Kdy jste opravdu uvěřila?
Tak nějak na osmé překážce. Lashinda Demusová udělala chybu, já šla před ní a říkala si: To už nesmím pustit.
Tomáš Dvořák na tribuně věřil už od čtvrté překážky.
Tak tam jsem ještě neměla úplně přehled. To nevím.
V cíli jste zavřela oči.
Já je zavírala? Fakt? Asi jsem si říkala, jestli se mi to nezdá.
Koukala jste v závěru na velkou obrazovku?
Trošku. Bála jsem se, aby mě tam někdo nepřeválcoval v konci, co se mi už stalo několikrát. Ale měla jsem náskok.
Co jste si řekla?
To není možný! Kde jsou? Co se děje?
Titul mistryně světa jste získala s největším náskokem v historii.
Fakt? Ale ona taky ta druhá běžela pomalu, to asi nikdy takhle nebylo.
Ale vy jste byla rychlá.
No, to je strašný.
Jaký je to pocit být mistryní světa? Popište ho.
To nejde. Nevím. Ještě mi to nedochází. Hrozně se těším na hymnu! Na stupně, to bude neuvěřitelný. Bude to poprvé od juniorů. Hrozně jsem se těšila, že to třeba ještě někdy dokážu a najednou je to tady.
Co vám problesklo hlavou v prvním momentu v cíli?
Chápete to?! Nemohla jsem tomu věřit. Ale měla jsem tolik fanoušků a tolik zpráv. Všichni to zlato chtěli, tak ho maj.
Hlavně je vaše.
Je moje, ale díky všem. Jinak bych to nedokázala, posílali mi spoustu síly.
Jak se Zuzana Hejnová stala mistryní světaZpravodajství z finále běhu žen na 400 m překážek |
Zkuste porovnat euforii z olympijského bronzu loni v Londýně a radost ze zlata.
Je to jiný. Tam to bylo takový hrozně...Tady jsem vyhrála, tam byla třetí, ale zas to byla první medaile.
Užila jste si vítězné kolečko?
Bylo to nádherný. Vůbec jsem nevěřila, že je tady tolik Čechů. Těch vlajek tam bylo několik. Hrozně se mi to líbilo. Nakonec jsem měla pocit, že mi fandili i Rusové. Že se fakt všichni radovali.
Byl to suverénní běh od začátku do konce, nebo jste zapochybovala o vítězství? I v předešlých týdnech?
Člověk vždycky sem tam zapochybuje, ale když mě něco takového napadlo, rychle jsem to zahnala a jela si to svoje, že musím myslet pozitivně a určitě to dobře dopadne. Nechtěla jsem si připouštět žádné černé myšlenky.
Prý jste odpoledne před finále nespala.
Včera jsem spala skoro celý den a na dnešek jedenáct hodin. Navíc jsem spala dobře a to se mi fakt nestává. Už jsem si připadala hrozně přespalá, ale nakonec jsem usnula. Spánek je nejlepší regenerace a určitě jsem to potřebovala nabrat sílu.
Bývalý mistr světa Stephane Diagana o vás v Moskvě prohlásil, že byste mohla zaútočit na světový rekord.
Ty otázky už padly. Ale je to ještě hrozně dlouhá cesta, půl vteřiny. Ono se to nezdá. Musím prostě na sobě pracovat dál a uvidíme, jak to půjde dál. Když vydržím zdravá a budu se zrychlovat, myslím, že to není úplně nereálný. Ale musím být zdravá, to je základ.
Chtěla jste běžet pod 53 sekund.
(Hejnová se otáčí a ukazuje své startovní číslo 287 - pozn.) A kolik mám to číslo?
287.
Tak to je ještě pohodička.
Dal se vítězný čas stlačit ještě víc než na 52,83?
Možná kdyby byly soupeřky, kdybychom se tlačily, třeba bych to stáhla o nějakou desetinu, ale když jsem poslední čtyřicítku běžela jen na souboj s časem. Dála (trenér Kupka - pozn.) mi totiž řekl: Prosím tě, i když budeš první a povedeš, doběhni to, buď tak hodná.
A vy byste chtěla vyhrát své první velké zlato v dramatickém souboji na cílové čáře?
Ne. Nechtěla. Takhle klídeček to bylo dobrý.
Co vám řekl trenér po závodě?
Byl nadšenej, šťastnej, pecka. Je to jeho práce, skvěle mě připravil, klobouk dolů.
Vyhrála jste jedenáctý závod v řadě. Je jedenáctka vaším šťastným číslem?
Je pravda, že jedničku mám hodně ráda. Teď ji budu mít ráda ještě víc. Fakt pecka. Vůbec nechápu.
Prohodila jste v cíli pár slov s Američankami, které skončily za vámi Muhammadovou a Demusovou?
Jen mi gratulovaly. Ony jsou takový divný, vůbec se nebaví. Ale překvapilo mě, že Shakesová-Draytonová nemá medaili. Nakulila to strašně.
Titulem mistryně světa jste navázala na Barboru Špotákovou, která v posledních letech kralovala české atletice.
Jsem strašně ráda, že jsem od ní převzala vítěznou šňůru. Po každém kole mi psala, hrozně mě to nakoplo. Za to jí děkuju. Když člověku popřeje hodně štěstí někdo takovej, dodá to sílu.
Před rokem jste na mistrovství Evropy v Helsinkách brečela po čtvrtém místě. Kdyby vám tehdy někdo řekl, že v Moskvě vyhrajete?
Nevěřila bych mu. Od té doby se ale stala spoustu věcí a já jsem úplně jinej člověk, jsem úplně jinak připravená fyzicky, i psychicky. Kdybych pokračovala v tom, co bylo předtím, nevyhrála bych. Teď ze mě spadl obrovskej balvan, mám novou motivaci a chuť na sobě pracovat.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Asi na tu medaili, na tu hymnu. Oslava bude až po štafetě, musím sebrat síly, abych pomohla holkám. Pak se to oslaví. Dneska asi nic nebude, nemůžu se přeci ztřískat, když to je ta štafeta ještě dopoledne...
Celý šampionát jste zvládla suverénním způsobem. Řekla byste, že to bylo snadné vítězství?
Před startem to nebylo úplně lehké. Všichni mě pasovali do role favoritky, ale myslela jsem, že Lashinda je skvěle připravená, že hrozně "chladila" ty běhy. Snažila jsem se to nevnímat a soustředit se sama na sebe. Že jsem to rozběhla rychleji, než jsem zvyklá, tomu odpovídá i čas. Překvapilo mě, že jsem s nima od začátku držela krok.
Zkuste porovnat pocity ze šampinátů v Barceloně a Tegu, kde jste roli favoritky úplně neustála, a šampionát v Moskvě.
Byla jsem hrozně nervní, a to člověk nesmí bejt, pak má svázaný nohy. Snažila jsem myslet jen na sebe, brát si energii z lidí, co na mě koukají a co chtějí, abych vyhrála. Vzít si z nich sílu, a ne se nechat ubíjet. To je velká změna a díky tomu jsem vyhrála.
Máte za sebou jedenáct vítězných závodů v řadě. Kdybyste přidala dalších 111 vítězství, vyrovnala byste famózní sérii Edwina Mosese - 122 triumfů v řadě.
Ježíši! Na to vůbec nemyslím. Ale letos by se ještě dva závody hodily. Uzavřít sezonu takhle by byla paráda.
