Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nadosmrti zajištěn? V žádném případě, ujišťuje horolezec Jaroš

Největší ledová stěna v Česku, ve Víru na Žďársku, zahájila novou sezonu. Jako první ji zdolal horolezec Radek Jaroš, pokořitel všech osmitisícovek světa. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

21 2015
Rok už patří Radek Jaroš mezi patnáct lidí na světě, kteří vylezli všech čtrnáct osmitisícovek. Nikdy nepřemýšlel nad tím, čeho dosáhl. Až v posledním roce mu začalo docházet: „Asi to vážně něco znamená.“ Lezeckou kariéru však nekončí. Už se chystá zdolat Korunu světa.

Když jsme dělali tento rozhovor, novoměstský horolezec Radek Jaroš právě cvakal písmenka do počítače. Během povídání mě ujišťoval: „Tohle je to, co mě živí, že píši knihy.“

Nikoliv, že by se po dovršení Koruny Himaláje, kterou zdolal před rokem, nahrnuli sponzoři a Jaroš z Vysočiny už do konce života nemusel nic dělat. „To v žádném případě,“ říká upřímně, hned poté však spokojeně dodává: „Já si ale nestěžuji. Žiji krásný život.“

Nejen o jeho proměně za posledních dvanáct měsíců, ale třeba i dalších plánech je tento rozhovor.

Radku, jaké zásadní momenty se u vás udály během roku od toho, co jste vloni vylezl na horu K2, poslední osmitisícovku?
(usměje se) Tak neoženil jsem se... Ne, zásadní je, že po dlouhé době trávím léto v České republice. Taky je zásadní to, že jsem si v zimě zranil rameno na snowboardu a v březnu, kdy jsem myslel, že už to bude dobré, jsem si to dorazil na hokeji. Po sportovní stránce teď tedy hodně jezdím na kole. A do finále jde film Cesta vzhůru, který má premiéru 23. srpna v Praze v Lucerně, zároveň jde do finále také knížka.

Fotogalerie

Omezuje vás ještě rameno?
Táhne se to už nějaký desátý měsíc a zrovna nedávno v noci jsem si uvědomil, že nemůžu ležet na levém rameni, což asi není úplně dobré. Zvažuji, že si zajdu na magnetickou rezonanci, abychom zjistili, co s tím je. Protože, když si vezmu, že si v cyklistice nesáhnu ani do zadní kapsy, nemůžu na hrazdu, tak tam asi není něco v pořádku.

Naznačil jste, že trávíte léto po dlouhé době doma. Jaké to je?
Krásné. Já si to užívám. Nedávno jsem byl zrovna na cyklomaratonu, moc jsem si to užil. Jel jsem na bednu, na tu jsem se nedostal, ale i tak jsem si to užil. Jen bohužel kvůli rameni nemůžu lézt.

Je to rok, kdy jste dosáhl na Korunu Himaláje, jistě jste měl prostor si vytříbit myšlenky. Co na tento úspěch s odstupem času říkáte?
Jsou dva pohledy. Na jednu stranu mi to přijde normální, protože jsem dělal věc, která mě baví a která mi šla. Na druhou stranu občas, když se nad tím zamyslím, je pro mě zarážející uvědomění, že to dokázalo jen patnáct lidí.

Zarážející proto, že to tedy zřejmě nebylo jednoduché?
Ano. A že to asi něco znamená. Já jsem to dělal, protože mě to bavilo a připadalo mi to „lehké“, i když jsem tomu musel věnovat spoustu času a spoustu peněz. Ale ve skutečnosti mě to bavilo a nepřišlo mi, že to je nějaký extrém.

Tohle vám došlo až letos?
Víceméně ano. Já jsem třeba ještě před čtyřmi lety nevěděl, jestli to vylezlo deset lidí nebo čtyřicet. Vůbec jsem po tom nepátral. Až pak o tom začali mluvit novináři. A v závěru jsem to začal používat, protože to znělo zajímavé pro sponzory.

A neřešil jste to proto, že jste ještě netušil, jestli všechny vylezete, nebo že vás to nezajímalo?
To už jsem samozřejmě tenkrát chtěl vylézt. Od té deváté jsem byl rozhodnutý, že to dokončím, ale nějak jsem to nehrotil.

Největší ledová stěna v Česku, ve Víru na Žďársku, zahájila novou sezonu. Jako první ji zdolal horolezec Radek Jaroš, pokořitel všech osmitisícovek světa.
Největší ledová stěna v Česku, ve Víru na Žďársku, zahájila novou sezonu. Jako první ji zdolal horolezec Radek Jaroš, pokořitel všech osmitisícovek světa.
Největší ledová stěna v Česku, ve Víru na Žďársku, zahájila novou sezonu. Jako první ji zdolal horolezec Radek Jaroš, pokořitel všech osmitisícovek světa.

Kdyby vám teď bylo o dvacet let méně, šel byste do toho znovu?
Asi ano. Třeba jiným stylem. Ale kdyby neexistuje...

To máte pravdu. Přesto by mě zajímalo, co byste udělal jinak?
Třeba bych na to nakonec víc tlačil, víc bych to prezentoval, kdybych měl zkušenosti jako teď. Ale jak říkám, kdyby neexistuje.

Lezení si u vás vzalo i daň. Po expedici na Annapurně jste přišel o prsty na nohou. Jak se s tím dá žít, omezuje vás to?
Omezení to je, ale tak nějak to neřeším. Zvykám si na to. Je tedy pravda, že při tom závodu, co jsem teď jel naposledy na kole, mě kvůli dysbalanci chytlo pravé tříslo tak, že jsem myslel, že skončím v polovině závodu kvůli bolestem. Pak jsem to ale zatejpoval, nasadil prášky a dojel závod v pohodě. A taky nemůžu běhat. Je tam taková ta dysbalance, která mi potom přivozuje problémy s tříslem a s kolenem, proto se tomu radši vyhýbám a jezdím spíš na kole.

Dalo se na úspěchu, kterého jste dosáhl, vydělat tak, že už byste nikdy nemusel nic dělat?
To v žádném případě. (usměje se) Samozřejmě díky tomu, že jsem lezl, tak můžu psát knížky, jednu píšu právě teď. To jsou věci, které mě živí. Rozhodně to není tak, že jsem získal Korunu Himaláje, nahrnuli se sponzoři a narvali mi tolik peněz. Hokejisti nebo fotbalisti, když skončí, tak jsou zajištění na celý život, to ale není můj případ. Naopak o víkendu, kdy jsem jel na kole, jsem přemýšlel nad tím, čím se budu živit za deset let.

Cítíte se nespravedlivě, když vezmeme, že třeba ti hokejisté se zajistí, zatímco vy, i když jste taky trénoval stovky hodin a dosáhl úspěchu, zajištěn nejste?
Ne, to ne. Ale cítím nepoměry mezi nějakým poblblým potetovaným fotbalistou, který kope do kulatého balónu a vydělává miliardu ročně, a jinými sportovci – a teď nemyslím jen sebe. Ale já jsem spokojený, já žiji krásný život.

O filmu Cesta vzhůru

Film mapující výjimečného českého horolezce Radka Jaroše bude mít premiéru 23. srpna v pražské Lucerně. Autoři zachycují v atraktivním prostředí světových velehor stopu zarputilého člověka, který se ani v náročných podmínkách nevzdává. Ukazuje také prohry, zklamání, pochybnosti. A film je i o zamyšlení, jestli se dá adrenalinový sport srovnávat s humanistickým působením hrdinů.

Když zůstaneme u tématu a vynecháme horolezectví, je podle vás správně, že fotbalisté a další vydělávají takové peníze?
Je to částečně blbé. (usměje se) Ne že bych byl nepřející, ale když vezmu třeba špičkové sportovce, špičkové vědce, špičkové chirurgy nebo obyčejné lidi, tak si myslím, že je to šílený nepoměr. A i když jsou to profíci se vším všudy, tak ty miliardy jsou trochu jiná záležitost. Je to ale tak, a my to nezměníme.

Zmínil jste, že za deset let si možná budete hledat práci. Co ale plánujete teď, pro příští roky?
Já se chci podívat po takzvané Koruně světa – nejvyšší vrcholy všech světadílů. Samozřejmě už nebudu žádný skalkař, to jsem byl, když mi bylo dvacet, teď už na to nemůžu myslet ani náhodou. Ty expedice bych chtěl pěkně natočit, nafotit, udělat knížky. Chtěl bych to udělat trochu jinak. Třeba když pojedu na nejvyšší kopec Austrálie, tak bych si tam chtěl zajet závod na horských kolech. Prostě spojovat to s jízdami jiného typu.

Jak to bude s Mount Everestem, polezete na horu znovu?
Já ji nemusím lézt znovu. A jestli bych chtěl? Nevidím důvod. Sice mi jedna firma nabízela, že chtějí vrcholovou vlajku na Mount Everestu, ale to by musel být tak obrovský balík, aby mě to tam zase táhlo.

Kdy plánujete začít?
Příští rok. Když bude špatná zima u nás a nebude se moct dát lyžovat, jako třeba letos, tak bych začal Kilimandžárem nebo Aconcaguou v lednu. Když bude dobrá zima, tak se chci ještě věnovat lyžařské a běžecké zimě.

A jinak máte ještě nějaké jiné vyhlídky pro příští roky?
Já se od dvaceti let živím sám a protloukám životem. Když jsem to dokázal ve dvaceti, tak se nebojím, že bych to nedokázal v padesáti.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze