Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Hlavně se neutopit, popisuje plavkyně Pechanová závěr maratonu

Jana Pechanová, dálkové plavání - Dálková plavkyně Jana Pechanová. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

11 2010
Jednou a dost. To si po nedělním maratonu na 25 kilometrů řekla plavkyně Jana Pechanová. "Ještě v pondělí jsem byla tak zničená, že bych rozhovor možná ani nezvládla," říká. Ještě předtím jí na mistrovství Evropy dvakrát jen těsně unikla medaile.

Jednou čtvrtá, jednou pátá. Jiní by lomili rukama, plavkyně Jana Pechanová ale své výsledky z mistrovství Evropy na Balatonu bere s nadhledem.

"Možná vás překvapím, ale jsem velice spokojená. Sice to necinklo, ale pokaždé to cinknout nemůže," povídá závodnice brněnské Komety veselým hlasem. "Po předchozím mistrovství světa jsem byla tak rozladěná, že jsem se hlavně potřebovala dostat do pohody. Přijela jsem si spíš s radostí zazávodit než uspět za každou cenu." Málem se jí povedlo obojí, tedy s chutí si zaplavat i shrábnout medaili.

I bez ní si však usměvavá devětadvacetiletá žena zaslouží respekt: jako jediná absolvovala všechny dálkové závody, ve kterých skončila čtvrtá (5 kilometrů), pátá (10 kilometrů), šestá (týmový závod na 5 kilometrů) a jedenáctá (25 kilometrů).

Při závodě na 25 kilometrů jste na trati strávila skoro šest hodin. Co při tom plavec prožívá?
Kdybych to měla popsat jedním slovem, tak řeknu, že je to šílené. Ale nepřišlo mi, že to plaveme tak strašně dlouho. Pro mě to je závod, ve kterém se vyčkává, vyčkává a vyčkává, já během toho promrznu, a když se za to vezme, tak nemůžu plavat. Když to skončilo, řekla jsem si, že už to nikdy nechci podstoupit. Teď, když je mi líp, si troufnu říct, že jednou za čas se to dá vyzkoušet. Ale specialistka na tuto trať ze mě opravdu nikdy nebude.

Kolikrát už jste tuto štreku plavala?
Nikdy, pětadvacet kilometrů v kuse jsem uplavala poprvé. A vítězství pro mě bylo to, že jsem závod dokončila. Nehrálo pro mě roli, kolikátá jsem skončila.

Na co člověk při tak dlouhém závodě myslí?
Když jsem ještě mohla, tak jsem myslela na to, že se plave hrozně pomalu a mohlo by se zrychlit. Proto jsem občas táhla celý balík, abych se trošku zahřála. Do sedmnáctého kilometru, kdy jsem se cítila silná, to ještě šlo. Ale když se začalo zrychlovat, mně byla zima a už jsem nemohla, tak mě napadlo, že nedoplavu. Pak už jsem se cítila tak vyčerpaná, že jsem neviděla doprava ani doleva, ani jsem nevěděla, kolikátá jsem. V posledních třech kilometrech už mi bylo úplně jedno, jestli jsem poslední. Finiš byl o tom, abych se neutopila. Ale pro sebe samotnou jsem byla vítěz, že jsem vůbec doplavala.

Jako jediná žena jste závodila na všech tratích. Počítala jste s takovou zátěží od začátku?
Chtěla jsem plavat tu pětadvacítku. Na závodech v Anglii mi štrekaři říkali, že to není tak hrozné, že jen myslíte na tohleto a támhleto, a najednou je konec. Tomě nahlodalo a řekla jsem to trenérovi, který se na mě podíval, jestli jsem normální. Ale zase je to dobrý trénink, takovou vzdálenost jindy zaplavu za dva dny, tak to vzal celkem dobře. A nechali jsme přihlášené také mé hlavní disciplíny, tedy pět a deset kilometrů.

Na pětce jste skončila čtvrtá, mrzelo vás to?
Kdybych startovala o tři místa později, možná by to vypadalo jinak.
Šla jsem totiž jako třetí a obě holky přede mnou jsem hned doplavala. Závodníci před vámi obrovsky zvyšují motivaci, jenže přede mnou už nikdo nebyl. Ale s pětkou i desítkou jsem spokojená, i když i tam to bylo jen o kousek od medaile.

A vy už přece jen nějaké máte...
To ano, ale já ty medaile sbírám ráda (smích). Ale těší mě, že se pořád držím v úplné špičce. Na té desítce jsme doplavali ve skupině, kde si každý hlídal svojemísto a nešlo to dál. Ve finiši se tak zrychlovalo, že byl každý za svoje umístění rád.

Ve vodě jste ovšem dřela dvě hodiny a k medaili vám scházely jen dvě sekundy. To přece musí bolet.
Já jsem do té desítky nastoupila s tím, že to chci doplavat, a podle toho, jak se bude závod vyvíjet, se uvidí. Druhý den jsem totiž jela štafetu. Musím ale říct, že jsem šla štěstí naproti a většinu rozhodnutí při závodě jsem vyřešila správným způsobem. Začínala jsem vzadu, pak jsem se postupně posouvala dopředu a to páté místo pro mě bylo překvapivé. S takovým cílem jsem do toho doopravdy nešla. Sice to vypadalo, že medaile je blízko, ale ve skutečnosti byla strašně daleko.

V týmovém závodě na pět kilometrů jste s Rostislavem Vítkem a Janem Pošmourným skončila šestá. Jak to na trati vypadalo?
Každý stát měl jinou taktiku a bylo zajímavé to sledovat. Když se plave ve větším balíku, tak se člověk nějak schová, ale v tříčlenné skupině je to hodně náročné. A zvlášť v Balatonu, kde není ve vodě vůbec vidět. Kluci plavali vedle sebe a já za nimi, ale i přesto jsem kvůli orientaci musela pořád zvedat hlavu a kontrolovat situaci.

Jaké teď máte další plány?
Včera (v pondělí – pozn. aut.) jsem ještě byla úplné rozmlácená, dnes už jsem celkem "ó ká." Chci si trošku odpočinout, ale s tím, že budu pořád trénovat aspoň jednou ve vodě, abych neztratila kondičku. A doplňovat to jinými sporty: kolem, tenisem, běháním. Za čtrnáct dní bych chtěla jet do Anglie na závody.

Když už jste uplavala 25 kilometrů, neláká vás i kanál La Manche?
Tuhle otázku nemám moc ráda, ale odpovím na ni (smích). Všichni se mě na to ptají, ale já nerada plavu sama z bodu A do bodu B. K tomu člověk musí čekat na počasí, a když dostanu termín se špatnými podmínkami, tak je jasné, že čas bude pomalý. Je pravda, že mi teď rodina říkala, že La Manche už není o tolik delší než ta pětadvacítka, ale na ní jsem se cítila tak špatně, že to nechci v blízké budoucnosti zažít znovu.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze