"Necítila jsem se nic moc," přiznala Hejnová po závodě. "Jsem po té Moskvě hodně unavená. Ale s výsledným časem jsem spokojená. Chtěla jsem zlomit rekord mítinku, což se mi povedlo."
Jamajčanka Spencerová na vás až do 8. překážky dotírala, nebyla jste z ní nervózní?
Ne ne, nebyla. Naopak jsem si říkala, že to je dobře, že aspoň mám s kým běžet. Ale... kazila jsem to, technicky se mi dneska zrovna nedařilo. Počasí nebylo moc dobré, byla zima, foukalo. Takže jsem ráda, že jsem vyhrála.
Když se bavíte se soupeřkami, už jim připadá pomalu samozřejmé, že zase zvítězíte a ony si to rozdají jen o 2. místo?
Ony se se mnou moc nebaví, ale myslím, že je to musí hrozně štvát. Mně by to teda pořádně štvalo, kdyby někdo takhle pořád vyhrával. Ale po závodě přijdou a pogratulují, to ano.
Co bylo pro vás nejtěžší? Přesvědčit se, že vůbec do Stockholmu odletíte, nebo že odejdete na start?
Abych pravda řekla, celkově jsem tu necítila závodní napětí. Asi jak to ze mně po Moskvě všechno spadlo. Bylo psychicky náročné zase se nabudit k závodu. Při rozcvičce se mi ani nechtělo moc hýbat.
Skutečně jste zvažovala, zda do Stockholmu odletět?
V Moskvě jsem o tom chvíli přemýšlela, ale nakonec jsem si řekla: Lepší je závodit, než abych jen trénovala na finále Diamantovky v Curychu. Tak jsem odletěla a myslím, že se to vyplatilo. Přece jen závod je nejlepší trénink.
Teď už budete jen odstříhávat metr do Curychu a pak hurá na dovolenou na Srí Lanku?
Hned v úterý odlétám do Curychu, kde strávím poměrně dost času, celkem pět dní. Tam budu muset ještě trochu trénovat, ale zároveň si jedu do Curychu i trochu odpočinout od všeho toho shonu v Praze. A potom už opravdu hurá na dovolenou.
