Házenkáři Hamburku se rozprchli všemi směry, nejčastěji do jiných německých klubů, třeba u giganta z Kielu „zalepili“ narychlo místa po těch, již se zranili na mistrovství Evropy. Další šli do Dánska, neb je to odsud přes moře kousek – a kouč Michael Biegler dokonce kývl na extrémně kuriózní nabídku, nově bude pomáhat rozvíjet házenou v africké Ugandě.
Že i velká sportovní jména postihne pád, to se stává. U házenkářů Hamburku jsou alarmující dva milníky. 2. června 2013 porážejí ve finále Ligy mistrů v prodloužení Barcelonu a jsou nejvýš, kde to jde – no a 15. ledna 2016 klub ohlásil insolvenci. Stihl to za pouhých 32 měsíců.
Jarní část bundesligy začíná dnes a bývalý obr v ní neúčinkuje, všechny jeho duely byly anulovány. „Nikdy by mě nenapadlo, že ještě vyběhnu na hřiště v jiném dresu,“ napsal smutně 35letý Pascal Hens, mistr světa a legenda HSV; působil tu od roku 2003, nyní mizí do dánského Midtjyllandu.
Jak se dluhy nakupily? V Německu poukazují na fakt, že v zemi zvyklé na spolky, oddíly a kluby se tradice dědí po generace a jen tak ji nelze koupit. Což házenkářský Hamburk zkusil v roce 2002 – převzal bundesligovou licenci z Bad Schwartau, koupil i logo HSV (známé z fotbalu), přivedl francouzské duo bratrů-šampionů Gillů, nastavil vysoké platy i vysoké cíle.
Celý příběh je vhodným varováním pro ty, kdož stavějí budoucí slávu klubu na penězích z jednoho zdroje. Jenže tohle není seriál Okresní přebor, kde při odchodu „bosse“ Matějky hrozí, že nebude na sekačku – story házené v Hamburku má kontury zaprvé reálné a zadruhé v řádech milionů eur.
Už po vstupu do bundesligy se nakupily první dluhy. Přišla „spása“: mužem číslo 1 se stal boháč Andreas Rudolph, úspěšný podnikatel, jenž klub dotoval a na oplátku měl touhu řídit všechny a vše. „Udělám z HSV házenkářský Bayern,“ prohlásil pyšně.
V roce 2011 se dočkal titulu a hráčům zaplatil masivní oslavu, pronajal celé patro luxusního hotelu ve slavné hamburské čtvrti St. Pauli.
Rudolph „odešel na vrcholu“, ale do Titaniku už teklo. Dluhy vzrostly. Rudolph je zaplatil. Mezitím se slavila Liga mistrů – a čím dál hůř získávala licence. V prosinci mecenáš řekl dost. Ztratil chuť. „Mám dojem, že projekt nefunguje,“ uvedl.
Co dál? Mládežnický tým Hamburku do 23 let hraje 4. nejvyšší soutěž a míří do třetí – to má být budoucnost. Jak píše list Die Zeit: „Je třeba se naučit, že házená není anglická liga. Tam když dojde jednomu boháči trpělivost, nastoupí na jeho místo vždy někdo další.“
Teď křeslo šéfa zůstalo prázdné. Málokdy bývá jízda z vrcholu na samé dno takhle rychlá.
