Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Mandlíková: Doufala jsem, že trofej v Austrálii předám Karolíně Plíškové

PO FINÁLE V MELBOURNE. Hana Mandlíková (vlevo) vtipkuje s poraženou Venus Williamsovou. Vpravo je vítězka Serena. | foto: AP

2 2017
Jak sama říká, nejradši sedí na zadku doma na Floridě. Když ovšem čtyřiapadesátiletá někdejší tenisová šampionka Hana Mandlíková dostala pozvánku od pořadatelů Australian Open, vydala se na pouť na jižní polokouli. Do země, jejíž občanství stále má a vníž posbírala sedm titulů včetně dvou grandslamových.

Před třiceti lety s nadšeným vřískotem a zaťatými pěstmi padla na záda, když Martina Navrátilová poslala svůj return do autu. Mandlíková se podruhé stala královnou Melbourne, ukončila soupeřčinu sérii 58 vítězství za sebou.

Teď se tu poprvé v novém tisíciletí setkala s bývalým manželem Janem Sedlákem, který u protinožců vlastnil několik restaurací (příběh Jana Sedláka najdete ZDE). Při snídaních v hotelu Grand Hyatt vzpomínali na staré časy. Sama pak v sobotu předávala pohár Sereně Williamsové.

Zdejší pořadatelé jsou vyhlášení svou péčí o hráče. Stále vylepšují služby a zvyšují odměny. Vidíte velký rozdíl oproti vaší éře?
Jasně, za nás bylo leccos jinak. Jenže to je pokrok, všechno jde dopředu. Já si nestěžuju. Lidi se mě pořád ptají na větší prize money a tak. Odpovídám jednoduše: Šampioni nehrají pro peníze, ale o tituly. Peníze přijdou automaticky.

Jaký máte vztah k Austrálii?
Poprvé jsem přiletěla jako patnáctiletá holka. Vždycky se mi tady dařilo. Líbila se mi země, počasí, lidi byli milí. Akorát je to strašlivá dálka, abych se sem trmácela častěji.

Co tu na vás nejvíc zapůsobilo?
Počkejte, byla jsem tu naposled v sedmadevadesátém, kdy jsem ještě trénovala Janu Novotnou. Areál jsem skoro nepoznala. Nejvíc pocitů se mi vybavilo v Kooyongu, kam jsme se zajeli podívat se synem, hlavně takové sebeuspokojení.

V lednu 1987 jste právě v tomto klubu získala svou čtvrtou grandslamovou trofej, turnaj se před stěhováním do Melbourne Parku konal na trávě, že?
Ano, vyhrála jsem tam dvakrát. Na australské trávě se mi tolik dařilo, zatímco ve Wimbledonu jsem to nikdy k titulu nedotáhla, což jsem dosud nepochopila. Asi byla v Londýně nějaká jiná.

S Navrátilovou jste měla bilanci 7-29. Jak vzácné bylo ji porazit ve finále Australian Open?
Kolik mám výher? Sedm? Žádná sláva, ale aspoň něco. Samozřejmě jsem si toho vážila. Stejně jako na US Open 1985, při svém třetím finále na Flushing Meadows. První dvě jsem prohrála. Strašně jsem to chtěla prolomit. V tie-breaku třetího setu se mi při podání takhle klepaly ruce. (ukazuje) Říkám si: „Snad to nikdo nevidí.“ Byla jsem šíleně nervozní. Ale opravdoví šampioni se dokážou se stresem vyrovnat.

Triumf Hany Mandlíkové na Australian Open 1987 po finálové výhře nad Martinou Navrátilovou:

Psychicky náročné bylo i trénování Novotné. I proto jste poté zmizela z tenisového cirkusu?
Deset let jsem ho nesledovala. Byla jsem unavená z cestování, z tenisu, ze všeho. Stejně jako ostatní vrcholoví sportovci jsem se těžko vpravovala do normálního života. Byla jsem zvyklá lítat po všech čertech, kde pro mě bylo vždycky všechno připravené. Dva tři roky jsem se rozkoukávala. Pak jsem se snažila otěhotnět, což se mi naštěstí povedlo, a od té doby jsem máma.

Vašim dvojčatům je patnáct. Pozvolna se prosazují mezi juniory. Jak se jim nyní daří?
Elinka už mohla hrát juniorku v Melbourne. Ale nechtěla jsem ji sem zbytečně tahat na jedinou akci. Nestihla jsem ji přihlásit na přípravný turnaj. Ale když vyhraje ještě jeden titul, dostane se do hlavní soutěže na Roland Garros nebo na Wimbledonu. Marek to má v obrovské konkurenci mezi kluky těžké.

Jaké jsou typy?
Eli je na kurtu chytrá a zakouslá. Z ničeho si nedělá nervy, což po mně rozhodně nemá. Marek má výbornou ruku, ve dvanácti změnil bekhend na jednoruč. Dva roky trvalo, než si zvykl. Měla jsem zjistit dřív, že mu sedí víc než obouručný.

Jak jejich kariéry řídíte?
Mají svého kouče. Když trénují doma na Floridě, jsem s nimi denně a sleduju je. Příprava je klíčová. Na zápasech už nejsem moc platná.

V současné éře superkoučů byste přitom mohla být jejich ideální trenérkou, nemyslíte?
Lepší je spolupracovat s trenérem, kterého vyberu, se kterým budeme na stejné vlně. Chci zůstat máma a nechat zodpovědnost na něm. Já ho platím, musím si být jistá, že pro moje děti dělá to nejlepší. Nechávám ho dělat jeho práci a chci vidět výsledky. Když nepřicházejí, tak se podívám po někom jiném.

Hana Mandlíková

Hana Mandlíková

Bylo by pro vás těžké oddělovat role matky a trenérky?
To ani ne. Ale oni pořád chtějí, abych s nimi jezdila. Takže slyším: „Mami, ty jsi byla s Elinkou dvakrát...“ A Eli: „Ne, to není pravda!“ Pořád se hádají, že jednoho z nich preferuju. Někdy mám pocit, že se musím rozpůlit. Kdybych mohla, tak sedím doma na zadku a nikam se nehnu. Navíc Eli pomalu bude hrát grandslamy, zatímco Markovy turnaje se konají úplně jinde.

Kdysi jste je se svou typickou rázností odháněla od tabletů: „Vypni to, nebo dostaneš facku!“ Uspěla jste v tomhle boji?
Kdepak. Pořád do nich koukají.

Jak často se vracíte do Česka?
Dvakrát třikrát do roka. Loni jsme v Praze trávili dva měsíce. Děti hrály turnaje po celé Evropě, táta byl do toho nemocný.

Tvrdíte, že by současní tenisté měli víc vědět o legendách. Učíte vlastní děti úctě k nim?
Fakt mě štve, když někdo nezná Björna Borga nebo Kim Clijstersovou. Markovi s Elinkou jsem odmalička pouštěla nahrávky těch nejlepších. Je třeba respektovat starší generaci. Mládež si neuvědomuje, že kdyby tu kdysi nebyl Rod Laver, Ilie Nastase nebo Martina Navrátilová a hlavně Billie Jean Kingová, tak by se teď nekonaly takové turnaje, nehrálo by se o takové částky.

Chybí vám na současné WTA Tour tak výrazné osobnosti?
Někdy jo. Za mé doby jsme měli opravdu velké hvězdy. Teď může kdokoliv porazit kohokoliv. Co já se někdy dívám na výsledky, tak tomu nemůžu uvěřit. Třeba Radwaňská tady prohraje ve druhém kole, Halepová v prvním. To přece nejde.

Karolína Plíšková patřila k favoritkám Australian Open. Co jste říkala na její vypadnutí ve čtvrtfinále?
Myslela jsem si, že Lučičovou porazí. Z každé porážky se musí poučit, aby na příštím grandslamu neopakovala stejnou chybu. Já doufala, že ten pohár předám jí. To by bylo super. Nevyšlo to, tak snad příště. Ona na to má.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze