Loni na halovém mistrovství Evropy v Praze úchvatným finišem vyhrál závod na 1500 metrů, naplněná O2 arena tehdy šílela. Nyní Jakub Holuša opět zazářil pod střechou na stejné trati. Je druhý nejlepší na světě!
Tedy životní úspěch? „Kvalitou pole je tohle asi větší věc, v Praze byla zase lepší atmosféra. Tam jsem si jel pro medaili. Tady ne že bych ji nechtěl, ale tolik jsem si nevěřil. Vážím si toho hodně,“ líčil šťastný Holuša.
Před finále jste říkal, že byste si rád připomenul šílenství z Prahy. Povedlo se?
To byla spíš sranda; co bylo v Praze, to se nikdy nebude opakovat. Američani by mohli dělat, co by chtěli, ale ani kdyby jich přišlo dvakrát tolik, nedokázali by to. Atmosféru jako v Praze zažijete jednou za život. Ale i tahle medaile je zase něco velkého, neuvěřitelného v téhle konkurenci. Byla tu opravdu veliká.
Jak jste si stříbro zajistil?
Karty tady hrály pro mě. Mám v hale naběháno, jsem rychlý, prodal jsem úplně všechno, co bylo ve mně. Lehká chyba bylo jen to, že jsem mohl být víc vepředu, třeba poslední dvě kola, a útočit na zlato. Myslím, že jsem na to měl. Ale to je závod. Je těžké najít optimální cestu.
Cítil jste šanci?
Dneska jsem nespal úplně dobře, převaloval jsem se celou noc. Byl jsem jakoby línej. V závodě se naštěstí běželo pomalu, jakž takž mi to šlo. Zaútočil jsem v poslední kole, viděl jsem, že tuhnou. Šel jsem do plných, zavřel oči a finišoval.
Příprava vám vyšla, že?
Posledních 14 dní jsme vsadili na jednu kartu. Běhal jsem jen kopce, jen rychlost, mezitím jsem klusal - vyplatilo se to. V nohách jsem našel sílu a rychlost, to jsem potřeboval.
Říkal jste nám, že vás mrzí jediné: že z toho není zlato.
Myslím, že bych nebyl pravý závodník, kdybych nechtěl víc. Mohlo by to být o místo lepší, ale kdyby mi někdo řekl, že získám stříbro, nevěřil bych. Nevěřil jsem, že bych měl formu jako v Praze. I podle lidí ve startovce: co umí venku, to je šílený. Ale hala je moje, můj domov, moje útočiště. Jsem v ní dobrý, s mými zkušenostmi je v ní těžké se mnou závodit. Ukázal jsem to už poněkolikáté.
Zato mnohé národy halu tak neumí, viďte?
Myslím, že to je stejné jako u Pavla Masláka. Všichni trénují venku, neznají halu, nemají ji naběhanou jako my. My tam závodíme, trénujeme; víme, kde se mění krok, kde si člověk může dovolit přidat, kde pošetřit. Za ty roky, co běháme, je to trošku znát, i na čtyřstovce. A další věc: Afričani i grupa z Kataru přijeli až ve středu, to je taky rozhodující. Z Kataru je to ještě víc než těch osm hodin od nás, posun s nimi musel zatočit.
S Pavlem Maslákem jste zařídili obě medaile, co oslava?
Nějaká určitě bude. Zase ostravský drak a opavský holub (Holušova přezdívka), co by bez nás atletika dělala, bez Moravy. Měli by nám tam postavit pomník (směje se). Čeká nás dlouhý let domů, asi si to taky nějak zpříjemníme.
A co stříbro znamená do venkovní, olympijské sezony?
Určitě to nakopne mysl, je to pro mě motivace trénovat. Obrovský úspěch, uklidnění. Mám medaili, ale venku je to úplně o něčem jiném. Na druhou strau - když budu v pohodě, dobře připravený a zdravý, i venku se dá závodit s každým. Je to v mých silách. I na olympiádě.
