"Těžko říct, ruku do ohně bych za ni nedala, ale je jednou z těch, kdo má už léta stabilní výkonnost a nemívá během sezony nějaké záhadné výkyvy,“ soudí Neumannová. Gavriljuková samozřejmě přímo o dopingu hovořit nechce, důsledně se vyhýbá i všem skandinávským novinářům, iDNES však poskytla exkluzívní rozhovor.
Jak na vás zapůsobilo oznámeni před olympijským závodem štafet, že dopingoví komisaři objevili v krvi vašich týmových kolegyň vysokou hladinu hemoglobinu a nesmíte tedy startovat? Byla jste tím překvapená?
Ne, překvapená jsem nebyla… Ale nechci tím říct to, co byste ode mě chtěli slyšet. Já jsem prostě v tu chvíli neměla vůbec žádné pocity. Když o tom tak zpětně uvažuji, bylo to jako když jdete po ulici, přemýšlíte třeba o tom, jaký si uděláte doma s manželem pěkný večer a v tom vás srazí auto a nějak vážně vás třeba zraní… Nastane tma, prostě nic necítíte. Všechno je jinak… Až s odstupem času si začnete uvědomovat, že se s tím prostě jen musíte smířit, že je to věc, kterou už nezměníte.
Vy jste však na rozdíl od zbývajících tří členek vašeho kvarteta výrazně neuspěla v žádném individuálním závodě, pro vás ta ztráta takřka jisté zlaté medaile asi musela být ještě o něco těžší…
Pro mě to byl závod, na který jsem se cíleně připravovala celý rok. Věděla jsem, že je to moje jediná šance, jak ještě jednou přivézt zlatou medaili z olympiády.
Změnily se kvůli tomu nějak vztahy mezi vámi a Olgou či Larisou?
Známe se spoustu let, zažily jsme dobré i špatné, těžko ode mě může někdo čekat, že po nich teď začnu plivat špínu.
Jelena Vaelbeová ale před pěti lety na mistrovství světa v Trondheimu na pozitivní test Ljubov Jegorovové na bromantan tehdy takto reagovala. Veřejně se od ní distancovala…
Jenže tím nevyjadřovala stanovisko nás ostatních. Byla to její soukromá volba snad iniciovaná odněkud shora. Tentokrát s podobným nápadem nikdo ani nepřišel.
Cítíte nyní nějakou zvláštní nevraživost či nedůvěru ze strany ostatních týmů?
K ruskému týmu měla vždycky naprostá většina soupeřů takový odtažitý přístup, takže to není nic nového. Kdo se s námi bavil dříve, ten nepřestal a ten, kdo nám dříve nedůvěřoval, si myslí, že má v ruce pro svou podezíravost i důkaz.
Ale on ho díky těm pozitivním výsledkům skutečně má…
Podívejte, do chvíle, kdy jsme do Salt Lake City přijeli, byli jsme celá sborná neustále pod kontrolou. Dopingové komisaře jsme měli v zádech čtyřiadvacet hodin denně. A třeba před štafetami na listině záodníků vybraných pro kontrolu Larisa vůbec nebyla. Až později ji tam někdo dopsal rukou. Po jiném týmu se takhle tvrdě nešlo.
Jenže čtrnáct dní před olympiádou byla z užití EPO usvědčena Natálie Baranovová. Řekněme průměrná členka vašeho týmu. Neodporovalo by zdravé logice, že by rávě ona byla na společném soustředění celé reprezentace tou jedinou, kdo tu látku užíval? Nedala se tedy podobná aktivita dopingových komisařů očekávat?
No, asi dala.
A nebylo v takové chvíli možná až hloupé v užívání dopingu pokračovat?
V tom máte pravdu. To by bylo hodně hloupé…
Podle vás tedy případ Baranovové a Lazutinové tedy spolu nijak nesouvisí?
Baranovová trénovala s námi, Lazutinová s osobním trenérem Voroninem…
To nic nevysvětluje, Danilovová patřila do stejné skupiny s vámi a Baranovou a podle výsledku testů měla v krvni stejnou látku jako Lazutinová.
No, to je pravda…
Změnila nějak dopingová aféra atmosféru uvnitř ruské sborné?
Řekla bych, že držíme víc při sobě. A možná to přineslo něco pozitivního pro mladě běžkyně, které se teď mohou ve Světovém poháru v klidu rozkoukat. Dostaly šanci, ale nikdo od nich hned nečeká vítězství jako kdysi od nás.
Chystáte se už končit?
Už jsem to ohlásila na naší federaci, stejně jako Julia Čepalovová plánovala po sezoně mateřskou přestávku. Teď nás ale obě přemlouvají, abychom za dané situace svá rozhodnutí aspoň o rok odložily. Takže rozhodnutá ještě nejsem.
