Začalo to hned v lednu. To se začátek sezóny zdál ve velký dálce, na všech hřištích se tak akorát běžkovalo. Indóry nuda. Pojal sem plán začít někde dřív.
Každej den sem na to myslel víc. Sněhu ale taky přibejvalo každej den. Plán se postupně jevil stále neodolatelnějším, překonal sem nechuť z balení, letu a tlačenic na nějakým jižním hřišti a začal se těšit.
|
|
Na konci roku oslovil magazín golf.idnes.cz několik svých dvorních autorů, aby sepsali text na volné téma "Golf a já". Až do konce roku 2010 se čtenáři budou moci seznámit - povětšinou fejetonovou formou - s jejich pocity, názory a dojmy. Zároveň pak konfrontují svůj náhled na věc s autorským vkladem publicisty. Ivo Doušek je všestranným golfovým novinářem - seniorem. Přispěl několika postřehy z domácí scény a podílel se na tvorbě pravidlového seriálu. Pro svůj silvestrovský příspěvek zvolil hovorovou psanou formu češtiny se stopami brněnské mluvy.Nakonec z toho byl Belek. Nic originálního, ale vysoká garance úspěchu. Stih sem konec února. Nepříjemnej pocit při startu, druhej blbej pocit o tři hodiny pozdějc. Šest dnů intenzivního golfu, od rána do večera, sauna, večeře, pár skleniček, velký lázně pro duši.
Za měsíc už to začlo jít doma. To bude má velká sezóna, doufal sem. Jako už několikrát... Koncem března nás pustili na letní grýny, brzo vypukly turnaje.
Vždycky sem tvrdíval, že v dešti golf nehrám. Říkal sem to, a dokonce jsem si to i myslel.
Ale to jaro jaksi ne a ne začít a hrát se chtělo, takže sem v dubnu mrznul na Austerlitzu v pár stupních nad nulou a v neustávajícím dešťu. A pak i jinde. To byla dost velká rána mejm zásadám. A ne poslední.
Těch ran utržily moje protidešťový zásady eště spoustu. Postupně sem zmok na... ale ne, to ani nemá cenu vypočítávat. Prostě se sešel deštivej rok s mým fest nahuštěným programem. Nebo spíš nesešel.
Seniorská túra, přátelské turnaje, sem tam sem i něco pořádal, díky příznivé zdravotní a rodinné situaci sem si přidával a přidával. Otesánek. Furt, furt, furt. Když sem nebyl na turnaji, běžel sem si aspoň zahrát pár večerních jamek. Drajvink sem úplně vypustil, pořád jen na hřiště. Program sem často volil svým oblíbeným způsobem, to jest namátkou.
Klubovému životu sem se nevěnoval, v tom našem je přes tisíc lidí, to nejde vstřebat, vyhledával sem menší struktúry, raděj hraju se známýma nebo s kámošema (hranice obojího často splyne) než v náhodně složených flajtech klubovejch turnajů.
Pominulo i mý dřívější okouzlení komerčními turnaji, kde sice dostanete najíst, ale zaberou celej den.
Jaro pomalu končilo. Moje cestovatelský choutky mě opakovaně honily po Slovensku, Rakousku, Itálii a samozřejmě i po našich hřištích. Dosáhl sem příznivýho rytmu zhoršování a zlepšování hendikepu – přibližně 5:1, často jsem taky vybojoval remízu.
Při té frekvenci hry je to asi ostudné, nikam jsem se neposunul, ale hrát sem nepřestal. Naopak. Naštěstí se ze svejch výsledků zpovídám maximálně sám sobě, a to jen výjimečně.
Léto. Už asi popáté Haugschlag, pár dnů v Kitzbühlu, dvoje troje Malacky, několik Poysdorfů, rodný hřiště v okolí nepočítaně. Německej Bad Griesbach, tam sem ještě nikdy nebyl, pět osmnástek na jednom fleku, viděl jsem všechny.
Golf je prej (kromě sexu) jediná činnost, kerá člověka enormně baví, i když v ní není žádnej velmistr. Fakt. Můžu potvrdit. Nepíšu si deníček, kolik sem toho nahrál, naštěstí, protože bych se asi nad sebou musel vážně zamyslet. Ale bylo mi líto každýho dne, kdy sem nehrál.
Samozřejmě, taky takový byly. To třeba když sem chodil po Čeladné, koukal na Jiméneze, bez holí. Ovšem neuplynuly ani dva tejdny a už jsem tam chodil s holema. To hřiště mě docela prohnalo.
Září je vyvrcholením golfové sezóny, akce stíhá akci, i já sem pokračoval na málem každodenní bázi. Senioři, turnaje s kamarádama, samostatný vejlety. Už aby byl konec? Vůbec ne, eště sem nehrál všude, kam sem se chtěl dostat, taky sem si ani nestih zahrát s několika fešnýma spoluhráčema dámskýho pohlaví, eště není splněno.
Německo, Rakousko, Albatross v dešti, Albatross bez deště, Poysdorf dvakrát v dešti, Malacky v dešti a už je začátek října. Zásady definitivně opuštěny.
Zvykl sem si na fakt, že ani nejchválenější oblečení není úplně vodovzdorný.
Ten začátek října naznačoval evidentně konec sezóny, ráno hrozná kosa, voda v begu studená jak z horský studánky, banán zmrzl, jinovatka ve stínu až do oběda.
Ale ne. Pak se zas udělalo pěkně, zas přibyly telefonáty typu "kdy kde". Když to trochu hřeje, vyhání to tu mou společnost na hřiště pořád dál. Mě taky.
Mezitím první kamarádi přijíždějí z Turecka, líčí přeplněná letadla plná golfových bagů, flajty vypouštěné do hry ve čtyrminutových intervalech od čtyř ráno do půlnoci. Samozřejmě, Turecko je v módě.
I já mám svou letenku a když přijde ten den, opět přemáhám blbý pocit při startu a druhý o kousek pozdějc, zas je tam teplo, rozdíl teplot mezi Žabovřeskama a Belekem je 30 stupňů, ale jaksi to nevadí, kraťasy, krém na opalování, šest dní od rána do večera, golfové lázně.
Zimu ňák přežiju... Budu patovat v obejváku a možná se odhodlám i na nějaký ten indór. Jaro nekonečně daleko. Plán začít sezónu dřív se opět jeví neodolatelným.
