ak zastavit Matěje Konšela? Pokud je litovelský snajpr zdravý, tak dost těžko. Z posledních sedmi kol má průměr 8,9 vstřelených gólů. Bez pěti čísel měří dva metry, váží sto kilo živé váhy, a když vypálí z deseti jedenácti metrů, je lepší uhnout. Brankáři se za jeho bombami často jen ohlédnou. Naposledy proti Zlínu se i se dvěma sedmičkami trefil jedenáctkrát, i díky tomu Tatran vyhrál 28:24.
„Jsem rád, že se mi po zranění začalo dařit. Konečně mohu týmu pomoct, jak ode mě všichni před sezonou čekali,“ oddechl si dvaadvacetiletý hráč, který loni okusil i reprezentaci.
Matěji, jen letos jste se vracel po zranění dvakrát. Co vás všechno potkalo?
Už se tomu směju, protože je toho strašně moc a přemýšlím, kde může být chyba, jestli snad na házenou nejsem stvořenej. Začalo to prvním rokem v dospělých, kdy jsem si poprvé zlomil nohu. Na Dukle jsem si udělal rameno a měl jsem ho čtyřikrát vykloubené. Další rok v Hranicích jsem měl na podzim opět zlomenou nohu, pro jistotu druhou, a na jaře přišlo nejhorší zranění – urvané rameno, naštěstí ne na střelecké ruce. Pak mám drobnosti – přetržené vazy v prstu, s tím se také nedalo v začátku hrát a i teď to musím mít zatejpované. Pořád jsem ale optimista a čekám, kdy se to zlomí a budu mít sezonu bez zranění.
V posledních zápasech dáváte spoustu branek. Je to jen tím, že jste zdravý?
Taky, ale hlavně začala fungovat souhra s celým týmem. Museli jsme si sednout se střední spojkou a hlavně s Davidem Juříčkem. David je světový pivot, my jsme vedle něj totální amatéři, takže musel trochu slevit ze svých nároků a zvyknout si, že nebude dostávat nahrávky jak od Karabatiče nebo Jíchy. Pak už začala fungovat spolupráce o mnoho lépe. Když dám na začátku tři čtyři branky, obrana se na mě vysune a můžu s Davidem lépe spolupracovat a oba pak můžeme nastřílet za zápas osm branek. Nebo se prosadí jiní hráči, jako proti Zlínu Honza Šmíd. To je paráda, že to nemusí být stavěné na mně, ale rozloží se to na celý tým.
Litovel na vás jako nováček hodně spoléhá. Jak snášíte tlak, navíc coby místní odchovanec?
Byl jsem strašně rád, že přišel David Juříček. Kromě toho, že nám může radit a všechno, co řekne, je pro nás svaté, tak ze mě tlak trochu spadl. Všude se totiž psalo, že sem přichází David Juříček a já jsem byl rád v jeho stínu. Na Dukle před dvěma lety jsem míval problémy s nervozitou, nedal jsem dvě střely a zlomil se. Teď už jsem si zvykl, že spojka nikdy nebude mít úspěšnost devadesát procent, a vím, že když nedám dvě střely, můžu dát třetí.
Počítáte si góly?
Ne, ani nevím, kolik jsem jich Zlínu dal. Vždycky jsem rád za ten první, spadne ze mě tíha. Pak už je ale nepočítám.
Žádné břemeno ale od fanoušků cítit nemusíte, doma míváte halu plnou a hodně hlasitou.
Byly ohlasy, že fanoušci byli zvyklí na vyhrávání v první lize a zda nedojde k poklesu návštěv, až přijdou v extralize porážky. Musím jim ale strašně poděkovat a zatleskat, že i když jsme prohrávali, pořád chodí plná hala a atmosféra je taková, že se neslyšíme na hřišti. Fanoušci jsou parádní a patří mezi naši doménu. V extralize moc takových atmosfér není. Jsem rád, že jsou trpěliví, a výsledky přijdou. Buď v play-out, nebo příští rok.
Po základní části vás čeká boj o umístění, který zahájíte sérií se Zlínem (28. března). Bylo důležité, že jste ševce v posledním kole porazili?
Řekli jsme si, že chceme do zápasu jít naplno a vyhrát, abychom nad nimi měli psychickou převahu. Ukázali jsme jim, že jsme lepší, a musíme takto jet i do Zlína. Pro mě byl zápas impulzem, že se to hrát dá. Bude to vyrovnaná série a doufám, že jedno vítězství bychom si ve Zlíně mohli připsat a doma před našimi fanoušky by bylo skvělé sérii ukončit. Ale může to skončit jakkoliv, jsme vyrovnané týmy.
Co je největší zbraň Zlína?
Mají výborná křídla – Zbránek ani není klasické křídlo, nečeká v rohu, sám si umí urvat šance. Spojky Indrák a Plšek hrají parádně. Na pravé spojce mají leváka Poloze, kterého my už letos postrádáme, takže v tom je určitě jejich výhoda. A v bráně mají zkušeného Mahuška.
Deset tisíc pro Míšu aneb Nezlobte se pane redaktoreNezlobte se pane redaktore, můžu vás na chvilku přerušit? Ale klidně pojďte s námi.“ Činovník litovelského Tatranu mi odvádí Matěje Konšela hned po první otázce. Nezlobím se a zvědavě jdu za nimi do malé klubovny, kde je nastoupený celý tým. Kapitán David Barabáš už hovoří. „Letos jsme uspořádali druhý ples a výtěžek, který je čtyři a půl tisíce, jsme se rozhodli věnovat rodině Gottwaldových z Litovle, která se stará o postiženého synka. Částku jsme společně doplnili na deset tisíc korun, snad vám trochu pomůže,“ říká Barabáš a předává slavnostní šek manželům Gottwaldovým. Dojatá maminka vypráví, že ji gesto zaskočilo, zatímco tatínek drží osmiletého Míšu v náručí. Za pár minut je konec, jdeme na rozhovor. „Nezlobte se za to zdržení,“ omlouvá se znovu Konšel. Ne, opravdu se nezlobím. Naopak, klaním se pánové. |
