"Motivaci mám pořád obrovskou. Dokud šance na zlato a medaili z olympiády je, vím proč zápasit," tvrdí šestatřicetiletý rodák z Havlíčkova Brodu, který v sezoně závodí za pražský Olymp.
Co všechno jste za ten měsíc, který od zisku vašeho posledního úspěchu uplynul, zvládl?
Hlavně hodně rehabilituju, protože jsem si ze šampionátu přivezl dvě zranění. No a samozřejmě došlo i na malou oslavu. Vždycky po takovém turnaji uspořádáme s klukama z Olympu takové setkání, kdy grilujeme maso, dáme pár piv a pokecáme.
Zranění vás dokonce provázelo i v závěrečné bitvě o bronz, že?
Měl jsem nějaké problémy se žebry, ale naštěstí nic zlomeného nebo naštípnutého. A pak se k tomu ještě přidal nějaký skřípnutý nerv nad krční páteří. Ale teď už je to výrazně lepší. Myslím, že tak za čtrnáct dnů začnu s přípravou na mistrovství světa.
V září v Dánsku by konečně mohla přijít na řadu ta zlatá medaile?
No to by bylo krásný. Určitě se o ni budu všemožně snažit, ale nikde není psáno, že to vyjde. Jsou sportovci, kteří na zlato nikdy nedosáhnou.
Naděje ale existuje vždycky. Tedy pokud se zrovna neobjeví Rus Chuštov, nenám pravdu?
(usmívá se) Je fakt, že mě vyřadil v Pekingu i teď ve Vilniusu. Ovšem ten druhý souboj už byl hodně vyrovnaný.
Takže doufáte, že do třetice už by to mohlo vyjít?
Asi tak – anebo na něj raději vůbec nenarazit (směje se). Jenomže to se bohužel nedá ovlivnit.
Sportovci, kterým se podaří nějaký úspěch, vždycky vyprávějí, jak mají zahlcené mobily gratulacemi. Vzpomenete si na nějakou obzvlášť vtipnou?
Vtipná nebyla žádná, protože většina poukazovala na můj věk. Chodily mi takové zprávy jako třeba: Ve tvém věku je to skvělý výkon. (směje se)
Když už jsme tedy narazili na váš věk: ještě nepřemýšlíte o konci kariéry?
Zápas mě pořád ještě baví, a rád bych se dostal na olympiádu do Londýna.
A ráno z postele se vám zatím vstává lehce?
(smeje se) Samozřejmě, že tělo regeneruje pomaleji. Tak před deseti lety jsem zvládl opravdu těžké tréninky jako nic, teď už je to horší.
Vaše bohatá medailová sbírka svědčí o tom, že zápasit umíte velmi dobře. Už jste se dostal někdy do situace, že byste svoje umění musel použít k obraně?
Naštěstí ne. Pořád si říkám, že co se dá vyřešit slovně, tak u toho by mělo zůstat.
Někdy to ovšem jinak nejde. A to se pak zápasnické umění může docela hodit...
Jasně, ale já si stojím za tím, že v dnešní době je lepší se podobným situacím vyhýbat. Pomalu každý teď u sebe nosí nějaký kapesní nožík nebo třeba i pistoli... Je fakt, že nikdy nevíte, na jakého magora můžete narazit.
Řekněte mi, proč jste se dal vlastně zrovna na zápas?
Bylo to asi tím, že pocházím z Havlíčkova Brodu a tam se na slušné úrovni dělal jenom zápas nebo hokej. No a já jednou jako malý kluk viděl turnaj v zápase. Vzali mě na něj táta s dědou. Tehdy jsem si řekl, že to je přesně sport, který chci dělat.
A na hokej se chodíte na zimní stadion do Kotliny alespoň dívat?
Abych se přiznal, tak jsem byl asi jednou nebo dvakrát. Není čas vymetat zimní stadiony. Navíc raději sleduju v televizi NHL.
Když jste se tak díval v Brodě na hokej, nezalitoval jste svého výběru?
Pokud se na to podívám z finanční stránky, tak je možná opravdu škoda, že jsem se raději nedal na hokej. Protože kdybych se mu věnoval s takovým nasazením jako zápasu, tak si myslím, že z hlediska posportovní budoucnosti bych na tom asi nebyl špatně. Ale já si vybral zápas a jsem za to rád.
Zůstanete u něj i později, až se jednou rozhodnete definitivně skončit?
Rozhodně bych nechtěl sport úplně vypustit. Že bych zabouchl dveře a už by o mně v zápase nebo ve sportu nikdo neslyšel, to zase ne. Zatím je ale brzy něco konkrétního říkat.
