Teď se na týden vrátil do svého rodiště. Je z něj hostitel české reprezentace, která se v sobotu od 14 hodin střetne na Stadionu mládeže ve Zlíně v zápase dlouhodobého mistrovství Evropy nižší divize 1B s Ukrajinou. "Nominaci trenér oznámí až v pátek večer, ale myslím, že šance na můj start rozhodně je," domnívá se rojník Hlaváček.
S reprezentací jste na soustředění ve Zlíně od úterý. Jak to prožíváte?
Už jsem hrál v mládežnických týmech, ale teď jsem poprvé v áčku, navíc na domácí půdě. Tím je to pro mě krásnější. Už jsem měl být povolán dřív, ale byl jsem dlouhodobě zraněný. Když teď šance přišla, chci jí využít. Budou tady všichni blízcí, rodiče, bráchové, děda, který je zakladatelem zlínského ragby. Věřím, že na ten zápas dorazí hodně lidí, klidně dva tisíce. Bude pro mě opravdu velkou ctí takový zápas odehrát, zahřeje to na srdíčku.
Jakým soupeřem bude Ukrajina?
Je to východní blok, takže obrovští, těžcí hráči, takoví řezníci, kteří hrají spíš fyzické ragby než technické. Naši trenéři vysledovali, že mají pár slabých míst. Právě na jejich využití nás trenéři připravují. Chceme je porazit.
Sám máte v poslední době zkušenosti spíš s Francií. Co byste řekl o vašem klubu RC Issoudun?
Začal jsem tam svou pátou sezonu. Je to malé městečko 200 kilometrů jižně od Paříže, region Centre. Hrajeme sice pátou nejvyšší soutěž, ale ta má ještě vyšší úroveň než česká první liga. Je to kvalitní soutěž.
Jak Francouzi ragby prožívají?
Hodně, rozdíl oproti Česku je obrovský. Žijí tím nejen hráči a jejich rodiny, ale i známí, okolí, každý zápas je tam svátkem. My jsme menší tým, ale pět až šest set diváků na každý zápas dorazí. Navíc teď máme ve skupině okolní města, takže skoro každý zápas je derby, to pak přijde ještě víc lidí. Je tam kapela, obrovské grilovačky, je to fakt velkolepé.
Kdo vám ve Francii dělá společnost?
Přítelkyně a náš syn. Se životem ve Francii jsme moc spokojení. Kvalita života je tam oproti Česku bohužel mnohem vyšší. Vidím to tak, že ve Francii zůstaneme dlouhodobě. Neříkám, že to bude nastálo, ale pár let ještě určitě.
Jak složité pro vás bylo dorazit za reprezentací?
Naštěstí nebydlím ve Francii tak daleko, mám to vlakem hodinu a půl do Paříže, let trvá stejnou dobu, nejhorší tak byla paradoxně jízda z Prahy do Zlína.
Jak často se domů dostanete?
S rodinou to zvládneme jen jednou za rok, vždycky v létě. Jinak to kvůli práci i sezoně, která trvá od září do června, nejde. I teď jsem přijel sám, na týden by bylo zbytečné je sem tahat.
Francie je pro české ragbisty vysněnou metou, že?
Je to tak. I proto je nás tam teď asi patnáct, z toho dva působí coby profesionálové v nejvyšší soutěži, další pak v poloprofesionálních ligách. Ale v reprezentaci je nás teď z Francie jenom pár, protože uvolňování z nejlepších týmů je dost komplikované. Je tam riziko zranění a týmy o hráče nechtějí přijít kvůli zápasu nároďáku.
Vy jste poslední rok a půl vynechal kvůli utrženému křížovému vazu. Už jste v pořádku?
Naštěstí ano. Zranil jsem se loni v březnu tak, že mě špatně složili k zemi. Musel jsem pak dlouho čekat na operaci, takže jsem nejprve půl roku pajdal na jednu nohu a po operaci mě čekala devítiměsíční rehabilitace. Až letos v květnu jsem tak mohl začít něco dělat. Návrat k ragby sice byl komplikovaný, když však přišla nominace do národního týmu, cítil jsem o to větší motivaci. Koleno drží, už vydrželo pár zápasů. Samozřejmě ve mně zůstává menší psychický blok, ale v rámci boje na to pak člověk snadno zase zapomene.
