Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Stoprocentní už nikdy nebudu, smiřuje se s novou rolí házenkář Jícha

Filip Jícha | foto: Pavel Lebeda/chf.cz

12 2017
Kdepak to české, pomalu se hlásící jaro. V Barceloně panoval krásný pátek, Filip Jícha vyrazil na vycházku se psem jen v tričku. Jako by to byl pro nejlepšího českého házenkáře symbolický den. Časy, kdy vládl ve svém sportu planetě, už jsou pryč – nejlepším hráčem světa jej vyhlásili za rok 2010. Ale radost ze života mu to nebere. Doba se mění a jeho role s tím.

„Měl jsem skvělou kariéru,“ povídá a použije minulý čas i přesto, že má u katalánského giganta smlouvu až do roku 2019. „Jsem smířený. Mám teď jiné úkoly. Jsem jeden z veteránů šatny,“ popisuje.

Koleno na jeho levé, odrazové noze po letech přetěžování nebude nikdy jako dřív. Na tom pravém jej operovali loni poté, co se smolně zranil v národním týmu. Kdyby si dal pauzu před lety, nemusel třeba nyní nastupovat de facto jen do obrany – ale také by neměl tolik trofejí, tolik báječných zážitků.

Proto házenkářské eso, které v dubnu oslaví 35. narozeniny, pro MF DNES říká: „Udělal bych všechno znovu. Nelituju ničeho.“

Nejde se nezeptat: Nechybějí vám góly? To nejzábavnější, co házená hráčům i fanouškům nabízí?
Jo, někdy mi chybějí. Ale třeba teď jsem dal v lize čtyři.(úsměv) Po další operaci s druhým kolenem to na začátku v lednu bylo velmi těžké, ale cítím se, že to zase jde nahoru. Byla by chyba si myslet, že jsem zase zpátky. Nechci to přehnat, abych skákal, běhal, sprintoval. Pak mi to koleno vrátí.

Tím myslíte to druhé, levé. Bude ještě někdy stoprocentní?
Upřímně už asi ne. Od chvíle, kdy jsem přišel (v roce 2015) do Barcelony a vyndali mi meniskus, tak trochu stagnuje. Je to moje odrazová, tedy nejdůležitější noha. Koleno je neustále nateklé.

Filip Jícha v utkání proti Rusku na mistrovství světa v Kataru.
Český házenkář Filip Jícha v utkání s Egyptem.

Na to, abyste táhl tým ve všech směrech, to prostě už není.
Pokud všechno dodržujeme v rozumné míře, můžu pomáhat aspoň v obraně. A také jde o to, abych byl schopný na tréninku šířit to, co umím. Jinak už nemám ambici dostat se na sto procent; vím, že to zřejmě nepůjde. Sedli jsme si a bylo mi řečeno, jak všechno vypadá. Rozdělili jsme si úkoly.

Ty tedy znějí jak?
Já měl stejně vždycky největší radost z týmových úspěchů. Budu se snažit být ten, co dává tým dohromady. Mluvím už bez problémů španělsky, což pomáhá. Na hřišti mám úkoly obranáře, táhnu druhou vlnu při přechodu do útoku. V něm nastupuju velmi sporadicky. Ale mám mnoho úspěchů, kterým se tu plno hráčů ani nepřiblížilo. Zkušenosti. Jsem jeden z veteránů šatny.

Loni jste říkal, že jste s touto proměnou smířený. Pořád to platí? Nepopadnou vážně někdy člověka vzpomínky na časy slávy?
Kdo byl v týmu neustále první a hrál 60 minut, u něj chvíli trvá, než si to hlava srovná. Hlavně s tím, že jsi byl jeden z nejlepších na světě – a najednou tě opustí zdraví. A nejde to.

Nezní to úplně optimisticky.
Ale nemělo by to vyznět negativně. Pro mě to totiž negativní není. Všichni mi tu říkají, že jsou spokojení s tím, že mě mají. Že si přidělenou práci odpracuju dobře. Už to není o tom, vystoupit z role a stát se zase nejlepším házenkářem světa, protože to už nepřijde. Tělesná schránka mě nepustí. Měl jsem skvělou kariéru, tohle mě netrápí. Jsem smířený. To, co je teď, není vůbec nic špatného.

Zraněný Filip Jícha sleduje z tribuny zápas českého národního týmu.
Český házenkář Filip Jícha

Dívat se zpátky a dumat „co by, kdyby“ ani není váš styl, že?
Kdybych v Německu neodehrál tolik zápasů v takovém zdravotním stavu, možná by to bylo jinak. Ale udělal bych to znovu. A rád! Dalo mi to neuvěřitelné zážitky.

Vždycky jste popisoval, jak byl při enormní zátěži v bundeslize ještě těžší než devastace těla konstantní psychický tlak. Zvlášť později v roli kapitána. Co udělá se sportovcem tahle změna?
Úplně zářím. Je to něco totálně jiného. Rok a půl jsem si odpočinul od extrémního stresu prvního hráče, který to táhne „iks“ let bez nějakého velkého volna. Musím říct, že je to na mně i vidět: jak se chovám, jak jsem veselý. Tohle je pro hráče Barcelony proti těm nejlepším v bundeslize obrovská výhoda.

Co národní tým? Platí loňská slova, že když bude zdraví stoprocentní, tak ještě přijedete?
Stoprocentní už nikdy nebudu. Rád bych se s nároďákem rozloučil důstojně, vždycky jsem v něm nechal všechno, co jsem měl. Zatím jsem o tom úplně nepřemýšlel, ale možná se rozloučím jenom pasivně. Jasné je to, že teď nepřijedu. Nebylo by to ani fér vůči Barceloně za všechnu péči, kterou mi teď dává.

Aby bylo jasno, „teď“ znamená květnový termín na kvalifikační dvojutkání proti Ukrajině?
Ano. Klub tehdy bude mít jeden z vrcholů sezony, a když můžu v týdnu dostat čtyři dny volna, je to pro moje koleno úplně nejlepší. Aby mi do něj nemuseli nic píchat a vysávat tekutinu, což se děje minimálně jednou za deset dní... A navíc si nemyslím, že by to bylo fér pro kluky v nároďáku.

V jakém smyslu?
Nejsem ten, kým jsem byl před třemi čtyřmi roky. Čas nikdo nezastaví. Házenou miluju, ale nechci být nikde na obtíž. Nechci strhávat pozornost na sebe, zaslouží si ji tým. Možná přijedu jako fanoušek. Možná ne.



Témata: Filip Jícha


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze