Ve čtvrtfinále skolila krajanku Helenu Sukovou, v semifinále nasazenou jedničku Chris Evertovou z USA a ve finále českou rodačku s americkým pasem a obhájkyni trofeje Martinu Navrátilovou 7:6, 1:6, 7:6.
Letos se do Queensu vrátila, aby zápolila se sžíravou nervozitou při sledování utkání své dcery Eli v juniorské soutěži. A taky aby si zahrála v exhibici. Opět si vybavila své tažení, jež tehdy deník LA Times označil za Mission Impossible: „Můj nejoblíbenější triumf. Porazila jsem Martinu ve strašně napínavém finále. Ten pocit mi z hlavy nikdy nezmizí.“
Jak byste ho popsala?
Těžko. Musel byste ho zažít.
A jaký dojem máte ze zápasu legend, v němž jste s Bartoliovou nastoupila proti Davenportové a Fernandezové?
Rok jsem pořádně nedržela raketu v ruce. Ani jsem se nerozehrála, šetřila jsem si tělo. Vzala jsem si pilulku advilu, aby mi něco neprdlo. A dobrý!
Přitom jste měla objednaný kurt na rozehrávku.
Měla, že jo? S Marion Bartoliovou. Já vím. Ale nešla jsem tam.
Někdo se na exhibice připravuje pár měsíců. Vy jste trénink úplně vypustila?
Já vím, no. Počkejte, včera jsem hrála s jedním klukem patnáct minut. A už jsem nemohla. Vedle trénovala Marion, mlátila do toho asi hodinu a půl. Měly jsme se potkat na rozehrávce, ale když jsem se ráno probudila, nemohla jsem chodit. Je mi pětapadesát, co byste chtěli?
Co vás bolí?
Záda. Hrozně.
Hana Mandlíková na exhibici ve Starých Splavech.
Vážně si vůbec nepinknete?
Ne. Mě to nebaví. Nejvýš nahazuju dětem z košíku. Spíš si zahraju golf nebo něco jiného. Ale baví mě tenis sledovat, to jo. Na US Open mě pozvali po delší době a Elinka hrála juniorku, takže jsem to spojila.
Jak vás dcera potěšila?
Vyhrála první kolo kvalifikace a pak dostala Rusku, která zahrála dobře. Elina si v Německu natáhla břicho a dva měsíce nehrála. Tohle byl její druhý turnaj po návratu.
Jak to s vámi u dvorce šilo?
Děsně. Nemůžu se dívat. Vzpomínám, jak trpěl táta, chodil okolo kurtu a lámal větvičky. Dělám úplně stejnou věc. Říkám si: Do prdelky, to snad není možný. Dělám to jako on. Vždycky něco seberu a lámu.
Vaši rodiče vnoučatům drží hodně palce, že?
Oni žijí jejich tenisem. Tátovi je 81, mámě 84. Dřív drželi palce mně, teď Markovi a Eli. Byli nadšení, že jsme letos strávili dva a půl měsíce v Česku.
Rozmazlují vaše dvojčata?
Jo, asi jo. Děti tam jezdí rády. Bylo by lepší, kdyby tam měly víc kamarádů svého věku, kteří jim chybějí. Ke konci už se těšily domů.
Jak se daří Markovi?
Teď je na ITF číslo 398. Zkouší se prosadit stylem servis-volej. Je fajn, že už může hrát turnaje stejné úrovně jako Eli. Ale má to o dost těžší. Tenis umí víc kluků než holek.
Hana Mandlíková v diskusním pořadu iDNES.cz Rozstřel.
Pomáháte mu, aby si udržel motivaci, když stoupá pomaleji?
Musí si ji udržet sám, hoch. Co já nadělám? Zatím je oba tenis hrozně baví. Držím pozitivní přístup, podporuju je, oni musí makat a úspěch přijde. Když ne, tak se nedá nic dělat. Oba už teď mají zajištěné místo na univerzitě.
Co chtějí dělat?
Tenis. Oba chtějí hrát profesionálně. Uvidíme, s případným nástupem na vysokou mají ještě dva roky čas. Teprve jim bylo šestnáct.
Co říkáte na to, že děti českých tenistů hrají za Ameriku?
Líbilo se mi, jak Petr Korda říkal, že ho se stěhováním na Floridu všichni kopírujou. Já se tak nasmála! Žiju tady od osmdesátého prvního, to měl ještě plenky mezi nohama.
Nemrzí vás, že vaše dvojčata, Dammové, Korda a Kodat reprezentují USA?
Když se na to podíváte celosvětově, tak je to v podstatě jedno. Ty děti se v Americe narodily. Já jsem pořád vlastenec a na Česko nedám dopustit. Ale když hodně cestujete, tak získáte nadhled. Já mám v Česku stísněný pocit, jako že je pro mě ta země nebo Praha malá. Přitom to neznamená, že tam nechci být.
Kdysi jste říkala, že vás od života v Česku odradila nevrlost lidí.
Chování už se snad zlepšilo, i když asi pořád není ideální. I závist má náš národ v sobě. Ale já vám něco řeknu. Jela jsem s Markem na turnaj do Rumunska. Češi si pořád stěžují. Kdyby viděli Rumunsko... Česko má z postkomunistických zemí nejvyšší životní úroveň. Lidi mají krásná auta, silnice, všechno se dá.
Měli by být vděčnější?
Nemusí být vděční, stačí si uvědomit, že se mají dobře.
Jak se vám zamlouvaly výkony českých hráček na US Open?
Super! Petra Kvitová se mi moc líbila. Kdyby přetlačila Venus, vyhrála by celý turnaj. Říkala jsem to jejímu trenérovi.
A Karolína Plíšková?
Má to těžké. Přesně ji chápu. Když jsem tu obhajovala titul z pětaosmdesátého, cítila jsem ten tlak. Ať si říká kdo chce co chce - není to legrace. Obhajovala hodně bodů za finále. Prostě si tím musí projít.
Stala se první českou světovou jedničkou, přitom jí chybí nějaká velká trofej. V éře s Evertovou a Navrátilovou se na úplnou špičku pronikalo obtížněji, že?
Nechci moc srovnávat. Je fakt, že bez poháru z grandslamu se žádná z nás číslem 1 stát nemohla.
Vy jste v jedenaosmdesátém držela tituly z Melbourne a Paříže, postoupila do finále Wimbledonu... A přesto jste první nebyla.
Po Wimbledonu zrovna měnili systém pořadí. Ptala jsem se, jak je to možné, a takhle mi to vysvětlili.
Štve vás to zpětně?
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nemrzelo. Vždycky pro mě byly nejdůležitější grandslamy. Říkala jsem si, že budu první, když vyhraju grandslam. Nevyšlo to.
Omluvila se vám WTA?
Jo. Tehdejší šéfka Peachy Kellmeyerová říkala, že se nedá nic dělat. Že sorry. Prostě ubrali body za grandslamy. Nebudeme se k tomu vracet, už je to jedno. Letím domů za dětmi, na Floridu se valí hurikán.
Jak to u vás vypadá?
Mám strach. Vypadá to blbě. Naštěstí jsme na druhé, méně ohrožené straně Floridy. Létat se k nám ještě dá. Snad bude všechno O. K.
