Její poslední sezonou u prvoligového týmu byla ta letošní. Hráčkám to symbolicky oznámila po posledním utkání, v němž si tým vítězstvím nad Pardubicemi zachoval prvoligovou příslušnost.
"Byl to zvláštní pocit. Rozhodovala jsem se dlouho, nechtěla jsem nic uspěchat. Vztah mezi mnou a týmem nebyl tím typickým vztahem trenérka - hráčky. V klubu panovala takřka rodinná atmosféra. O to to bylo těžší. Navíc nám reálně hrozil sestup a já se nechtěla loučit smutně, porážkou," přibližuje okamžik, kdy oznámila svůj odchod.
Slyšela výčitky, prosby? "To ne, myslím, že děvčata mě pochopila," míní Libuše Škvařilová. Házené zasvětila celý život, zažila s ní pády i vzestupy. "Nikdy jsem neměla pocit, že mě o něco ochuzuje. Každá věc, kterou chcete dělat poctivě, vám něco vezme, ale mnohem více dá. U mě to byla házená. Nikdy bych se jí však nemohla věnovat tolik, kdybych neměla podporu rodiny, manžela a obou synů. Jim patří největší poděkování," přiznává.
Odchodem od celku dospělých pro ni sportovní etapa života rozhodně nekončí. Už tři roky vede nejmladší adepty házenkářského řemesla. Spolu se svým manželem Milanem, který byl v osmdesátých letech minulého století členem legendární sestavy pražské Dukly a vyhrál s ní i Pohár mistrů evropských zemí, vychovává novou generaci.
"Je to skvělá práce. Přístup k dětem a způsob vedení tréninků je pochopitelně úplně jiný, než u dospělých. Přesto si nemůžete dovolit něco podcenit. Okamžitě to poznají a berou to jako zradu. Ne nadarmo herci říkají, že děti jsou nejkritičtějším publikem," vysvětluje.
Práce s dětmi ji pohltila, protože kromě funkce trenérky bude působit i jako ředitelka klubu. Návrat? Zatím o něm nepřemýšlí. "Na to je strašně brzy. Ale i ve sportu platí nikdy neříkej nikdy. Pokud bude zájem a já budu přesvědčená, že mohu hráčkám v první lize něco dát, vrátím se ráda," přiznává Škvařilová.