Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Házenkář Berka po kariéře: O medaile a titul chci hrát i jako trenér

Milan Berka | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

13 2016
Stále s ním šijí všichni čerti a lítá po palubovce sem a tam, teď však už jen podél autové čáry. Lovosický házenkář Milan Berka se proměnil z hráče v trenérského asistenta, ale energii do nové role vkládá stejnou. „Musím trošku zhubnout, tak běhám po lavičce,“ směje se bývalý reprezentant, dvojnásobný účastník mistrovství Evropy.

Pro loňské stříbrné sezoně jste skončil. Proč?
Důvodů bylo víc, hlavní jsou výkonnostní a zdravotní. Tím, že jsem nebyl dobře připravený, nemohl jsem odvádět výkony, které bychom ode mě já, trenér i spoluhráči čekali. Nemělo cenu se nadále mezi sebou trápit. Prostě jsem na to neměl.

Přestala vás házená i bavit?
Když vám to nejde, člověk přemýšlí, proč to dělá. Ale házená je kolektivní sport a hodněkrát mi právě kolektiv pomohl. Podržel mě a já mohl pokračovat dál. Klukům děkuju. Už před vrcholem poháru jsem říkal, že koleno je špatné a že po finále končím.

Milan Berka

Narodil se 23. ledna 1978 v Litoměřicích, bývalý házenkář, nyní asistent v extraligových Lovosicích. Hrál za mateřské Lovosice, Frýdek-Místek, Duklu, německý bundesligový Stralsund, po jeho úpadku v roce 2010 přestoupil do druholigového Essenu. Pak se vrátil do Lovosic. Reprezentoval na mistrovství Evropy v roce 2002 ve Švédsku a 2004 ve Slovinsku.

Zdroj: Wikipedie

Pohár jste vyhráli, pak jste získali i stříbro v extralize, takže jste odešel stylově na vrcholu.
Jsem spokojený. Nikdy jsem nečekal, že když se vrátím do Lovosic, budeme mít za pět sezon tři medaile z extraligy a dva poháry. A ještě si zahrajeme v Evropě. O tom se mi ani nesnilo, když jsem odcházel. Je to vlastně fantazie!

Jak moc vás koleno zlobilo?
Po každé zátěži jsem ho měl jak volejbalový míč, už to nebylo dobré. Hlavně jsem klukům nemohl pomoct, spíš jsem jim zabíral místo. Ale tím, že pohár se dal hrát na šestnáct lidí, jsem zůstal na lavičce a pár minut jsem si zahrál.

Co říkala na vaše sbohem rodina?
Oni viděli, jak jsem vypadal po zápasech. Ty stavy byly až nehezké. Když jsem se ráno plazil z ložnice, tak jsem si řekl dost. Chci si užívat malou dceru i svoji partnerku. A s oteklým kolenem se blbě chodí za dcerou, která utíká. Ale vědí, že házenou žiju. Jsem proto rád, že můžu klukům pomáhat. Mám k nim blízko, rád jim radím.

Nový asistent trenéra Milan Berka na Memoriálu Františka Arnošta v Lovosicích.

Na nižší soutěž jste nepomyslel? Zahrát si pro žízeň?
S tím nejde hrát nic. Beru to tak, že házená není rekreační sport, musí se do něj dávat sto procent. Což já nemůžu. Rád si třeba cvrnknu, když nebude kluk do hry, ale házená se musí hrát naplno, protože to je složitý sport.

Jakou jste tedy měl kariéru?
Dobrou, myslím. Kdyby mi někdo řekl ve dvaceti letech, kdy jsem měl první lehké problémy s kolenem, že skoro v osmatřiceti budu ještě hrát, smál bych se. Užil jsem si to se vším všudy. Vždycky jsem měl výborné spoluhráče. To oni vás dělají. Když je máte špatné, můžete být, jaký chcete. Já na ně měl štěstí jak na Dukle, tak na začátku v Lovosicích, pak ve Frýdku-Místku, ve Stralsundu jsem strávil pět let s Michalem Brůnou. A na závěr zase v Lovosicích skvělá parta, zahrál jsem si s Láďou Šumou, bomba.

Na které štace vzpomínáte nejlíp?
Titul mám s Frýdkem, pak ještě nějaká medailová místa. Moc si vážím pěti moc hezkých let v Lovosicích a pěti nejlepších ve Stralsundu, než to šlo do kopru. Postoupili jsme do bundesligy, kterou jsem si rok zahrál.

Po čem se vám z kariéry stýská?
Spíš po čem ne. Rozhodně se mi nestýská po dlouhých bězích, to byl můj nepřítel odmalička. Potřeboval bych, aby za mě někdo shazoval kila. Nejkrásnější je vždy parta, naštěstí jsem u týmu dál. I po porážkách byla parta všude, kde jsem byl. Kdo to nezažil, nebude tomu rozumět.

Pomáháte i s mládeží. Jak na tom děti jsou?
Všeobecně mladé lidi sport moc nezajímá, to je špatně nejen pro házenou, ale pro všechny sporty. Bohužel rodiče na děti nemají tolik času a děti nedělají správnou volbu, nevybírají si sport. V Lovosicích byla mládež vždycky úspěšná. Vždyť i letní navrátilci do áčka Bouček s Havlem se vlastně vrátili do party, která všechny kategorie vyhrávala, hráli spolu odmala. Proč by nemohli i teď uspět? Už jako hráč jsem říkal, že chci hrát o medaile, o titul. A to chci i teď jako část trenérského štábu.

Autor:


Témata: Ústecký kraj




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze