"Když nefungují nejdůležitější složky mančaftu, k výsledku se nedostanete. A tento mančaft nefungoval," přiznává dvaatřicetiletá legenda.
Plánovala jste, že tato sezona bude vaše poslední a pořádně si ji užijete. Zdraví vás ale na hřiště nepouštělo. Odsunete loučení o rok?
Srdcem bych hrála dalších deset let. Štve mě, že jsou v interlize podstatně starší hráčky než já a hrají bez problémů. Nesmířila jsem se s tím a dlouho se mi to nepodaří, ale moje rozhodnutí je nepokračovat. Doufám, že tentokrát budu rozumná a dodržím to.
Nemůžete si připustit, že v létě už nezačnete přípravu?
Srdce se bouří, ale hlava říká skonči. Ještě jsem to nepřijala a nejsem připravená na to, abych si to někde přečetla a všichni se mě na to ptali. Nejsem s tím smířená, ale vím, že musím skončit a psychicky se s tím srovnat. Slíbila jsem rodině, že už nebudu hrát a doufám, že to vydržím.
Dvaatřicet není pro vrcholový sport žádný věk, nebyla šance naskakovat k zápasům aspoň z lavičky?
Bála bych se, že by to s mým zdravím bylo stejné jako tento rok. Myslím si, že pořád mám mančaftu co dát, ale takto to nemá smysl. Taky bych chtěla mít někdy děti a letos jsem poznala stavy, kdy nevyjdu schody nebo tři týdny v kuse ležíte a spíte. To už byl alarm, připadala jsem si jako troska. Bylo to únavné i psychicky a špatné stavy byly i v kolektivu. Tento rok byl pro mě vystřízlivěním z poslední naivity, kterou jsem měla.
Lucie FabíkováNarodila se v roce 1980 ve Zlíně, ale s házenou začala v sedmi letech v Olomouci. Se Zorou vyhrála tituly v letech 2003 a 2004, následně odešla do norského Bergenu a dva roky hrála v jedné z nejkvalitnějších soutěží světa. V letech 2006 až 2010 působila v Thuringer HC, klubu nejvyšší německé soutěže. V reprezentaci debutovala v 18 letech a v 83 zápasech nastřílela 264 branek. V roce 2002 byla pilířem týmu, který skončil na ME osmý. |
Proč Zora nefungovala jako tým?
Sešlo se strašně moc špatných faktorů a vznikla z toho hrůza. To už byla taková deziluze od všech: staré hráčky si stěžovaly na mladé, mladé se cítily ublížené, tak si také stěžovaly. Pak ses snažil a nešlo to nebo jsi neměl ani štěstí. Na konci byla rezignace, stojíš na hřišti, díváš se a máš pocit, že nejsi schopný vůbec ničeho.
Podobné problémy jste zažila už při angažmá v Erfurtu. Dá se to srovnat?
Dopadá to hůř pro Zoru než pro Německo a to jsem si myslela, že se nic horšího stát nemůže. V Erfurtu, i když jsme byly jedna proti druhé a bylo to typické ženské hašteření, tak Němky v sobě měly zarputilost a touhu se poprat. Nikdy nebyly odevzdané a rezignované. To se nám tady stalo a slyšet pak odezvy diváků, je největší zklamání. Podle mého názoru jsme nešly spoustu zápasů na krev, jak jsme jít měly.
Aspoň třikrát za sezonu se tým sešel, aby si vše vyříkal. Nepomohlo to?
Asi budu zlá a obrátí se to proti mně, ale výsledkově to nikdy nepomohlo. Z pohovoru jsme vyšly s pocitem, že chceme, na prvních trénincích to začalo šlapat, ale v době, kdy jsme to měly ukázat, tak se nic nestalo. Myslím, že za tuhle sezonu jsme až příliš mnoho mluvily a spíš by nám pomohla metoda biče.
Libor Malínek působí dojmem demokratického trenéra. Umí i zabouřit?
Je velký demokrat a doplatil na to. U chlapů obecně platí, že když si nechá ženskou přerůst přes hlavu, tak dopadne špatně. A tady těch ženských bylo šestnáct. Trenéra Malínka si velmi vážím, ale vymstilo se mu, že je velmi hodný a přístupný člověk.
Výsledkem byl boj o záchranu, což byla pro Zoru zvyklou na medaile nová zkušenost. Bylo složité se motivovat?
Spoluhráčky by odpověděly jinak, ale já jsem se na poslední zápasy vrátila po boji se zápalem plic. Strašně jsem se chtěla dostat na hřiště a podařilo se mi zapomenout na to, že je to boj jen o záchranu. Jenže ono se dobře nastupuje do rozjetého vlaku, ale když je družstvo v krizi, tak je to strašně těžké, protože se potápějí všichni.
Mohla série s Jindřichovým Hradcem skončit i sestupem?
Nebála jsem se, že bychom neuspěly herně, ale dva dny jsem nespala z psychické zátěže. Většinu sezony jsme mluvily o tom, že chceme postoupit do play-off a najednou z toho byl boj o sestup. To byl pro mě obrovský šok. V první sérii play-out proti Slavii jsme se snažily zapomenout na problémy a bojovat, ale byla z toho ztuhlost a křeč. Byly jsme úplně bezmocné, bála jsem se, aby nás to neovlivnilo psychicky. A bylo to vidět v prvním a třetím zápase v Jindřichově Hradci. Ale i tak jsem si nepřipouštěla možnost, že bychom mohly sestoupit.
Olomoucká Lucie Fabíková v utkání proti ŠKP Bratislava.
Co by mohlo atmosféru v týmu vyčistit?
Odpočinek je hrozně důležitý, hlavně psychická únava je obrovská. Bylo tam i hodně škodlivých vlivů, spousta ublíženosti, každý řešil víc osobní situaci než stav celého kolektivu. Možná je zbytečné mluvit o tom, že mladé hráčky jsou jiná generace, pro kterou není házené vším. To neříkám, že je špatně. Pro mě je celým životem a teď skoro nevím, co si počít. Pokud končím s házenou, tak ztrácím jeden velký smysl života. Přístup, zarputilost a slova pokora, respekt a sebekritika v našem mančaftu strašně chyběly.
Pro vás to byla další sezona, v níž vás trápilo zdraví. Tělo už dávalo signál, že je toho moc?
Doktoři mi řekli, že mé zdravotní potíže souvisí s nedávnými operacemi a pracovním stresem, které oslabený organismus nezvládl. Žádnou virózu jsem nedoléčila a hned šla hrát, takže se mi to sečetlo. Polovinu sezony jsem ležela, pak z postele hned na hřiště a zpátky. Teď jsem byla na vyšetření imunologie, uvidíme, jak dopadne.
Bojíte se, co vám najdou?
Děsím se toho, že budu muset změnit svůj životní styl. Vždycky jsem byla zvyklá jet na doraz a jinak to ani neumím. Nedovedu být chvilku v klidu, mám pak pocit, že nic nedělám. Ale tak, jak to bylo letos, už to nejde.
Dokázala byste vyjmenovat, jaké potíže vás za rok potkaly?
Na jaře jsem byla na operaci s přetrženým zkříženým vazem. Povedlo se mi vrátit bez problémů, ale byla to pro mě už několikátá operace za poslední roky, a to organismus zasáhlo. Pak to byla jedna viróza za druhou. Léčení antibiotiky, žádná rekonvalescence a vždycky zpátky na hřiště do plné zátěže, do toho záběr v práci. Začalo to v prosinci, kdy jsem měla tři týdny silný zánět dutin a ochrnutou půlku tváře. Pak se to po měsíci opakovalo a vyvrcholilo to v dubnu zápalem plic.
Dokážete si tedy představit svůj život bez házené?
Ne. Mám strašně moc energie a házená je pro mě droga. Jsem blázen, který nezná hranic, nedokážu si svůj život bez házené představit. Navíc si myslím, že jí mám co dát a možná ani ne jako hráčka. Pořád mám v hlavě spoustu nápadů, založit si vlastní podnikání, vlastní posilovnu, jazykové kurzy, chtěla jsem mít své vizážistické studio. Už jsem k tomu podnikala kroky, ale vždycky to sklouzlo zpět k házené. Pořád v mém životě je.
Pokud chcete u házené zůstat a ne jako hráčka, vychází mi z toho trenérka. Jsem blízko?
Dostala jsem zahraniční nabídku, ze které jsem úplně v šoku a nevím, co mám dělat. Jde o pozici trenérky v bundeslize.
To se asi těžko odmítá...
Nikdy se mi o tom nesnilo, ale jsem z toho i nešťastná. Nabídka je spojená s mým bývalým trenérem Dagem Leukefeldem, který působí v jednom z klubů jako sportovní manažer a já bych byla jeho podřízenou. Musela bych se srovnat s tím, že některé hráčky budou stejně staré jako já. Přeskočila bych tisíc schodů, kterými by měl trenér projít. Nemusíme se bavit o tom, že je to i finančně velmi lukrativní nabídka. Šance je to obrovská a nezasvěcený člověk nepochopí, že to vůbec zvažuju.
A jaké jsou tedy vaše "proti"?
Uvědomuju si, že pokud jsem dosud obětovala házené celý život, tak teď by to bylo ještě dvakrát tolik. Jako hráčka přijdeš na trénink, ale trenér tím žije celý den. Dva roky jsem se snažila v Olomouci usadit a teď bych měla jít zpátky do Německa? Partner si také nedovede představit, že by tam žil celý život a trenérská štace je nestálá. Potřebuju si od házené odpočinout a potřebovala bych zjistit, jestli by mě trénování bavilo. Byl by velký skok to zjišťovat 1 200 kilometrů daleko a všechno tu nechat. Teď si nedovedu přestavit, že by mě to udělalo šťastnou.
Do kdy se musíte rozhodnout?
Už včera bylo pozdě. Jenže já stále nevím.
