Oba finalisty mužského challengeru, devatenáctiletého Dušana Lojdu a o deset let staršího Jiřího Vaňka, Kodeš pochválil. "Je skvělé, že jsme měli opět české finále, ti kluci získali do žebříčku body, které potřebují," řekl.
Podlě něj byla cesta do závěrečného duelu hlavně o morálce. "Navíc prokázali buldočí bojovnost, tím se dokázali vyrovnat s nepříznivými povětrnostními podmínkami, které na Štvanici panovaly."
Kodešovi však vadilo, že řada hráčů, zaostávala ve hře na síti a ve volejích. "Aby se mohl tenista stát světovým hráčem, je nutné, aby se tlačil víc na síť. Řada hráčů praktikuje hru od základní části, na síť se bojí chodit. A to vidím jako tendenci, která není dobrá."
Při jeho sondách ho zajímalo, zda někteří mohou v nejbližší době vyrůst v hráče světové úrovně. "Ale kteří by to mohli být, nevím. Já se na ty zápasy díval spíše kritičtějšíma očima a vidím řadu chyb, například po stránce taktické. Hráči si neumí připravit správný míč k útoku, někdy to je takové bemyšlenkovité, bez nápadu."
Dodal však, že je nutné si uvědomit, ze turnaj je pouze challengerem a pro mladé hlavně příležitostí naděje se seznámit s "velkým" tenisem. "A tím turnaj svůj účel splňuje."
Současný tenis se příliš neliší...
Wimbledonský vítěz z roku 1973 si ale myslí, že tenis se za dobu jeho éry od toho současného příliš nezměnil.
Jan KodešNarozen: 1. března 1946 v Praze |
"Jsou na to různé názory. Pravda, trošku tomu pomohl vývoj nových raket, které celkově hru zrychlily. Ale strategie zůstává pořád stejná. Pokud se k míči nepostavíte dobře a nezahrajete ho přesně, tak vám prostě do kurtu nejde," usmál se.
Přestože Kodeš loni oslavil 60. narozeniny, stále se udržuje v kondici. Ale veteránské turnaje nehraje. "Samozřejmě, že ITF (Mezinárodní tenisová federace) organizuje řadu těchto akcí. Ale mně se už nechce cestovat," dodal dvojnásobný šampion French Open.
... ale pořád ho sleduji
"Tak dvakrát třikrát týdně si jdu pinknout a docela mě to těší. Navíc syn má tenisovou školu, takže tenisem dál žiju i takhle. Sice jsem napsal knihu "Tenis byl můj život", ale jak vidíte, sleduji ho pořád. Baví mě to."
Mimochodem: Na autobiografickou knihu, která vyšla těsně před loňskými Vánocemi a již napsal ve spolupráci s Petrem Kolářem, má pozitivní ohlasy. "Zatím mi nikdo neřekl, že by byla špatná. Já jsem dlouho zvažoval, zda do toho mám jít. Myslím, že kniha splňuje svůj účel. A to tím, že i mladší generace se dozví, jaká tenkrát byla doba. Že to byla zlatá éra našeho tenisu. Éra, která se nemusí nikdy vrátit."
V mezinárodním tenisu se ale přesto angažuje, je například v komisi Mezinárodní síně slávy. "Je toho víc, ale nejsou to žádné významné funkce. Nic, čím bych se příliš zatěžoval."
A setkává se i s hráči své generace? "To ano. Jezdím do Paříže, do Wimbledonu, tam se potkáváme. Posedíme, popovídáme. Zhodnotíme, zkritizujeme i pochválíme," směje se. Nemůžu si stěžovat, kontakt s tenisovým světem mám pořád."
