Castellania je vesnice jihovýchodně od Turína, ztracená mezi zelenými kopci nad Alessandrií. Žije zde pouhých 99 duší. Parkovacích míst tu mají tak málo, že většina konvoje Gira se sem vůbec nedostala a musela zůstat dole pod kopcem, včetně týmových autobusů. Dokonce i týmová auta vysazovala jezdce už kilometr před vesnicí, načež po silnici sami došlapali ke startu.
Za normálních okolností by se v logisticky natolik nepřívětivém místě nikdy nemohl konat start etapy Gira.
Přesto tu v sobotu byl.
Jméno Fausta Coppiho je totiž trumfem, jenž jakékoliv námitky přebíjí. Zvlášť v roce, kdy stý ročník závodu oslavuje své legendy.
„Kluci, tohle bude emotivní. Setkání s historií,“ volá Sasha Modolo z týmu Emirates na své parťáky, když se na svých kolech blíží ke Castellanii.
Odtud Coppi pocházel. Tady vyrůstal a žil. Podle Italů nejlepší cyklista všech dob. Pětkrát šampion Gira a dvakrát Tour, mistr světa, světový rekordman v hodinovce. vítěz devíti klasických Monumentů. To vše přesto, že v nejlepších letech přerušila jeho kariéru válka.
S nábožnou úctou i dnes vyslovují Italové jeho jméno. Stal se jejich mýtem, jejich Zátopkem či Jágrem.
Fausto campionissimo. Šampion všech šampionů.
Celá vesnice je o něm. Desítky obřích plakátů, zavěšených na domech, jej oslavují. Ve staré stodole je zřízena knihovna Fausta Coppiho a ano, tady, v dvoupatrovém žlutě omítnutém domě se zelenými okenicemi, se narodil.
V sobotu je uvnitř „Casa Coppi“ takový nával, že museli dorazit další průvodci na výpomoc.
DŮM FAUSTA COPPIHO. V sobotu byl neustále přeplněný návštěvníky.
Fausto, syn chudého rolníka Angela, přišel na svět v roce 1919. V dětství byl často nemocný a podvyživený, i proto se později jeho křehké kosti tolikrát lámaly. Ale dům rodiny Coppiových není úplně skromný. Šest menších místností, na zdech seriál vzpomínek, v Coppiho pokojíku dres jeho stáje Bianchi a italského mistra a hned vedle lovecké trofeje. Lov miloval.
Pravda, ve škole byl předtím potížistou.
„Kde zase je?“ láteřil učitel.
Kde by byl? Proháněl místo vyučování své staré kolo, které si sám opravil a zprovoznil. Vysloužil si tak trest: „Napíšeš stokrát: Mám být ve škole, ne jezdit na kole.“
Ve třinácti ji opustil, stal se poslíčkem řezníka v nedalekém Novi Ligure. Na těžkém kole s mohutným košem rozvážel zákazníkům zboží, jedním z nich byl i Costante Girardengo, další legenda.
Útěky ze školy a prací pro řezníka vlastně začínala Coppiho kariéra.
SNÍDANĚ U COPPIOVÝCH. Expozice v kuchyni rodného domu Coppiho, vpravo jeho slepý kouč a masér Cavanna, druhý zprava Fausto Coppi.
Když se ocitl na vrcholu, tifosi jej zbožňovali. Tedy ti, kteří v časech nemilosrdných bitev s Ginem Bartalim stáli na jeho straně.
Drsná alpská etapa Gira 1949, kdy po sólovém úniku pobil Bartaliho o 12 minut, byla jeho nejslavnější. „Šplhá do dalších extrémních skal tak, aby tento výkon nebyl nikdy zapomenut. Stal se Achillem, který chladnokrevně zabíjí Hektora,“ nadšeně tehdy líčil reportér Dino Buzzatti.
Ovšem Italové Coppimu i spílali. To když opustil manželku s dcerou a usadil se s vdanou ženou, svou milenkou Giulií. Takové chování konzervativní Itálie padesátých let, kdy cizoložství bylo v zemi stále trestné, netolerovala. Při Giru pak na něj házeli shnilá rajčata a papež žádal: „Vrať se k manželce, synu.“
Coppi odmítl a papež nepožehnal Giru.
Růžový muž u campionissima
Krátký byl jeho život. Ve 40 letech podlehl dlouho nerozpoznané malárii, kterou si přivezl z exhibice a loveckých radovánek v Horní Voltě.
Sedmapadesát let poté shlíží Coppiho bronzová socha na celý ten mumraj Gira, které do Castellanie poprvé v historii zavítalo.
GIRO POPRVÉ V MÉ VESNICI. Bronzová socha Fausta Coppiho u startu 14. etapy.
Tom Dumoulin už zde absolvoval před sobotní 14. etapou tradiční podpisový akt, když mu Andrea Berton, reportér společnosti RAI, nabídl: „Nechcete se podívat ke Coppiho hrobu? Je jen padesát metrů odtud.“
„Ano, pojďme tam!“ reagoval spontánně Nizozemec.
Vydali se k památníku, kde spočívají těla Fausta i jeho mladšího bratra Serseho, který tragicky zahynul po pádu při závodě. Ostatní jezdci letošního Gira zatím popíjeli kávu před startem a studovali itinerář etapy, ale muž v růžovém kráčel k bustě campionissima, snad přitahován i jeho ostrým nosem a magnetickýma očima.
„Začal jsem kdysi objevovat příběh Coppiho, když jsem četl knihu o Ginu Bartalim,“ řekl Dumoulin. Dotkl se rukou památníku, pohlédl do očí na podobizně šampiona, na chvíli sám, uzavřený do vnitřního světa, zvědavý i přemýšlející. Pak si začal pročítat nápisy na kamenech: Abetone, Izoard, Galibier. Vrcholy, kde se Fausto Coppi nesmazatelně podepsal.
„Když dokážete v cyklistice velké věci, lidé vás potom tolik let ctí,“ pronesl vzápětí Dumoulin.
Nyní on vévodí Giru a chce mu vévodit i nadále.
„Tahle etapa bude dlouho hodně jednoduchá. Zato posledních 30 minut poletíme na plný plyn,“ usoudil před sobotní poutí na Oropu.
Šlo o etapu od legendy k legendě, vrcholící stoupáním k impozantní svatyni na „Pantaniho hoře“. Právě tady předvedl Marco Pantani při Giru 1999 kousek nemající v moderní cyklistické historii obdoby. Osm kilometrů pod vrcholem mu spadl řetěz, musel zastavit, opravovat. Načež předvedl neuvěřitelnou stíhačku, během níž předstihl 49 cyklistů – a zvítězil!
Ti ricordi così, primo al traguardo di oropa al giro 1999 dopo la più grande impresa del ciclismo contemporaneo, ciao Marco #Pantani https://t.co/WnyuA1pUtH
Pantani měl s Coppim mnohé společné. Vynášen Italy do nebes, když exceloval. Kritizován a opouštěn, když se stále hlouběji propadal do depresí a skandálů, kdy si vsugeroval pocit, že na něj v životě útočí všichni a ze všech stran, až se zhroutil.
Také on odešel předčasně, v únoru 2004 v pouhých 34 letech. Mrtvé tělo nalezli v hotelovém pokoji v Rimini. Byla to sebevražda? Předávkování kokainem? Záhada trvá.
„Byla to vražda. Lidé z branže ho zabili,“ křičela jeho matka, ale důkaz nikdy nedodala. Rovněž o Coppiho smrti údajní zasvěcenci tvrdili, že byl v Horní Voltě záměrně a proti jeho vůli předávkován kokainem lidmi, kteří si přáli jeho smrt. Konspirativní teorie tolikrát doprovázejí smrt velikánů.
Složitá musí být cesta mezi legendy
Milovat, ale i odsuzovat umějí Italové naplno. Tak prožívali kariéry Coppiho a Pantaniho. Po jejich smrti nicméně platilo: Vše odpuštěno. Celý národ oplakával své hrdiny.
Teď vyhlížejí ty nové. Sté Giro vábí, sobotní výšlap na Oropu lemovaly desetitisíce diváků. U svatyně, v místech náboženského rozjímání, bylo Pantaniho jméno na transparentech i nápisech na silnici spojováno ještě s jedním: Michele Scarponi. Další, kdo odešel předčasně.
Čtyři kilometry pod vrcholem Nairo Quintana udělal, nač všichni čekali, útočil a unikal. Dumoulin zůstal klidný, táhl za ním pronásledovatele, z nichž mu nikdo nepomohl, 1 200 metrů před cílem byl u Kolumbijce a sám akceleroval. „Nairo je odpárán,“ hlásili mu vysílačkou, ale on se neohlížel. „Nebyl čas myslet na celkové pořadí. Jel jsem pro vítězství v etapě,“ řekl.
Tak se závodí v růžovém dresu.
Jediný ze 183 jezdců Gira, jenž toho dne stanul u Coppiho hrobu, vyhrál etapu věnovanou campionissimu, jako by na něj Coppi přenesl část své někdejší síly. Dumoulin zvítězil v maglia rosa na Oropě tak jako kdysi „Pirát“ Pantani.
Po nedělním kopcovitém lombardském testu vede Giro o 2:41 minuty před Nairem Quintanou.
Od roku 1951 žádný cyklista, který měl v této fázi Gira tak velký náskok na druhého muže pořadí, už ve zbývajících etapách o titul nepřišel.
TRIUMFÁTOR Z OROPY. Tom Dumoulin a jeho růžová jízda i radost.
Ale ty nejtěžší, doslova kruté zkoušky teprve přijdou a Dumoulin to moc dobře ví. „Quintana a Nibali už v minulosti ukázali, jak silní dokáží ve třetím týdnu být. Já to teprve musím dokázat,“ říká.
Cesta mezi legendy je extrémně složitá. Musí taková být.
P.S.: Když na samém konci dne, který italské cyklistické legendy připomínal, usedáme v malé taverně k večeři, promítají zde na zdi nekonečnou smyčkou „Pirátovu“ úchvatnou, osmnáct let starou jízdu na Oropu, zas a znovu.
Tifosi nezapomínají.
