Osmadvacetiletému Hernychovi před pražským finále patřilo v pořadí ATP 179. místo, jeho soupeř byl o tři příčky před ním.
I proto nabídl zápas o titul napínavou podívanou, jejímž klíčovým bodem bylo prohrané podání Dlouhého za stavu 4:4 v rozhodující sadě. "Uvolnil jsem se a pak už to vyšlo," radoval se Hernych, někdejší 60. hráč světa.
Honzo, bylo finále vaším nejtěžším zápasem tento týden v Praze?
Určitě. Lukáš hrál nejlépe ze všech soupeřů. Byl rozehraný, porazil tady opravdu dobré hráče.
Vy jste tento turnaj vyhrál už potřetí. Hrála velkou roli znalost domácího prostředí a to?
Ano. Mě tu nesmírně pomáhají diváci, když mi fandí. Na ně si nemůžu nikdy stěžovat. A perfektní byli i letos. To platilo i pro zápasy, které jsem hrál na kurtu číslo dvě. Ten byl pro mě navíc výhodou v tom, že na něm často trénuji.
Může vám triumf pomoci k návratu do první stovky žebříčku?
Doufám, že ano. Že to bude odrazový bod k mému návratu do turnajů ATP.
Byla tady ještě jedna paralela. Pokaždé, když jste zde porazil Jiřího Vaňka, tak jste celý turnaj vyhrál.
(Smích.) Máme na sebe holt smůlu. Loni jsem byl nasazený já a on mě porazil v prvním kole. Navíc z mých dvou mečbolů. Letos byl pro změnu jedničkou turnaje on a vyhrál jsem já. U nás je to tak, že kdo z nás je na tom žebříčkově hůř, tak vyhraje. Navíc jsme spolu hráli ještě loni v 1. kole na challengeru v Bratislavě.
Vás poslední roky pronásledují zranění, nenapadlo vás třeba s tenisem skončit?
To určitě ne. Já jsem nikdy neměl tak dlouhé pauzy. Nehrál jsem jen třeba měsíc. Nikdy jsem nebyl tak těžce zraněn, abych přemýšlel o konci. Víte, když má člověk nějaké problémy a z toho kolotoče vypadne, pak se strašně těžce dostává zpátky. Psychika není nikdy dobrá, pokud se vracíte po starostech.
Budete své třetí pražské vítězství nějak slavit?
Spíš jen decentně. Už v úterý nastupuji do prvního zápasu na challengeru v Ostravě. A další program? Turnaj v Bordeaux a pak kvalifikace Roland Garros.
