Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Golf a já: Porušené předsevzetí Víta Koďouska

Radši se nevidět a hlavně nebýt viděn, to je občasné vroucné přání nejen začátečníků na golfovém hřišti. | foto: Profimedia.cz

29 2010
Když mi v e-mailu přišlo zadání letošního fejetonu (Golf a já), byl jsem trochu zklamán. Nechtěl jsem zase otevírat to milionkrát obehrané téma – jak strašně golf miluju, jak je to fantastický sport, jak čestný a gentlemanský. Takže tady nebudu rozvíjet tato témata – i když s nimi bez výhrad souhlasím.

Ve svých myšlenkách jsem se vypravil do minulosti, až tam, kde moje golfová cesta začala...

Bylo to ještě za mého několikaletého působení ve Velké Británii, kde jsem se jako mladík protloukal různými cestami osudu, když jsem se poprvé potkal s golfem. Psal se rok 1993.

Můj kamarád – vášnivý golfista – mi na jednom z výletů do Skotska řekl, že bychom měli navštívit golfové hřiště. A zahrát si.

Autor golfového fejetonu Vít KoďousekNa konci roku oslovil magazín golf.idnes.cz několik svých dvorních autorů, aby sepsali text na volné téma "Golf a já". Až do konce roku 2010 se čtenáři budou moci seznámit - povětšinou fejetonovou formou - s jejich pocity, názory a dojmy. Zároveň pak konfrontují svůj náhled na věc s autorským vkladem publicisty. Vít Koďousek byl mimo jiné zvláštním zpravodajem na velkých golfových akcích jako je The Open Championship a Dubai World Championship. Se čtenáři se podělil o své dojmy a názory také na domácí scénu.

Do té chvíle jsem golf viděl jen v televizi a neměl o něm sebemenší potuchy. Ale souhlasil jsem, protože mě hnala zvědavost. Pamatuju si velmi dobře první pocit, když jsem vstoupil do starobylé klubovny. Bylo to jako bych vcházel do kostela. Posvátné ticho, zvláštní vůně a historie, která na tu dýchala z každého předmětu.

U proskleného výhledu na zelené fairwaje byly úhledně seřazeny velké klubovky, ve kterých místní členové popíjeli svou whiskey, kouřili doutníky a debatovali o golfových bitvách. Byl to opravdu okouzlující pohled.

Vešel jsem do zdejšího obchodu a chtěl si půjčit golfové vybavení. Paní za pultem mi ochotně vyhověla, a když jsem už s bagem přes rameno odcházel, tak se mě zeptala: "A míčky máte?" Otočil jsem se a s nechápavým výrazem ve tváři jí odpověděl: "Nejsou ty míče uvnitř v bagu?" Zavrtěla hlavou a já jsem si zakoupil asi tucet míčků. Dal jsem za ně prakticky všechny zbývající peníze.

Trochu mě to rozladilo a trochu zostudilo. Nechtěl jsem uvnitř už být ani minutu. Znovu jsem byl na odchodu, když mě zaskočila druhá otázka té dámy: "What about tees?" Ani jsem se neohlédl a jen přes rameno prohodil něco o tom, že pít čaj před golfem nemíním.

Reagoval jsem až na smích mého kamaráda, který mi přinášel nějaké podivné dřevěné tyčinky. To už jsem se styděl až do kořínků vlasů a červená barva převládala na mém obličeji.

Rychle jsem vyběhl ven a už už bych nejraději zmizel na té velké zelené pláni. Ale toho mi dopřáno být nemělo.

První odpaliště bylo mírně vyvýšené a z klubovny na něj bylo opravdu velmi dobře vidět. Za sklem jsem spatřil několik zvědavých tváří, které se dívaly na to, jak bude moje golfová eskapáda pokračovat. Byl jsem již notně nervózní a navíc – kamarád si klidně odešel někam pryč a nechal mě, ať prý odpálím první. Myslím, že jen nechtěl být přítomen tomu pitoresknímu divadlu, které tušil v mém podání. A nemýlil se.

Postavil jsem se na odpaliště, podíval se do dáli a hledal... Green a vlajku jsem neviděl. Otočil jsem se do protisměru, ale ani tam nic nebylo. Ani vpravo, ani vlevo. Točil jsem se tam na místě a vůbec netušil, kam mám vlastně ten zatracený míček odpálit. Tváře za sklem se usmívaly a dokonce jsem měl pocit, že na mě několik z nich ukazuje prstem.

Byl jsem tam pro smích... taková ostuda! Vysvobození přišlo opět v podobě dámy z místního obchodu. Vyšla ven a velmi ochotně mi ukázala v dálce se mihotající praporek. Byl jsem v šoku – v televizi to nikdy nevypadalo tak neskutečně dlouhé. Vůbec jsem netušil, jak tam ten zpropadený míček dostanu. Takže nastalo poslední a závěrečné trápení: odpálení míčku.

Golf - ilustrační.

Na mých dvanáct míčků jsem spotřeboval jen něco přes dvojnásobek ran. To by se snad dalo považovat za jakýsi dílčí úspěch. Jedním dechem však musím podotknout, že jsem se z prvního odpaliště vlastně ani nehnul. Všechny míče totiž zamířily přesně tam, odkud jsem je také nejspíše kupoval – do zdejšího jezírka.

A tak když můj poslední zoufalý pokus odpoutat se z odpaliště a vydat se na hřiště vyzněl jako předchozí naprázdno, opustil jsem svého kamaráda, se skloněnou hlavou odevzdal bag a hole přívětivé dámě a proběhl klubovnou až na parkoviště.

Schoval jsem se do auta a sliboval si jediné. Tuhle ponižující, frustrující, nesmyslnou a hlavně ostudnou hru – tu už nikdy nechci hrát!

Své předsevzetí jsem nedodržel... a na rozdíl od jiných porušených toho vůbec nelituji!

Autor:


Témata: Čaj




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze