Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Strážník Weisenbilderová. Házenkářka nahání po Mostě černé pasažéry

Mostecká házenkářka Martina Weisenbilderová padá po souboji s Ivana Lovričovou ze Samoboru. | foto: AP

8 2015
Poznávací znamení: černý mundúr. Martině Weisenbilderové je snad souzený. V černé policejní uniformě nahání po Mostě třeba černé pasažéry, v černém dresu zase soupeřky v házené. Válí totiž za interligové Černé anděly.

„Jsem vděčná, že při házené můžu získat nějakou praxi,“ říká jedna z opor českých šampionek, strážník Weisenbilderová. Přestože má pro strach uděláno, bylo jí v minulém roce úzko. Prala se totiž s nebezpečnou trombózou.

Jak jde vůbec skloubit práce u městské policie s házenou?
Oni jsou na mě hrozně hodní. Můj vedoucí směny Mára Jindra mě uvolňuje na tréninky a já jsem mu moc vděčná. Jsem strážník, na noční chodím později a z ranní zase dřív, abych stíhala házenou.

Zažila jste nějakou velkou akci?
Už jsme měli pár pachatelů trestných činů, třeba opilé řidiče. A taky jsem si „užila“ aférku. Šlo sice jen o pasažéra na černo, ale utíkal, utíkal, tak jsem ho holt musela doběhnout (úsměv). Ale bylo to fajn, dostali jsme odměny. Vlastně takhle trénuju. Ale když chodíte celých dvanáct hodin po sídlišti, není moc příjemné potom jít ještě na trénink.

Co na vaši profesi spoluhráčky?
Holky si ze začátku dělaly srandu, že nosím zbraň, že je budu ochraňovat. Je to fajn práce, jsem za ni ráda. Chodím po Mostě, jezdíme autem, máme čtyři hlídaná parkoviště.

Zato házenou jste si dlouho neužívala kvůli krevní sraženině v ruce.
Nehrála jsem šest sedm měsíců, bylo to strašně dlouhé. Jsem moc ráda, že jsem zase zpátky na palubovce. A že mi nový trenér Hudák takhle věří. Chci mu poděkovat. A taky našemu bývalému trenérovi Dušanovi Polozovi za to, co mě za ty jeho dva roky v Mostě naučil (chvěje se jí hlas dojetím)...

Fotogalerie

Máte ještě strach? Trombóza může být i životu nebezpečná.
Bojím se pořád, i když to možná není vidět. Každý úder do té ruky bolí, ale na to si musím zvyknout. Až v liberecké nemocnici mi našli sedmicentimetrový trombus. Říkali, že ještě pár dní a mohla jsem mít embolii plicní, mozkovou nebo srdeční. Naštěstí se nic nestalo, musím to zaklepat. Jde o nemoc, může se to kdykoli vrátit. Ale na to vůbec nekoukám, házená mě baví.

Limituje vás to nějak?
Mám teď bezpečnostní opatření. Na delší cesty autobusem, nebo když letíme, si píchám injekce. Aspoň vím, co dělat, aby mě tyhle problémy znovu nepotkaly.

Střílí vám to jako dřív, v posledním šlágru proti lídrovi Michalovcům jste nasázela sedm gólů.
Celých sedm měsíců jsem s tou rukou nemohla nic dělat, ani házet. Snažila jsem se chodit s holkama na tréninky, pohazovat si levou. Posilovala jsem, trošku si poběhávala, udržovala jsem se v kondičce. Dušan mi hodně pomohl, i vedení. A všechny holky. Nechtěla jsem dopustit, abych z toho vypadla.

Jaký byl návrat na palubovku?
V prosinci, když jsem nastoupila za béčko, to bylo hodně těžké. Poprvé za áčko jsem se hrozně bála, v zápase ve Veselí to bylo vidět. Postupně se strach odbourával a proti Michalovcům to vygradovalo.

Michalovce jste porazili, a když už neztratíte ani bod, máte zlato.
Bude to ještě složité. Oni mají těžké venkovní zápasy za sebou až na Slavii, tam ale jedeme teď v neděli i my. Chceme se soustředit na sebe, nebudeme koukat na tabulku ani na Michalovce. Jsem na nás pyšná, že jsme je porazily a ještě k tomu o osm gólů. Byly jsme před zápasem nervózní, ale jak se ukázalo, byla to zdravá nervozita.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze