Zápal a odhodlání, jakými před lety imponoval v atletice, mu nechybí ani v golfu. Mezi amatéry nebyl jedničkou, hodně mu k tomu chybí i mezi profesionály. Do jejich řad vstoupil na prahu tohoto roku poté, co během své první kompletní sezony stlačil svůj handicap pod nulu. Splnil si tak první golfový cíl. Ve čtyřiceti letech.
Vaše úvodní sezona mezi profesionály se chýlí ke konci. Jaká byla?
Nijak oslnivá. Chyběla mi podobná příprava jako loni, kdy jsem strávil tři měsíce v Dubaji a v Americe. Měl jsem trochu míň času, teď hledám takový režim, abych se mohl víc věnovat tréninku. Loni jsem se honil za handicapem, takže jsem v týdnu odehrál i tři nebo čtyři turnaje, celkem jsem se vyhrál. Kdežto letos jsem zvládl jen asi dvanáct profesionálních turnajů, což je strašně málo. Trochu se to zpomalilo - nehraju hůř, jen čísla jsou horší.
Můžete tedy obě sezony porovnat?
To se těžko porovnává, protože letos absolvuju taky komerční turnaje, nehraju špatně, hrál jsem i pod par. Jenže komerční turnaje jsou úplně jiné než profesionální - na těch jsou mnohem rychlejší greeny a když zahrajete do roughu, tak je těžké vyhrát. Pak to posečou, aby byli spokojeni běžní uživatelé, takže na komerčním turnaji z roughu můžu i vyhrát. Zkrátka mi to letos tak nehraje, což je i tím, že profesionální turnaje jsou na mnohem líp připravených hřištích než ty amatérské. Špatně jsem nezahrál až naposledy v Berouně, kde jsem ze 120 hráčů skončil na děleném 25. místě.
Není to také tím, že prosadit se mezi profesionály je těžší?
To s tím nemá nic společného. Nehodnotím, jak jsou dobří oni, ale sebe oproti loňsku. Ale porovnává se to špatně.
Ještě spolupracujete s golfovým koučem Davidem Carterem?
Už jsme spolu dlouho netrénovali, asi půl roku.
On vás přece vedl k tomu, abyste trénoval šest až osm hodin denně...
To bych potřeboval. Když jsme spolu začínali, tak to tak první rok bylo. Teď je to ale trochu těžší.
Kvůli práci v televizi?
Taky, protože tam jsem deset dnů v měsíci a jsou s tím spojené různé povinnosti. Ta práce mě ale baví.
Je pro vás práce v televizi víc zdrojem příjmů, anebo koníčkem?
Je to tak napůl. Práce v televizi je pořád něčím novým, cítím, jak se při tom uvolňuju, jak se mi zprávy píší líp a líp. Mám v tom volnost, takže je to možná víc koníček. Zdroj příjmů ale taky, živím rodinu.
Je ještě nějaký důvod, proč je to nyní těžší?
Loni jsem přestal běhat a posilovat, brzy jsem ale zjistil, že mě každou chvíli začne něco bolet. Od ledna jsem se k tomu tedy vrátil, každý den si musím najít půlhodinu na běh a dvakrát týdně dvě hodiny na posilovnu. Vozím děti do školy, Katce je devět a Štěpánovi třináct, takže běhání absolvuju ráno před sedmou.
Vzpomenete si ještě na loňský srpen, kdy jste opustil rozehraný turnaj amatérů a zamířil na druhý, profesionální? Golfová disciplinárka vás pak potrestala napomenutím kvůli neetickému chování.
Jo, tehdy to rozdmýchalo vášně, což je na jednu stranu dobře. Ti, kteří mě znali, to chápali, a ti, kteří třeba měli informace z druhé ruky, mi nakloněni nebyli. Ale taky mi hodně lidí řeklo, že už dlouho se o golfu nepsalo tolik jako tenkrát.
Co váš olympijský sen? Pořád trvá?
O tom nepochybujte. Musím si ale najít nějaký režim a řád, abych stihl jak péči o děti, tak běhat, posilovat, pracovat v televizi a trénovat golf. Není to jednoduché, ale půjdu si za tím pořád.
Olympijské hry v Tokiu jsou už za pět let, to je raz dva...
Kdo ví, co se do té doby stane. Ale olympiáda bude i za devět let, třeba se to trošku oddálí.
Ve středu jste na Julisce házel oštěpem, jaké to bylo?
Vezl jsem tam Katku, chce hrát fotbal jako Štěpán, který hraje za žáky Dukly, měla druhý trénink ve skupině asi patnácti vrstevnic. Oštěpaři tam házeli, tak jsem to zkusil taky a docela dobrý, hodil jsem 53 metrů. Při závodě mám hozeno sedmdesát, ale tohle šlo, neházel jsem dva roky.
Co je lepší - házet oštěpem, nebo hrát golf?
Kdybych mohl dělat desetiboj do konce života, tak závodím pořád a golf bych si nechal jako zábavu. Ale v golfu jsem se v poslední době zlepšil. Ten posun vidím i letos a půjde to nahoru, vím to. Protože dělám chyby jen proto, že málo hraju.
