/h
3. Al Unser...................Parnelli-Cosworth DFX.................. 195,950 m/h
4. A.J. Foyt..................Coyote-Foyt................................. 194,563 m/h
5. Gordon Johncock......Wildcat-DGS-Offenhauser............. 193,517 m/h
6. Mario Andretti............McLaren-Cosworth DFX M24........ 193,353 m/h
7. Danny Ongais............Parnelli-Cosworth DFX................. 193,040 m/h
8. Pancho Carter............Eagle-Offenhauser...................... 192,452 m/h
9. Mike Mosley..............Lightning-Offenhauser.................. 190,064 m/h
10. Wally Dallenbach......Wildcat-DGS-Offenhauser............ 189,563 m/h
11. Johnny Parsons........Wildcat-DGS-Offenhauser............ 189,255 m/h
12. Sheldon Kinser.........Dragon-Offenhauser..................... 189,076 m/h
13. George Snider..........Wildcat-DGS-Offenhauser............. 188,976 m/h
14. Bobby Olivero...........Lightning-Offenhauser................... 188,452 m/h
15. Al Loquasto..............McLaren-Offenhauser M16B.......... 187,647 m/h
16. Jerry Sneva..............McLaren-Offenhauser M16............. 186,616 m/h
17. Johnny Rutherford.....McLaren-Cosworth DFX M24..........197,325 m/h
18. Roger McCluskey.....Lightning-Offenhauser.................... 190,992 m/h
19. Lloyd Ruby...............Lightning-Offenhauser................... 190,840 m/h
20. Jim McElreath sen. ..Eagle-AMC.................................. 187,715 m/h
21. Gary Bettenhausen...Dragon-Offenhauser....................... 186,596 m/h
22. Tom Bigelow.............Eagle-Offenhauser........................ 186,471 m/h
23. Billy Vukovich...........Lightning-Offenhauser................... 186,393 m/h
24. Lee Kunzman...........Eagle-Offenhauser........................ 186,364 m/h
25. Steve Krisiloff............Eagle-Offenhauser....................... 184,691 m/h
26. Janet Guthrie............Lightning-Offenhauser.................. 188,003 m/h
27. Cliff Hucul.................McLaren-Offenhauser M16C......... 187,198 m/h
28. Bill Puterbaugh.........Eagle-Offenhauser....................... 186,800 m/h
29. Clay Regazzoni.........McLaren Offenhauser M16C......... 186,047 m/h
30. Dick Simon...............Vollstedt-Offenhauser.................. 185,615 m/h
31. John Mahler..............Eagle-Offenhauser....................... 185,242 m/h
32. Eldon Rasmussen......Rascar-Foyt............................... 185,119 m/h
33. Bubby Jones.............Eagle-Offenhauser....................... 184,938 m/h
61. ročník Indianapolis 500, závod
Neděle, 29. května 1977. Je vedro, předpověď však říká, že k poledni má přijít déšť. Účastníci absolvují dva zahřívací okruhy za pace-carem, který řídí herec James Garner (známý z filmu Grand Prix) a přesně v 11.00 je odstartováno. Nejlepší start má Al Unser, za ním se řadí Sneva, bratr Bobby, Johncock, Foyt, Andretti, Carter, Ongais a zbytek pole. Brzy je však jasné, že nejrychlejšími vozy ve vedoucí skupině jsou světle modrý Wildcat Johncocka a křiklavě oranžový Coyote Foyta. Již v šestnáctém kole přebírá Gordon Johncock vedení a o dvě kola později se posouvá Foyt na druhou pozici. Vozy s moderními motory Cosworth DFX tedy překvapivě hrají jen druhé housle za agregáty DGS-Offenhauser a Ford-Foyt.
Ze závodem se mezitím již rozloučil vítěz ročníků 1974 a 1976 Johnny Rutherford, poté co Cosworth v jeho First-National-City-Bank-McLarenu explodoval. Důvodem byly problémy s převodovkou. Johnnymu za plného plynu vyskočila rychlost a motor nevydržel. Také starší, červený McLaren-Offenhauser M16E Claye Regazzoniho, už po pětadvaceti kolech s defektem chladícího potrubí odstoupil.
Přichází fáze prvního tankování a výměn pneumatik. Foytův tým odbavuje svého pilota rychleji, než mechanici Pata Patricka a A.J. se ujímá poprvé vedení. Danny Ongais a Janet Guthrie navštěvují boxy neplánovaně a ztrácejí čas opravami. V tandemu jedoucí piloti týmu Penske se pak snaží vedoucí duo Johncock-Foyt dotáhnout, když v 35. kole dochází k jediné nehodě závodu. Veterán Lloyd Ruby ztratil v druhé zatáčce kontrolu nad svým monopostem a tvrdě narazil do zdi. Pilot, který bohudík zůstal bez zranění, vlastními silami opustil vrak, důsledkem silného nárazu však ztratil vědomí.
Takto vzniklou neutrální fázi využívá kompletní pole k druhé zastávce v boxech. Roku 1977 se při takovýchto fázích nepoužívalo vodícího vozidla, ale světelného signalizačního systému, který v této funkci absolutně selhal. (Zajímavé je, že i v letošní tahanici o vítěze hrálo žluté signalizační světlo hlavní roli.) Každý pilot si tyto znamení totiž vykládá po svém a když může závod konečně pokračovat, mají Foyt a Johncock mnohem větší náskok, než před Rubyho nehodou. Fair-play, či ne, oba zkušení borci využili nepřesností v předpisech lépe, než jejich pronásledovatelé. Ti mají ke všemu ještě i smůlu: Andretti vypadává se zlomeným výfukem a Sneva má v boxech problémy s hydraulickým zvedákem.
Když předjíždějí tvrdě zápolící Foyt a Johncock o celé kolo i třetího Ala Unsera, je téměř jisté, že se o vítězi rozhodne jen a jen mezi nimi. Opravdu nejrychlejším vozem, který kolem třetiny závodu po Brickyardu kroužil, byl ovšem černý Interscope-Parnelli-Cosworth Hawaiice Dannyho Ongaise. Danny, který již začátkem závodu musel měnit zlomený výfuk a byl tak v celkovém hodnocení beznadějně pozadu, dosahuje pravidelně průmeru nad 190 m/h a nechává si zapsat i nejrychlejší kolo.
Uprostřed závodu také dochází ke zdánlivě rozhodující události. Foytův motor při průjezdu druhé zatáčky vypovídá službu a rozzuřený A.J. pokračuje už jen ve stále pomalejším volnoběhu. Když se motor jako zázrakem zase "chytá", má Johncock již třicetivteřinový náskok. Ze závodu odpadává další z favoritů: V 95. kole vzdává se zlomeným vedením oleje Bobby Unser. Nyní nastává i nejlepší fáze A.J.Foyta, kterému se daří Johncockův náskok pravidelně snižovat. Po třech čtvrtinách závodu vede Johncock už jen o 1,5 sekundy. A.J. se ale nesnaží "Gordieho" předjet, jen lišácky vyčkává v jeho závěsu.
Přichází kolo 156, které je zajímavé ze dvou důvodů: Zaprvé zde závod opouští absolutní miláček publika, šestadvacetiletý Pancho Carter, úřadující šampion amerických sprint-cars. Za druhé se právě v tomtu kole A.J. Foyt rozhodl, posedmé tankovat. A.J. je se svým stopem téměř hotov, když na trati zůstává stát Gary Bettenhausen, což s sebou nese vyhlášení další žluté fáze. Pro Foyta se tím zdá být vše ztracené: Johncock teď má možnost natankovat s mnohem menší ztrátou času. K údivu všech však Johncock této příležitosti nevyužívá - krátkou neutrální fázi jednoduše propásl.
Šéf Patrickova týmu, George Bignotti, se však toto selhání svého pilota snaží vyžehlit poněkud nesportovním manévrem: Jakoby náhodou najednou zpomaluje třetí pilot Wildcatu, Johnny Parsons, aniž by přitom opustil ideální línii. Vedení závodu tak nezbývá, než vyhlásit další neutrální fázi, které Johncock konečně využívá k natankování. Jeho náskok po této nepěkné akci čítá 15 sekund. Na Foyta to dnes ale nestačí. Jeho Coyote je teď o celou vteřinu na kolo rychlejší, než firmou STP sponsorovaný Wildcat Johncocka. Ke konečnému rozhodnutí ale dochází, ještě než Foyt svého konkurenta mohl dohnat: Po 184 kolech Johncockův Offy nevydržel zátěž honičky a explodoval.
Legendární A.J. Foyt z Texasu si tak dojíždí pro své rekordní čtvrté vítězství. "Během těch posledních kol jsem už jen domlouval všem možným součástkám vozu, aby vydržely." řekl po závodu, který trval 3 hodiny a 6 minut, šťastný Foyt. Druhý dojel Tom Sneva. Byl jediným pilotem bez ztráty kola na vítěze. Třetí v cíli, Al Unser, se jen zlobil kvůli chování soupeřů při žlutých fázích: "Do pekla, proč musí všichni takto podvádět?" George Bignottimu snad trochu zlepšili náladu Wally Dallenbach (dnes hlavní sportovní ředitel CART) a Johnny Parsons, kteří dovezli jeho Wildcaty na místa čtyři a pět.
Ale nechme konečné slovo vítězi: "Skončím teprve až mě začnou zlobit oči. Teď vidím stejně dobře, jako před dvaceti lety." Tento slogan Anthony Joseph Foyt, snad největší legenda amerických oválů vůbec, pěstoval až do začátku devadesátých let. Vysněného pátého triumfu v Indianapolisu se ale jako pilot nedočkal.
Oficiální výsledky Indianapolis 500 1977
Pátého závodu mistrovství Citicorp-Cup-USAC:
1. A.J. Foyt................500 kol
2. Tom Sneva.............500 kol
3. Al Unser.................199 kol
4. Wally Dallenbach....199 kol
5. Johnny Parsons......193 kol
6. Tom Bigelow...........192 kol
7. Lee Kunzman..........191 kol
8. Roger McCluskey....191 kol
9. Steve Krisiloff..........191 kol
10. Jerry Sneva...........187 kol
11. Gordon Johncock...184 kol
Nejrychlejší kolo: Danny Ongais 192,678 m/h (nový traťový rekord)
Neklasifikováni - příčina:
Puterbaugh, 170 kol - ztráta oleje
Rasmussen, 168 kol - defekt zadního závěsu kol
Mahler, 157 kol - časová ztráta kvůli opravě, vůz v cili
Carter, 156 kol - motor
Bettenhausen, 138 kol - motor
Vukovich, 110 kol - motor
B.Unser, 94 kol - prasklé vedení oleje
Mosley, 91 kol - motor
Ongais, 90 kol - motor
Jones, 78 kol - motor
Hucul, 72 kol - závada zadního závěsu kol
McElreath, 71 kol - defekt ventilu turbodmychadla
Snider, 65 kol - motor
Olivero, 57 kol - závada dmychadla
Andretti, 47 kol - hlava válců
Ruby, 34 kol - nehoda
Loquasto, 28 kol - závada rozdělovače
Guthrie, 27 kol - motor
Regazzoni, 25 kol - potrubí chlazení
Simon, 25 kol - motor
Kinser, 14 kol - motor
Rutherford, 12 kol - převodovka-motor
 Ročník 1977 znamenal čtvrté vítězství Anthony Josepha Foyta v Indianapolisu. |
 Pole-man Tom Sneva na McLarenu M24 týmu Penske. |
 Wally Dallenbach obsadil na Wildcatu čtvrté místo. |
 A.J.Foyt na jeho Coyote-Ford |
 Nejvážnější Foytův soupeř, Gordon Johncock, při zastávce v boxech. |
 Hawaiiec Ongais zajel nejrychlejší kolo závodu. |
 Clay Regazzoni si své hostování v Americe jistě představoval trochu jinak... |
