Naposledy na halovém mistrovství světa v Rakousku uzavíral v nejsilnější konkurenci v historii elitní Top ten, když měl v nohách 350 km.
"Největší motivace je pro mě porazit sám sebe. Vyždímat ze sebe maximum, co ve mně je. To všechno souvisí i s tím umět si dobře rozvrhnout síly, zvládnout techniku na trati, svoji vlastní psychiku a třeba i zranění. Jak říkám, je to boj sám se sebou," prozradil 38letý cyklistický vytrvalec, jenž se věnuje vedení své firmy a kromě toho natočí v tréninku ročně okolo osmi tisíc kilometrů.
Salaba získal první kontakt s maratony na 24 hodin na běžkách a tehdy zjistil, že v sobě má potřebnou vytrvalost. Tu získal díky horolezectví, jemuž se věnuje dvacet let.
Na kole začínal na závodech v Hrádku, ve Vesci a pak v roce 2005 vyrazil do Anglie na otevřené mistrovství světa. "Tam jsem zjistil, že mám i na tu světovou špičku. Sice začátky byly okolo patnáctky dvacítky, ale teď už jezdím do desítky," přiblížil jablonecký cyklistický "blázen", který dosáhl nejlepšího výsledku na MS loni v hale, kdy maraton dokroužil na 5. pozici.
Ročně zvládne pět největších světových podniků včetně závodu Mnichov 24 hodin, což je největší biková akce tohoto druhu v Evropě, kde startují tři tisícovky jezdců.
Petr Salaba je v pelotonu "železným mužem". Přestože v závodech po strkanicích s protivníky není o pády a od lehčích po velice vážná zranění nouze, on od roku 2005 nedokončil pouze jeden ze světových podniků! "To už fakt nešlo, měl jsem hodně špatná záda. Raději jsem zvolil, že to zabalím, než se dorychtovat v jednom závodě a pak být půl roku v háji," vysvětlil.
"Ale třeba před třemi lety na mistrovství světa mě sestřelili v balíku, spadlo nás tam hrozně moc a já měl díru v ruce tak na deset stehů. A stejně jsem s tím závod dokázal dojet," dodává.
Co se asi tak cyklistům během těch 24 hodin honí hlavou? Salaba se prý prvních šest hodin plně soustředí na závod a vymýšlí taktiku. "Ale postupně začnu přemýšlet o svých věcech, o rodině, o práci, o nesmyslech a při tom pořád šlapu na kole jako stroj. Tělo začíná být unavenější a najednou přijde noc. Tu musím v jízdě nějak přečkat a je tady pět ráno. Tak začnu zjišťovat, kdo přežil, kdo ještě jezdí, kolikátý vlastně jsem, začínám zapojovat mozek a opravdu závodit."
Zatímco zahraniční soupeři mají okolo sebe plně profesionální početné doprovodné týmy, Salabovu podporu obstarává rodina. A jezdci se prý vždy ptají:
Kde má ten Salaba ten svůj tým? "Tak jim to ukážu a oni zjistí, že máme karavan, kolem něj dvě dcery, teď patnáctiměsíční syn a pes. A hlavní osobou je manželka, která je mou manažerkou a vlastně vším. To je prostě můj tým," vyprávěl Petr Salaba. "O to je pro mě cennější, že já amatér dokážu porážet jezdce, kteří se tím živí."
