Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Když boxer ujel cyklistům. Jak se rodil (a zanikal) nejstarší monument

Vítězem prvního ročníku nejstarší stále pořádané klasiky Lutych-Bastogne-Lutych se v roce 1892 stal Léon Houa. | foto: Lutych-Bastogne-Lutych

24 2016
Psal se rok 1892, když to vše začalo. Zrodil se nejstarší z dnešních pěti monumentů cyklistických klasik. Záhy však opět zanikl. Jak se to vše odehrálo? Připomeňme si tyto příběhy z cyklistického „pravěku“ v den, kdy se jezdci chystají už ke 102. ročníku závodu Lutych-Bastogne-Lutych.

Stejně jako u zrodu jiných klasik, nebo při narození Tour a Gira také tentokrát platí: Na počátku všeho jsou noviny.

Tyto se nenazývají L ́Auto, ani Gazzetta dello Sport, ale L ́Expresse a vycházejí pro francouzsky hovořící obyvatelstvo Belgie.

Impulzem se pro jejich redaktory na sklonku 19. století stává úspěch sáhodlouhých jednorázových klání cyklistů na tratích Paříž-Bordeaux a především Paříž-Brest-Paříž.

Proto se pánové z L ́Expresse a z právě založené Liege Cycling Union v roce 1892 na své schůzi usnášejí: „Uspořádáme závod Lutych-Paříž-Lutych.“

Vzdálenost propočtou na 854 kilometrů.

Vzápětí si usmyslí, že své organizátorské dovednosti ještě předtím ve Valonsku prověří tím, že nachystají mnohem kratší klání.

Na trati Lutych-Bastogne-Lutych.

Proč ale mají jet cyklisté právě do Bastogne? Do10tisícového městečka, jemuž v roce 1322 udělil městskou listinu český král Jan Lucemburský, do jehož lucemburského hrabství tehdy náleželo?

Inu, do Bastogne jezdí v roce 1892 vlak. „Doveze nás na obrátku, kde se ujistíme, zda sem skutečně dojeli i cyklisté,“ plánují si pánové organizátoři.

Závod vypisují pouze pro amatéry. Nad ránem 29. května 1892 jich stojí na startu v Avenue Rogier třiatřicet. S nimi jsou nachystáni i pravidly povolení vodiči, jejichž úkolem je udávat cyklistům tempo tak dlouho, jak to jen jde.

Diváci? Jen hrstka. Kdo by v neděli tak brzy vstával, když start je už o půl šesté, že

A národnostní složení startujících? Všichni pocházejí z Belgie. Vlastně skoro všichni jsou ze dvou tehdy existujících lutyšských klubů.

Už v Marche, na cestě do Bayonne, šlapou vpředu pouze tři. Louis Rasquinet, druhý z belgického amatérského mistrovství. Léon Lhoest, bývalý belgický šampion. A s nimi Léon Houa.

Ten je z nich jednoznačně nejméně zkušený. Malý a štíhlý, všestranný sportovec z dobře zajištěné lutyšské rodiny. Platí za výborného boxera a šermíře. Poprvé si vyzkoušel cyklistiku před pouhými čtyřmi měsíci. Toto je jeho první závod. Outsider. A nebo přirozený talent?

Když za Marche odpadá také Rasquinet, zůstávají vpředu dva. Pak Lhoest píchne. Jenže Houa nechce dál pokračovat bez něj. „Vem si kolo od jednoho z mých vodičů,“ vyzve klubového kolegu.

Jenže i zapůjčeném kole má Lhoest později defekt. Teď už Houa sám jet musí. Dál se opírá do pedálů svého 11,6 kilogramů vážícího bicyklu.

Vzhledem k jeho pramalým zkušenostem i mizernému stavu silnic je mužem štěstěny, když nemusí řešit jediný defekt. Po pěti hodinách dosáhne Bastogne. Tady mnozí jezdci vzdávají, nasedají na vlak a vracejí se jím do Lutychu. Houa jede i zpět na kole a trvá mu to o hodinu déle než do Bastogne, hlavně však kvůli pádu deset kilometrů před cílem. Po něm je jeden jeho pedál zničený a nepoužitelný. Vodiče už tou dobou žádného po ruce nemá, a tak „tlačí“ kliky jen jednou nohou.

Je vítán mezitím už početným publikem, když po 10 hodinách a 48 minutách protíná v Lutychu cílovou pásku. Trať dlouhou 250 kilometrů absolvoval průměrnou rychlostí 23 kilometrů za hodinu. Druhý Lhoest přijíždí o 22 minut později, třetí Rasquinet zaostává o tři čtvrtě hodiny. Celkem sedmnáct jezdců, kteří dosáhnou cíle, se trousí dalších pět hodin, zatímco slunce už nad městem zapadá.

Vzal jste prémii, proto už startovat nesmíte

Jelikož šlo o závod amatérů, vítěz nesmí obdržet žádnou peněžitou prémii. Přesto Houa přijímá od belgického výrobce kol nejen nový bicykl, ale i finanční odměnu, což z něj vlastně činí profesionála. Proto jej na jaře 1893 odmítají připustit ke druhému ročníku závodu, opět otevřenému jen amatérům.

„Ta částka byla určena na přípravu na závod Lutych-Paříž-Lutych,“ argumentuje Houa. Co na tom, že původně plánovaný podnik se nakonec nikdy neuskutečnil.

Po dlouhé diskusi je ke startu připuštěn a uniká ostatním už za Lutychem. V Bastogne je po čtyřech hodinách,. „Zastavil zde pouze na 56 vteřin a komisař musel běžet s ním, aby mu dal povinné razítko na pásku na rukávě,“ informuje pozorovatel.

Při zpáteční cestě už je Houovo tempo pomalejší, údajně kvůli velké únavě jeho vodičů. Do cíle u Place de Théatre v Lutychu přesto doráží o 26 minut před druhým Michelem Borowskim, jenž o sobě tvrdí, že je ruským princem, což si - jak se později ukázalo - vymyslel.

Jelikož se k druhému ročníku přihlásilo pouhých 26 jezdců, organizátoři zvou na ten třetí také profesionály. Mění i trať, start a cíl je v lázních Spa, kde roku 1894 otevřeli velodrom Géronstere. Bastogne zůstává otočkou, trať se zkracuje na 223 kilometrů, zato její profil je kopcovitější.

Do třetice triumfuje Houa, tentokrát o sedm minut před Rasquinetem. Mezi 42 aktéry je také první slavný jezdec ze zahraničí. Čtvrtý projíždí cílem Francouz Maurice Garin. Ano, tentýž Garin, který o tři roky později vyhraje Paříž-Roiubaix a o devět let později premiérový ročník Tour de France.

Houa po dokonání hattricku obrátí svoji pozornost na dráhu. Vlastně ani nemá jinou možnost. Zatímco silniční cyklistika je v 90. letech 19. století v Belgii v úpadku a závodů ubývá, ty dráhové prosperují a vládnou.

Rovněž nad závodem Lutych-Bastogne-Lutych se slehne zem. Navždy?

Ročník 1895 se ruší, pak i ten další a další a další...

Vítěz vozil na kole zprávy pro odboj

Po čtrnácti letech však v roce 1908 konkurenční klub Pesant Club Liégeois závod obnovuje. Tentokrát opět jako ryze amatérský - a v srpnu. Místo startu a cíle se vrací do Lutychu. Mezi šesti desítkami startujících jsou také Francouzi, z nichž dojede do cíle jediný, zato na prvním místě: André Trousselier, mladší bratr Louise Trousseliera, šampiona Tour 1905.

Následujícího roku poprvé končí závod spurtem dvou mužů, Eugene Charlier poráží Vicotra Fastreho, jenže později je diskvalifikován. Prokáží mu totiž, že během závodu zlomil vidlici a následně vyměnil kolo - což tehdejší pravidla přísně zakazují.

Mezi muži, kteří přijíždějí do cíle, je rovněž 19letý mladík Philippe Thys, pozdější trojnásobný šampion Tour. Zatímco Thysova budoucnost bude zářná, s budoucností závodu Lutych-Bastogne-Lutych je to znovu nahnuté.

BUDOUCÍ HVĚZDA. Philippe Thys (vpravo), pozdější trojnásobný vítěz Tour, startoval na Lutych-Bastogne-Lutych v devatenácti letech.

BUDOUCÍ HVĚZDA. Philippe Thys (vpravo), pozdější trojnásobný vítěz Tour, startoval na Lutych-Bastogne-Lutych v devatenácti letech.

Ve Francii se koná už 19. ročník Paříž-Bordeaux a 14. ročník Paříž-Roubaix. V Itálii se mají čile k světu nové jednorázové závody Kolem Lombardie a Milán-San Remo, které jsou velmi dobře honorované. Zato belgická cyklistika je nadále slabá, ve stínu té francouzské. Také nejlepší belgičtí profesionálové raději závodí o hodnotnější ceny ve Francii a těm, kteří se upisují francouzským týmům, pak jejich chlebodárci starty v Belgii často i zakazují.

Lutyšský závod je na pokraji zkázy, ročník 1910 se opět ruší. Uspořádání toho dalšího je možná posledním pokusem. Organizátoři jej otevírají pro amatéry a pro takzvané individuály, tedy profesionály bez týmu. A vida, pole 108 cyklistů je dosud jednoznačně nejpočetnější.

V sezoně 1911 už je závod otevřen pouze profesionálním týmům a individuálům, závodí však separátně ve dvou kategoriích. Klání profesionálů v hustém dešti vyhrává Vlám Omer Verschoore před valonským jezdcem Jacquesem Coomansem. Ten protestuje, že jezdci přece měli po cílovém velodromu absolvovat dvě kola, ale namísto toho objeli jen jedno. Jenže nikdo ho nevyslyší.

Souboj individuálů naopak končí „mrtvým“ závodem mezi Dieudonné Gauthym a Jeanem Rossiusem, rozhodčí vyhlašují za vítěze oba.

Dva roky poté dochází v historii závodu k další trhlině, tentokrát ji způsobí první světová válka. Belgie v ní chce zůstat neutrální, ale v srpnu 1914 stojí její armáda proti desetkrát větší německé armádě. Mnozí z těch, kteří šlapali mezi Lutychem a Bastogne, padnou. Včetně vítěze ročníku 1909 Fastreho.

Dieudonné Gauthy za války rozváží za německými liniemi zprávy hnutí odboje. Je Němci zatčen a držen v zajateckém táboře, kde málem podlehne španělské horečce, ale na rozdíl od statisíců obětí, které si tato nemoc vyžádá po celém světa, ji dokáže přemoci. Vrací se k cyklistice, dojede jedenáctý v Roubaix, dosáhne úspěchů na dráze a otevře si obchod s koly.

V roce 1919 se na trase Lutych-Bastogne-Lutych znovu závodí. A jsou to Vlámové ze severní části země, která začíná být cyklistikou poblázněná, kdo svojí přítomností i svými úspěchy konečně povznesou věhlas tohoto valonského závodu a vyšlou jej na cestu mezi největší Monumenty cyklistického světa.

Na konci už je to jen o hrubé fyzické síle

Vlám Alfons Schepers je mezi válkami prvním trojnásobným vítězem. Kopce Stockeu, La Redoute, Les Forges a posléze i St. Nicolas se stávají stále známějšími. A počasí, které na konci dubna dokáže v tomto kraji mnohokrát nemile překvapit, přispívá k epickým bitvám se soupeři i živly.

Už v roce 1919 přijíždí ve sněhové vánicí do cíle jen devět jezdců. V roce 1957 tu slavný Louison Bobet po deseti hodinách v sedle tvrdí: „Právě jsem prožil nejtvrdší zkoušku celé své kariéry.“ A Bernard Hinault na jaře 1980 deklasuje soupeře v likvidačním promrzlém ročníku, přejmenovaném reportéry na Sníh-Bastogne-Sníh.

Bernard Hinault při závodě Lutych - Bastogne - Lutych 1980.

HINAULT VERSUS ŽIVLY. Na trase ročníku 1980.

Eddy Merckx se stává pětinásobným šampionem, zatímco jeho krajan Raymond Impanis vyhrává všechny významné klasiky, jen o titul z Lutychu tolikrát usiluje marně - a čtyřikrát zde dojíždí druhý.

Španěl Alejandro Valverde je zatím posledním vítězem, posledním triumfátorem v moderních časech velmi starého závodu, v němž už dávno nevítězí jen cyklisté z předválečných cyklistických velmocí, nýbrž také Rusové, Dánové, Kazaši, Američani nebo Irové.

„Lutych-Bastogne-Lutych je nejkrásnější klasikou v kalendáři,“ tvrdí Ital Michele Bartoli, který zde pozdvihl trofej pro vítěze dvakrát. „Ale je i jediným závodem, při kterém víte, že ti na pódiu jsou skutečně těmi nejsilnějšími. Jinde můžete vaší chytrostí občas nahradit i kus chybějící síly. Jenže Lutych je na samém konci opravdu jen o hrubé fyzické síle.“

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze