Onu osudnou březnovou středu roku 2016 se v rakouském Saalbach-Hinterglemmu změnil Schrommové život během zlomku sekundy. Dny před závodem napadalo hodně nového sněhu, který nebyl na trati dokonale upravený. Při závodě ve sjezdu se jí propadla v hlubokém sněhu lyže a skončila v kotrmelcích. „Při prvním kotoulu jsem si kosti zlomila a při druhém jsem si je znovu vyvrátila a rozdrtila. Navíc zlomenina byla uvnitř boty, což jsem ani nevěděla, že je možné,“ vypráví.
V první chvíli netušila, jak moc zlé to je, jen si nutně potřebovala lyžáky vyzout. Byly zánovní a tlačily. „Chlapi z horské služby mi ji nechtěli vyzouvat, ale přesvědčovala jsem je, že nohu necítím. Takže mi ji ve třech nakonec sundali. To bylo nejhorší. Pak už jsem dostala sedativa, byla jsem happy a dělala si selfíčka v helikoptéře. Nedocházelo mi to, dokud jsem neuviděla svou rozsypanou nohu na rentgenu. Ještě když mě vezli na sál, přesvědčovala jsem doktory, že za týden potřebuji jet na autosalon do Ženevy, tak mi to odkývali a já jsem se spokojená nechala uspat. Druhý den jsem se probudila se sešroubovanou nohou a zasádrovaná a uvědomila si, že to není zlomenina na pár týdnů,“ líčí.
Sjezdovky si prosadila
Nikdo by se nedivil, kdyby tady touha Heleny Schrommové po lyžování skončila, jenže hledat logiku v lásce je zbytečné i marné. Do sjezdovek se zamilovala v šesti letech a doma si je musela prosadit. A od té doby tahle vášeň jen roste. „V Jeseníku je silná komunita kolem běžkařského klubu Fenix a táta tam navíc dělal trenéra, takže jakmile jsem se naučila chodit, strčili mě na běžky. Jenže mě nebavily. Vždycky jsem byla tvrdohlavá a sama jsem přišla s tím, že se chci přihlásit na sjezdové lyžování. Tak jsem se začala učit na Ramzové a postupně jsem objížděla závody v okolí, jako je Velikonoční vajíčko na Pradědu. A bavilo mě to víc a víc,“ vzpomíná Schrommová.
Rodiče ji podporovali, ale neměla kolem sebe vlastní tým, nebyla v reprezentaci ani v péči osobního kouče. Trénovala v SK Šumperk, ale spíše o víkendech, přes týden chodila do školy stejně jako spolužáci. „Do patnácti let to byl koníček, žádný profesionální sport. Pak jsme si řekli, že když mě to baví, zkusíme do lyžování investovat čas a peníze. Začala jsem trénovat víc, ale větší změna přišla až v osmnácti, kdy jsme se dostali k Janu Hudcovi staršímu, ze kterého se stal můj první trenér. Navíc jeho syn Honza, olympijský medailista, jezdil rychlostní disciplíny a lákalo mě zkusit si je. Tehdy jsem se poprvé postavila na sjezdové lyže, a i když mi to zakazovali, hned druhý den jsem jela závod. Okamžitě jsem si tu rychlost zamilovala a už jsem nechtěla o slalomu ani slyšet,“ směje se.
Až tehdy se do lyžování ponořili. V době, kdy řada dětí kariéru končí unavená roky na soustředěních a ledovcích, u Schrommů to bylo naopak. Jako by pro ně vrcholový sport nikdy nebyl meta, za níž se má člověk hnát.
„Rodiče na mě nikdy neřvali ani si neléčili mindráky. Táta v mládí dělal dráhovou cyklistiku, takže věděl, že něco jiného je, když sport chcete dělat, nebo když vás do něj někdo tlačí. Teď ale i s mámou viděli, že to myslím vážně, takže mě maximálně podpořili. Svou největší sezonu jsem tedy zatím měla v osmnácti letech, kdy jsem zároveň šla na vysokou. Táta si doplnil trenérské vzdělání a díky tomu, že má firmu na lyžařské hole, začal spolupracovat s Honzou Hudcem a pohyboval se ve Světovém poháru. Nabral zkušenosti a časem se stal mým trenérem místo pana Hudce. Díky tomu, že má přes firmu možnost mě podporovat i trénovat, tak můžu lyžovat,“ nezastírá.
Když lyžování bolí
Dvě sezony objížděli závody FIS v Itálii, Německu či Rakousku, pak přišly osudné kotrmelce a tříštivá zlomenina holenní i bércové kosti. Operace, šrouby a sádra, ke kterým časem přibyly berle. Jenže problémy se vracely. „Samozřejmě jsem chtěla hned začít cvičit a do léta být zdravá. Jenže každý má jiné tělo a hojí se jinak. Kosti nechtěly srůstat a musela jsem na další operaci. A za další dva měsíce znovu a pak zase. Vždycky když už jsem začala chodit, takže jsem se to učila stále dokola. Pořád mě ale hnala myšlenka na návrat. Nedokážu si představit, jak je těžké se uzdravit, když nemáte takovou motivaci,“ přiznává.
Pomáhal jí i klubový parťák Ondřej Bank, který jí kladl na srdce, ať poslouchá doktory a nesnaží se nic uspíšit. „Ondru jsem vnímala odmalička i s jeho zraněními a pomáhalo mi vědomí, že sám měl nohu několikrát zlomenou. Od našich jsem taky dostala mikinu jeho značky Vagus z edice Kitzbühel, na které je vyobrazený šroub z Ondrovy nohy s nápisem Skiing hurts (lyžování bolí – pozn. red.). Stejný šroub jsem v noze měla, vlastně stále mám, i já,“ směje se.
Uplynul téměř rok a Helena Schrommová mířila na poslední kontrolu, kde jí měli lékaři oznámit, že vše je v pořádku a může znovu na sníh. Formalita, ale na ten okamžik se těšila tolik měsíců a konečně byl tady. „Jenže místo toho mi doktoři řekli, že noha sice srostla, ale pokud chci lyžovat, musí mi do ní transplantovat štěp z kyčle, protože by takovou zátěž nevydržela. Psychicky mě to rozložilo, došlo mi, že tuhle sezonu už lyžovat nebudu. Navíc mě museli znovu uspat a po tolika narkózách během jednoho roku jsem měla imunitu úplně v háji,“ přiznává.
I tuhle poslední překážku ale zvládla, a než na jaře 2017 úplně slezl sníh, ještě se stihla postavit na lyže a sklouznout. Už jen pro ten pocit. „Bylo to hrozně dlouhé, ale zpětně mi to dalo víc, než vzalo. Byl to pro mě zlom nejen v lyžování, ale i v životě. Naučila jsem se hodně věcí přijímat tak, jak jsou,“ říká smířeně.
Bronzový comeback
Sotva se zahojil poslední steh a lékaři svolili, začala jesenická sjezdařka dřít na kondici. Přes léto se připravovala v Norsku a stále se nevzdávala myšlenky, že ani po dvou letech bez lyží nic není ztraceno.
Hodně lidí ji varovalo, že po tom, co si prožila, bude mít zvlášť při rychlostních disciplínách strach. Ale když se postavila poprvé na lyže, žádné obavy ani černé myšlenky si nepřipouštěla. „I teď neustále bojuju s tím, že si ostatní myslí, že se bojím. Ale já se nebojím a hádám se, že chyby dělám jen proto, že mi to nejde, ale ne kvůli strachu. Zranění mi opravdu žádný blok v hlavě neudělalo. Jen když je hodně napadaného sněhu, tak přemýšlím, jestli jet, nebo ne,“ vysvětluje.
Své pocity sdílela i s Janem Hudcem mladším, který se loni v době, kdy svou kariéru uzavíral, stal jejím mentorem. Se svými jedenácti operacemi kolene přesně věděl, jak se jeho svěřenkyně cítí. „Honza mi strašně moc pomohl. Objížděla jsem s ním i s tátou svěťáky a ukazoval mi trať i všechno ostatní, jako bych byla závodník, přitom to byl on, kdo se pak postavil na start,“ oceňuje Hudcovu pomoc.
Poprvé se postavila na start sjezdu v lednu na mistrovství republiky ve Špindlerově Mlýně. Bylo to přesně 685 dní od nešťastných kotrmelců v Rakousku. „Bylo to hrozně fajn, protože jsem tam měla celý tým i Honzu Hudce i svého psa, který se jmenuje Bodie Miller. Užili jsme si to a brali jsme to jako měřený trénink. Navíc se mi podařilo zajet třetí místo a předjet Kláru Křížovou, která má za sebou spoustu svěťáků a dvě olympiády. Já, po roce a půl bez lyží. To byl hrozně skvělý comeback a parádní pocit,“ vypráví.
Druhý den specialistka na rychlostní disciplíny Klára Křížová v slzách ukončila kariéru, ve které po ztrátě dvou sponzorů už nechtěla pokračovat. Drama se odehrávalo i na sjezdovce, kde se měl jet superobří slalom. „Přes noc napadlo hodně sněhu a nebyl vystahovaný mimo trať. V tu chvíli si tam jeden kluk zlomil nohu úplně stejně jako já. Jel před námi a jakmile jsme ho viděli, jak tam leží, představila jsem si tu dlouhou rehabilitaci a sesypala se,“ přiznává Schrommová a pokračuje: „Často přemýšlím, když jdu do schodů, jak je to skvělý pocit, že k tomu nepotřebuju berle. Vždyť pár měsíců jsem chodila ze schodů tak, že jsem si sedla na zadek a rukama jsem se posouvala.“
Měsíc se sedmi kluky
Bronz z mistrovství republiky jen vytúroval odhodlání a úsilí celého jesenického minitýmu do letošní sezony. V létě jesenická sjezdařka vyrazila na měsíční tréninkový kemp do jihoamerického Chile.
„Byl to můj sen a strašně moc mě to výkonnostně posunulo. Mohli jsme trénovat na těžkých kopcích i skoky. Byla jsem součástí mezinárodního týmu se Slováky, Poláky a nejlepším Srbem Markem Vučevičem, který jezdí svěťáky. Sice být měsíc se sedmi kluky na apartmánu byla očista, ale skvěle jsme spolupracovali a moc mi to dalo. Nebyly tam žádné intriky a žárlivost, kluci jsou v pohodě a tím, že nejsem jejich konkurent, tak mi i častokrát poradili,“ cenila si Schrommová.
Po všech zdravotních peripetiích bere až tu letošní sezonu jako začátek závodní kariéry. Ve svých dvaadvaceti letech věří, že může jezdit na slušné úrovni. A nemusí to být žádné sci-fi, je v předběžném výběru pro mistrovství světa ve švédském Are. „Potěšilo mě, že si mě na svazu všimli, i když to zatím nic neznamená. Musím splnit bodová kritéria a také bych předtím potřebovala jet nějaký svěťák,“ plánuje.
A míří vysoko. Věří, že přichází její čas. Čas dívky z Jeseníku, která si v šesti letech sama vybrala, že místo běžek chce raději jezdit šusem z kopce. „Je to super pocit, když máte kombinézu, letíte dolů a cítíte vzduch kolem sebe. Fakt to miluju a v tu chvíli bych chtěla ještě přidat,“ říká zasněně.
