Pro jeho fandy, ale i soupeře byl otec pozdějšího mistra světa Jacquese ten nejodvážnější, nejdivočejší a nejrychlejší ze všech. V srdcích Ferraristů zůstane vzpomínka na Gillese navždy, a to i v dobách, kdy dávno zapoměli na výkony Regazzoniho, Schecktera, Laudy, či Schumachera.
Jak vznikla věčná legenda tohoto sportovce, který do závodů grand prix F1 startoval pouze ve čtyřech plných sezonách a pouze šestkrát vyhrál?
Hvězdou skůtrů a formule Atlantic
Joseph Gilles Henri Villeneuve se narodil 8. ledna 1950 v St.Jean-sur-Richelieu v provinci Québec. Již brzy objevil svou vášeň pro rychlost. Zpočátku ale z finančních důvodů ne na asfaltu, ale na sněhu. Již v devatenácti byl profesionálním jezdcem sněžných skůtrů a roku 1970 vyhrál světovou sérii.
S vydělanými penězi vstoupil do formule Ford, kde roku 1973 vyhrál národní mistrovství Québecu. Od příští sezony ho již bylo vidět v silné severoamerické formuli Atlantic. Zde se v letech 1976 a 1977 stal mistrem a o jeho talentu se začalo hovořit i v Evropě a mezi šéfy týmů F1.
Vstup do F1
V neposlední řadě na radu Jamese Hunta, kterého Villeneuve porazil v závodě F-Atlantic v Tres Riviéres, dal tým McLaren a sponzor Marlboro Gillesovi roku 1977 první šanci ve formuli 1.
Gilles si vedl senzačně. V tréninku pro Grand Prix Velké Británie v Silverstonu byl se starým M23 devátý. V závodě nebodoval jen kvůli technické závadě.
BUDOUCÍ VLÁDCE F1 A BUDOUCÍ LEGENDA. Gilles Villeneuve (vpravo) s Alainem Prostem v Monaku.
Pro rok 1978 pro něj ale stáj Teddyho Mayera překvapivě kokpit neměla. McLaren dal přednost další vycházející hvězdě, Patrickovi Tambayovi. Francouz se později stal Gillesovým největším přítelem mezi závodníky a ironie osudu tomu chtěla, že to byl on, kdo převzal po Kanaďanově smrti jeho místo u Ferrari.
Gilles však vzbudil zájem Enza Ferrariho a poslední dva závody sezony již absolvoval jako pilot bájné Scuderie, kde nahradil Laudu. Jeho nervozní začátky u Ferrari však ústily v katastrofu v Japonsku. Ve Fuji Gilles brzdil příliš pozdě, narazil do Petersona a jeho z dráhy letící vůz zabil dva diváky... Ale Ferrari se již rozhodl, že Villeneuvea angažuje i pro rok 1978.
Začátek Gillesovy první plné sezony v F1 byl poznamenán nejednou nehodou. Tou nejhorší asi byl jeho karambol s pomalejším Regazzonim v Long Beach. Villeneuve byl jasně ve vedení, když “zakopl” o tvrdohlavého Claye a zahodil svůj první možný triumf.
Teprve od poloviny sezony (pod silným tlakem italských médií) se dostavily hmatatelné výsledky. Dojel druhý v Rakousku, vedl v Monze a když při velké ceně Kanady odpadl vedoucí Jarier, byl národní hrdina ve správný okamžik na správném místě. Se svým Ferrari 312 T3 slavil Villeneuve první vítězství před domácím publikem. Se slzami v očích převzal gratulace od samotného premiéra Trudeauxe!
1979 - rok Villeneuve
Montreal 1978 však byl pouhým předkrmem pro to, co Gilles předvedl v sezoně 1979 - v jeho nejlepším roce vůbec. Ohňostroj svého talentu odpálil v Kyalami, kde zvítězil před týmovým kolegou Scheckterem. Triumf zopakoval v Long Beach, kde poprvé startoval z pole-position. Jeho závod v Zolderu označil konstruktér Ferrari, Mauro Forghieri jako "jízdu století".
V Monaku odstoupil z druhé pozice a v Dijonu dojel po "největší bitvě historie F1", kterou odvedl s Arnouxem, druhý. V Zeltwegu Villeneuve po startu vedl a dojel za Jonesem ve výborném Williamsu opět druhý.
I v Zantvoortu svedl krásný souboj o špičku s Jonesem. Po defektu pneumatiky letěl téměř naplno s jiskřícím, polorozpadlým vozem na třech kolech do boxů - Gillesova snad nejpopulárnější akce. Diváci se do něj za to sice definitivně zamilovali, touto "nulou" však ztratil šanci na titul...
Že je i gentlemanem a týmovým hráčem dokázal Gilles v Monze, kde jel celý závod poslušně na druhé pozici a eskortoval Jody Schecktera do cíle a k titulu, aniž by na kolegu jedinkrát zaútočil.
Poslední dva závody mohl opět jet na sebe. Byl druhý v Kanadě a třetím vítezstvím sezony zesměšnil za hrozných podmínek konkurenci ve Watkins Glenu. Ročník 1979 shrnul Frank Williams takto: "Gilles letos pro formuli 1 udělal více, než všichni ostatní piloti dohromady."
Začátky éry turbo
Do sezony 1980 nastoupil Gilles jako jasný favorit, brzy se ale ukázalo, že jen lehce vylepšený monopost T4 (T5) na konkurenci neměl. Scuderie se spíše koncentrovala na vývoj turba 126CK a běžící sezonu vypustila. Koncem roku měl Gilles na svém kontě pouze šest bodů a těžkou nehodu z Imoly...
TY BYLY GILLESE. Z výstavy v italské Modeně ke třicetiletému výročí tragické smrti Gillese Villeneuva.
Pro další rok však byl plný optimismu. Právem: Jeho obě vítězství s nemotorným vozem na pomalých okruzích jako Monako a Jarama vešly do dějin. Gilles vedl i v Imole a v Zeltwegu, v celkovém žebříčku mistrovství skončil na sedmém místě s 25 body.
Pokud byl někdy skutečně právem označován za předsezonního favorita, tak to bylo v zimě let 1981-82. Nový vůz 126C2 byl nejen silný ale i jeho šasi bylo díky vlivu Dr. Posthlethwaitea konkurenceschopné. Své postavení favorita Gilles neztratil ani smolným začátkem sezony. V Kyalami jej vyřadil defekt dmychadla, v Riu vyletěl z trati, když bránil vedení před Piquetem a v Long Beach sice dojel třetí, po závodě ale byl diskvalifikován, ze neregulérní zadní spoiler.
Ferrariho technici však dále pilně pracovali a v Imole obě ferrari jasně dominovala. Závod vešel do dějin zvláště pro nepěknou akci Didiera Pironiho, který Gillesovi "ukradl" jisté, domluvené vítězství. Villeneuve byl zradou týmové dvojky překvapen a nanejvýš rozhořčen. Přísahal, že s dřívějším přítelem do smrti nepromluví slova – a měl tím tragickým způsobem pravdu. Ferrari od tohoto závodu přestalo být týmem.
Zolder – konec velké show
Trénink příštího závodu, Velké ceny Belgie v Zolderu, se stal Gillesovým posledním představením. Při svém rozhodujícím pokusu o zlepšení času dohnal pomalého Masse. Po nedorozumění Gilles narazil do Němcova vozu, jeho ferrari vyletělo za vysoké rychlosti do vzduchu. Při dopadu se aluminiové šasi roztříštilo a tělo nešťastného pilota bylo katapultováno vysokým obloukem přes trať do záchytných plotů zatáčky Terlamen. Nebylo pomoci...
Pro dokreslení toho, o jakého jedinečného giganta volantu svět před třiceti lety přišel, snad jen několik slov Nikiho Laudy: “Miloval jsem na tom chlapíkovi doslova všechno. Někdy sice až moc riskoval, ale byl to jednoduše ten nejbláznivější čert, kterého jsem kdy ve formuli 1 potkal. Jedno bylo jisté – měl z nás ze všech nejvíce talentu!”
