Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Habeler: Mount Everest bez kyslíku? S Messnerem jsme na to hned kývli

Legendární horolezec Peter Habeler | foto: Zdeněk NěmecMAFRA

21 2015
Peter Habeler má mezi horolezci status legendy, na jeho besedu ve Zlíně dorazily stovky zájemců. Není divu, právě on a Reinhold Messner jako první lidé vylezli na Mount Everest bez použití kyslíkových přístrojů.

Postával u lezecké stěny ve zlínském centru Vertikon a při pohledu na ni uznale pokyvoval hlavou. „Vypadá nádherně, pro přípravu musí být výborná,“ chválil Peter Habeler.

Fotogalerie

Vitálního Rakušana, který i v 72 letech pořád leze po horách, vítala natřískaná hala a bez dechu poslouchala jeho vyprávění o horolezeckých počátcích, seznámení s Reinholdem Messnerem, dobývání nespočtu vrcholů, ale hlavně – o nezapomenutelném květnu 1978.

Tehdy Messner a Habeler, kterým se přezdívalo „dream team“, zdolali jako první lidé Mount Everest bez kyslíkového přístroje. Pro vývoj horolezectví to bylo něco jako přistání na Měsíci.

Peter Habeler

Rakouský horolezec se narodil roku 1942. V roce 1966 potkal svého dlouholetého kolegu Reinholda Messnera a o 8 let později společně jako první lidé vystoupili severní stěnou Eigeru za méně než deset hodin.

Rok poté vystoupili poprvé v historii na osmitisícovku Gašerbrum I alpským stylem – bez použití lan, výškových táborů a pomoci nosičů.

Roku 1978 zdolali nejvyšší horu světa Mount Everest bez umělého kyslíku.

Habeler dobyl i Čo Oju, Nanga Parbat, Kančendžengu nebo Hidden Peak. Stal se prvním Evropanem, který slezl Big Walls v Yosemitském národním parku v Kalifornii.

V rodném Mayrhofenu založil školu lyžování a horolezectví.

Jak vás vůbec napadlo pokusit se o výstup, který tehdy řada lidí považovala za nemožný?
V roce 1977 jsme se vrátili z Dhaulágirí, kde jsme se kvůli lavinám nedostali na vrchol. Lákalo nás něco nového. Jednou jsme seděli v baru s kamarády, vykládali o všem možném a najednou někdo povídá: „Proč nezkusíte vylézt na Mount Everest bez kyslíku?“ Reinhold se podíval na mě, já na něj a oba jsme kývli. Byla to vzrušující představa.

V té době už jste za sebou měli řadu výstupů alpským stylem, tedy bez lan, nosičů nebo výškových táborů. Přesto, měli jste z takové výzvy velký respekt?
Reinhold byl skvělý lezec a společně jsme vytvořili sehraný pár. Měli jsme stejný cíl: dělat nové věci rychle, elegantně a bezpečně. Jeli s námi dva skvělí lékaři, kterým jsme důvěřovali. Bylo to něco nového a nepředstavitelného. Ale chtěli jsme to zkusit bez kyslíků. Jeden kyslíkový přístroj vážil sedm kilo a museli jste sebou mít dva. Mít čtrnáct kilogramů na zádech, to je poznat.

Dá se vůbec popsat, jak jste se cítil na vrcholu?
Věděl jsem, že stojím na nejvyšším bodě planety. Díváte se kolem sebe, usmíváte se i pláčete, ale v tu chvíli už máte v hlavě, jak se dostat dolů. Při každém výstupu platí, že oddychnout si můžete teprve až se dostanete do základního tábora. Na cestě nahoru i dolů je pořád potřeba obrovská koncentrace. Naštěstí lezení není o tom, že se musíte dostat nahoru. Kdykoliv, kdy se necítíte, je lepší vrátit se. Bezpečnost je nejdůležitější.

S trochou nadsázky se říká, že na Mount Everest dnes vede „dálnice“, na které se střídají lidé, kteří si cestu zaplatí. Nemrzí vás to?
Je pravda, že na Everest, Dhaulágirí, K2 nebo Makalu se díky fixním lanům dostanete téměř normální a vyznačenou cestou. To je samozřejmě jednodušší. Ale pořád je hodně mladých lidí, kteří lezou bez fixních lan po těžkých trasách na náročné šestia sedmitisícovky.

Jedním z vašich přátel je i Radek Jaroš, který loni zdolal druhou nejvyšší horu světa K2 a ocitl se v elitní společnosti majitelů Koruny Himálaje – horolezců, kteří vystoupili na všech 14 osmitisícových vrcholů. Vy jich máte šest, nelákalo vás víc?
Nejsem typ, který by „jen“ lozil po horách. V roce 1978 mě Messner lákal na další osmitisícovky, ale já byl ženatý a žena chtěla, abych zůstal s rodinou doma. Radkovi jsem samozřejmě pogratuloval, je to obrovský úspěch. Osmitisícovky jsou těžké hory. Pro mě byla nejtěžší Kančengčonga, na ní jsem se málem zabil. Jindy mně na Dhaulágirí obrovsky pomohl jeden český lékař, měl jsem edém plic a nemohl jsem dýchat. Ale vždy jsem to zvládl, i díky kamarádům, s nimiž jsem lezl.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze