Neuspěly ani další matky v českém týmu. Zklamání pak zaháněly myšlenkami na děti. Je to i váš případ?
No jasně. Beru už atletiku s nadhledem. Můj Ondra bude rád, že má doma zase mámu. Maximálně se zeptá: Mami, šlo ti to dobře?
A vy odpovíte?
Ne, špatně.
Skočila jste jen 186, za svým letošním maximem zaostala o devět centimetrů. To je moc.
Vůbec jsem neměla rytmus, výbušnost. Vylítla jsem vysoko, ale nepřehodila se přes laťku. Po tolika zdravotních problémech jsem ani nic jiného nemohla čekat.
Prý jste uvažovala, že start v Budapešti vzdáte.
To je pravda. Na tréninku to poslední dobou nebylo ono. Po Brněnské laťce, kde jsem skočila limit, mi odešla jiskra. Natrénování vydrží jen určitou dobu. Ta je o to kratší, oč méně natrénováno máte.
Proč jste se tedy rozhodla startovat?
No, výška je zvláštní disciplína...
Jak to myslíte?
Jeden den se vzbudím a na tréninku skočím 194 a druhý den nedám ani 180. Výška je nevyzpytatelná. Řekla jsem si: Zkusit to musím.
Kdo vás v Budapešti koučoval?
Pomáhal mi Michal Pogány.
Ale stálého trenéra pořád nemáte.
Na to se mě radši neptejte. Už jsem si s nima užila dost průšvihů.
Co vám šampionát ukázal?
Zjistila jsem, že jsem oproti ostatním holkám strašně slabá a nevýbušná. Však jsou taky o deset let mladší.
To zní odevzdaně. Máte ještě motivaci?
Olympiáda je velká motivace. A v létě vždycky skáču víc než v hale.
Začnete víc trénovat?
Určitě. Ale hlavně abych byla zdravá. Nemůžu už trénovat naplno jako ve čtyřiadvaceti. Kvůli svému tělu musím improvizovat.
Co vás nejvíc bolí?
Záda. Ale dneska to ušlo.
Baví vás ještě atletický život?
Skáču pro zábavu a pro dobrou postavu. Ani nevím, kdy jsem naposledy trénovala dvoufázově a byla na soustředění. Skoro celý den se starám o dítě.
Nemáte trenéra, jste víceméně atletickou rekreantkou. Startovat za takové situace na mistrovství světa, to vlastně není zlé.
(rozzáří předtím plačtivý obličej) Viďte? Já si to taky myslím. Jsem dobrá.
