V sobotu oslavil házenkář David Juříček narozeniny. Čas sice běží jako šílený, ale jedenačtyřicet byste bývalému reprezentantovi určitě netipovali - stále tytéž ostře řezané rysy, štíhlá vypracovaná postava, a když se vám poštěstí, potkáte ho třeba u jezera Poděbrady za Olomoucí, jak si dlouhými výběhy udržuje kondici.
Přesto už možná dres litovelských házenkářů v příští sezoně neoblékne. Ačkoliv byl Juříček v uplynulé sezoně hvězdou extraligy a v Tatranu chce působit i dál, vidí se spíše jako sparring partner, který v tréninku předává hráčům své bohaté zkušenosti.
„Chci se dál angažovat v Litovli, podílet se na vývoji týmu a chci, aby se tým někam posouval, jak jsme začali minulý rok. Zároveň nechci hrát stabilně. A teď se můžeme bavit o tom, co to znamená stabilně,“ vysvětluje olomoucký rodák.
David JuříčekNarodil se 8. srpna 1974 v Olomouci, kde také s házenou začínal. V 17 letech odešel do Karviné a vyrostl v jednoho z nejlepších pivotů světa. To potvrdil i v roce 2005, kdy byl na mistrovství světa v Tunisku vybrán do All Star. V reprezentaci odehrál 148 zápasů a nastřílel 460 branek. |
Nebudete tedy hrát všechny zápasy, ale třeba jen domácí?
Chci tým pozitivně ovlivňovat, a pokud toho bude součástí, že nějaký zápas bude potřeba odehrát, a zároveň to bude přání těch, kteří o tom rozhodují, jsem ochoten tam vlézt. Ale nedokážu to nazývat hraním. Hraní je pro mě, že nastoupím ke každému zápasu, pokud nejsem zraněný. Nevyloučil jsem, že tam nikdy nevlezu, ale už nebudu hrát.
Co se tedy musí stát, abyste se na hřišti objevil?
Může se to stát, když se náhodou oba pivoti zraní a když se zjistí, že je to potřeba. Současné rozhodnutí je takové, že v týdnu trénuji a některé části i aktivněji z hlediska trenérství. A ve zbytku, protože trenérem zůstává Luboš Krejčíř, jsem mu k ruce jako hráč. Měl bych být ten, který jim na tréninku vytváří opozici nebo je při nácviku do počtu a ovlivňuje to takticky.
Co vás k rozhodnutí už dál nehrát vede? Loňská sezona ukázala, že bez problémů na extraligu stačíte a klidně byste ji mohl hrát několik dalších let.
Nechci, aby to znělo nadneseně, ale že budu stačit, jsem věděl už před sezonou. Rozdíl mezi profesionální kariérou a tím, co je u nás vrcholový sport, je takový, že většina kluků, kteří se vrací z venku, by mohla extraligu ještě nějaký rok hrát. I když se fyzicky cítím dobře, tak mi v létě je jedenačtyřicet. A také mám za sebou čtyřiadvacet let házené, příprav, „nevíkendů“ a „nevolen“. V České republice je hraní vrcholové házené spojené s civilním zaměstnáním a už nejsem ochotný tomu svůj volný čas věnovat. Proto jsme zatím domluvení na trénincích třikrát týdně a o víkendu nárazově nebo vůbec. Důvod je tedy ten, že chci být o víkendech pánem svého času.
Litovel určitě stála o to, abyste hrál dál. Tlačili na vás?
Určitě si to přáli. Tlačili se nedá říct, my se respektujeme. Jsem potěšený, že to nebylo ve smyslu „proč?“, ale byl tam ten respekt. Když jsem se v Litovli začal angažovat, nechtěl jsem, aby to bylo na rok, přestože jsme nevěděli, jestli to bude mít smysl. Teď víme, že v tom minimálně další rok chceme pokračovat, takže jsme hledali cestu, jak budu schopen tým pozitivně ovlivňovat. Naopak i to, že z hřiště vypadnu, vnímám, že může být pro tým pozitivní.
Hráči se teď budou muset více spoléhat jen sami na sebe, když už tam nebudete?
Před nejdůležitějšími zápasy se Zlínem jsem z kádru den před zápasem vypadl a kluci to beze mě dokázali odehrát výborně. To mě podpořilo v tom, že už nemám hrát, jen je doprovázet a lídr má být někdo z nich. Tým se dá posouvat několika způsoby. Ten být na hřišti byl skvělý na začátku a moct to ukázat a přispět k tomu i v zápasech. Teď zůstávám v roli, že pořád chci ještě ukazovat, ale už jen na trénincích. Role v zápase by si měl přijímat každý sám. Celé se to bude vytvářet, takhle o tom smýšlím, uvidíme v sezoně. Série se Zlínem mě utvrdila v tom, že to není o mně, ale o tom, aby klub a talentovaní hráči vyrostli.
Pracovat s týmem při trénincích vás baví?
Určitě. Pořád platí, že nechci být hlavní trenér, možná proto, že je s tím spojený stejný zápřah o víkendech. Nechci ani dělat školy, které jsou k tomu potřeba. Ale dokud někdo bude stát o to, co říkám, tak to budu rád říkat a dělat. Na hřišti se samozřejmě cítím dobře, dělám to skoro celý život, takže je jasné, že když na něj vlezu, tak je to příjemné.
Nebude vám tedy chybět adrenalin soutěžního zápasu?
Dřív nebo později by konec stejně přišel. Fyzické problémy zatím nemám a trénovanost byla v minulých letech na takové úrovni, že to na extraligu bohužel stačí. Ale už se objevily nějaké svalové věci a nějak nastal čas.
