Badmintonista Petr Koukal, partner Gabriely Soukalové, ji mnohokrát přesvědčoval: „Musíš se naučit žít tady a teď.“ Nevláčet s sebou trable z minulosti, nepochybovat o budoucnosti.
Vdechovat kouzlo okamžiku.
Trvalo, než si přenastavila mód ve vlastní hlavě. „Ale teď to tak cítím. Každý závod si užívám,“ tvrdí.
Ještě předloni ji žluté číslo první dámy poháru tolik svazovalo. „Zato letos je pro mě motorem,“ ujišťuje.
Přesto v sobotu dopoledne vypadá Soukalová na nástřelu před hromadným závodem poněkud vyplašeně. „Něco na Gabču leze,“ prozrazuje šéftrenér Ondřej Rybář. A počasí, které do německého Ruhpoldingu dorazilo, není léčebnou kúrou.
„Sonnenschein, Sonnenschein,“ zní z reproduktorů písnička, jenže po slunci ani památky.
Od rána hustě chumelí.
„Já na ty terče ani nevidím,“ říká.
„Já taky ne,“ uklidňuje ji kouč, nicméně nástřel chválí: „Trochu nahoru, jinak pěkné grupeto.“
Nepodcenit líčení. Gabriela Soukalová si na sobě dává záležet.
Svěřenkyně pokývá hlavou a točí rukama jako větrný mlýn, aby rozproudila krev. Podložky na střelnici jsou mokré a její výstroj brzy taky. „Zavírej při závodě obě klapky, ano?“ připomene jí Rybář ochranu zbraně proti padajícímu sněhu.
Problém ale bude jinde.
Problém bude klasický.
Po nástřelu si Soukalová vykračuje do buňky, shodí mokré věci, převlékne se. A čas utíká. Všechny soupeřky už stojí na startu závodu, jen žena ve žlutém nikde. Kde je Gabča?
Tým ji vysílačkami nahání. Kouč žen Zdeněk Vítek má blízko k infarktu. Mně je Zdendy až líto, musí mít se mnou svatou trpělivost, pomyslí si Soukalová, když uvidí Vítkův obličej.
„Spousta lidí mě nařkla, že chodím pozdě schválně a vytvářím si tak image, ale není to tak. Kéž by to tak bylo,“ svěří se později.
Ještě nemá ani nalepená malá startovní čísla na nohou. „Neber si je, jeď bez nich,“ nabádá masérka Petra Sedláčková.
„To nemůžu, to už jsem jednou zkoušela a neprošlo to.“
S pomocí Sedláčkové čísla lepí. Kolem ní pulzuje nervozita. V jejím nitru nikoliv. „Jsem na takové stresy zvyklá. Nevyvedou mě z míry.“
Soukalová, miláčku, ty jsi snad mešuge
Časomíra na stadionu ukazuje 11:43:25. V 11:45 je start. Zvuk zvonů stupňuje napětí. Kamera představuje favoritky, když vtom... Žlutá Češka usilovně lyžuje ke startu. Já už běžím. Diváci bouřlivě aplaudují. Franziska Hildebrandová se rozchechtá. Typická Gábina.
Soukalové bleskne hlavou vzpomínka na pana učitele Matěchu. V sedmé třídě, kdy neustále chodila pozdě a bývala při vyučování duchem nepřítomná, jí říkával: „Soukalová, miláčku, ty jsi snad úplně mešuge.“
Petra Koukala, on-line sledujícího její spurt na start z badmintonového turnaje v Kuala Lumpuru, další příhoda jeho přítelkyně ani nepřekvapí. „Se mnou chodí pozdě jen občas, protože já jsem pak nepříjemný a dávám to Gábině pořádně sežrat. Tím víc si to vybírá na závodech.“
V posledních vteřinách si Soukalová váže elasťáky, které jí padají. Výstřel. Start. Procesí žen se vrhá do boje.
Rybář pohlédne na střelnici na Vítka a popíchne ho: „Vidíš, aspoň sis zažil z druhé strany, jaké to bylo, když jsi i ty chodil pozdě.“ Vítek jako by předchozí stres stále vydýchával.
„Lidé stojí u trati v šestistupech. 21 tisíc diváků přišlo!“ chválí hlasatel.
Fanoušci si zatleskají. Pravda, do Nového Města jich loni dorazilo 35 tisíc. Ale i v Ruhpoldingu se to nyní českými vlajkami jen hemží.
„Centrové rány,“ ocení Rybář první ležku Soukalové. Ta druhá je jako přes kopírák. Zato Laura Dahlmeierová jde na kolo a hlasatel vyzývá: „Laura musí zase nahánět ztrátu a vzpomínat, jak před týdnem uhnala Soukalovou.“
Lyže jely pomaleji, ale na střelnici nemíjela. Gabriela Soukalová na trati hromadného závodu.
Francouzka Dorinová-Habertová uniká ostatním. „Skupinka s Gabčou má plus třináct,“ popisuje Rybář do vysílačky. Potud vše v pořádku. Ale opět jen dočasně...
Češka má pomalejší lyže, Hildebrandová ji z kopce předjíždí a nechtěně jí ukopne hůl. Italský servisman Soukalové nezištně poskytne náhradní, ale s jiným upínáním.
„Jiříku, připrav si hůl, Gabča má pravou od Itala, vyměň ji,“ hned Rybář instruuje Jiřího Holubce, asistenta trenéra žen, stojícího v kritických místech. Na videostěně potom sleduje: „Perfektní, vyměnila.“
Soukalová pokračuje dál s náhradní holí Evy Puskarčíkové.
Jiříku, řekni jí, ať nepanikaří
Po třetí položce, první vstoje, se před ostatními srovnají Dorinová, Hildebrandová a Soukalová. 22 vteřin za nimi spěchá Dahlmeierová. Nejlepší čtyři ženy poháru na prvních čtyřech místech, co si přát víc? „Němkám jedou lyže suprově. Přesto Dahlmeierová Gábinu nedojíždí,“ kvituje Rybář a vzkazuje vysílačkou: „Jiříku, řekni jí to, ať nepanikaří.“
Fotogalerie |
Jenže Dorinová a Hildebrandová jí ujíždějí. Přichází velká show poslední položky a s ní i kovové zvuky nábojů, které nezasáhly terč. První, druhý, třetí... čtyřikrát Dorinová míjí! Hildebrandová to ví a v duchu se uklidňuje: Je to O. K. Němka čtyřikrát trefí, ale pak: „Ááách,“ proletí arénou.
Mimo.
Soukalová nic z toho nevnímá, neslyší ani periferně nevidí. Jsem jako autista, pomyslí si. Uzavírá se do vlastního světa, myslí jen a pouze na spoušť a terče.
Pět terčů jí zbělá.
Rybář vymrští pěst radostně do vzduchu: „Jo!“
Soukalová kouká: Odjíždím přede všemi. „Gábina první... hned vám řeknu o kolik... o 22 vteřin před Hildebrandovou,“ sděluje šéftrenér.
Stále klidný není. „Ještě to bude těžký. Podívejte se, jak Hildebrandové jedou lyže, to pořád smrdí,“ varuje. Soukalové naopak lyže ideálně nejedou, to ani nemusí dodávat.
S Vítkem utíkají blíž k cíli. Vedoucí žena jede se zatměním před očima, na výdrž. Napadá ji kacířská vzpomínka, jak jí ve čtvrtek Kaisa Mäkäräinenová na posledním kole nadělila 25 vteřin. Musíš to hnát do posledních metrů, nabádá sama sebe.
„To už ustojí,“ pronese Vítek.
„Pořád má 16 vteřin k dobru a už jen jeden kopec, pak jen sjíždí. Jiříku, nahlas jí to,“ žádá Rybář.
„Máš 16 vteřin,“ volá Holubec na Soukalovou, zatímco reportér Jan Suchan do mikrofonu Radiožurnálu v přímé reportáži křičí: „Je to nádherný pohled. Co si budeme namlouvat, na Gabrielu Soukalovou je nádherný pohled, i když nezávodí, ale teď je to opravdu ten úplně nejskvostnější pohled.“
Na vrcholu závěrečného stoupání i ona uvěří: Budu první. V půli cílové rovinky se ohlédne: Ne, nikdo za mnou není. Začne se smát. Slastně zatne pěst.
Dobojováno. Gabriela Soukalová triumfálně dojíždí do cíle hromadného závodu v Ruhpoldingu, s náskokem 13 vteřin.
Rybář s Vítkem se spontánně obejmou.
Právě se zrodilo jubilejní, desáté pohárové vítězství Gabriely Soukalové.
Měla bys tam jít. Kam? Aha, na stupně
Přichází Hildebrandová, gratuluje a omlouvá se: „Prosím, promiň, promiň za tu hůlku.“ Přijíždí i Eva Puskarčíková, hrne se k týmové kolegyni, která má stále její náhradní hůlku, a hlaholí: „Moje hůlka zažila vítězství. Yes!“
Podupávají u stupňů vítězů. Moderátor zahajuje ceremoniál: „Vítězkou je Gabriela Soukalová.“
A Češka nic.
Vesele dál klábosí s Hildebrandovou. Až ji Němka ponoukne: „Asi bys tam měla jít.“
„Cože? Kam?“
„Na stupně jdi.“
„Jo jasně, už jdu.“
Deset pohárových vítězství už má. „Tolik jsem si jich přála mít, než skončím,“ říká.
Rozesmává ostatní při vyhlášení (ne, tentokrát neorganizuje selfie medailistek, nevzala si mobil). Baví i novináře na tiskové konferenci. „Za chumelenice jsem vyhrála před třemi lety v Pokljuce. Takže to je zase šťastné sněžení.“
Proč to nepřiznat: Gabriela Soukalová se stala tváří světového biatlonu. Má fanoušky po celé Evropě, její půvabná tvář se směje z plakátů či novinových článků. „Je vnitřně spokojená a je i vyspělejší ženou a závodnicí,“ říká její přítel Koukal.
Zároveň bývá občas bohémkou s bláznivými příběhy. „Čím míň je plánuju, tím víc se dějí,“ ujistí s bezelstnou tváří. Tento mix úspěchů, půvabu i ztřeštěností její příznivce přitahuje. A ještě cosi: zůstává pokorná. Proto stále nechce příliš často hovořit o velkém glóbu. „Je daleko,“ povídá.
O pěti největších sokyních naopak mluví jen hezky. Jsou to přece kamarádky.
S glóbem bychom spali v posteli
Nejradši má Marii Dorinovou-Habertovou, matku malé Adele. „Z ní vyzařuje obrovské dobro a upřímnost. Stejně tak je upřímná i Franziska Hildebrandová. Té opravdu věřím, když mi řekne, jak moc ji mrzí ta ukopnutá hůlka.“
Pro Kaisu Mäkäräinenovou se stala vrbou, do které se Finka chodí vymluvit, když jí nejde střelba. „Vynadá si a pak to se mnou sdílí.“
Živelná Dorothea Wiererová je pro Soukalovou „crazy, bezprostřední holkou, která mluví i rukama“.
A mládě Laura Dahlmeierová? „V autobusu udělala na tyči osmnáct shybů. Víc než Erik Lesser!“ vypráví Češka. „Já nikdy neviděla holku, co by jich udělala tolik. Tím mě Laura odrovnala.“
V biatlonové karavaně jako by neexistoval vůbec nikdo, koho by neměla ráda. Nebo snad... „Jen jedna,“ prozradí a líčí, jak Polka Nowakowská kdysi strašně sprostě vynadala Jitce Landové za konflikt, který Landová nezavinila.
„Překročila tím chování, které je únosné. A já jí to řekla. Musela jsem se držet, abych jí nedala facku. Od té doby nás nezdraví.“
Ale dost negativních vzpomínek. Vítězná Soukalová kráčí kolem zaplněných tribun Chiemgau Areny. „Gábi, Gábi,“ skandují čeští fanoušci. Zamává a hodí jim kytku. Namísto nedělní štafety zůstává v hotelu, zahání hrozbu onemocnění.
Ještě pět pohárových kol. Celkové pořadí vede nyní o 73 bodů.
Před nimi jsou Anterselva, Canmore, Presque Isle, Oslo a Chanty Mansijsk. Na samém konci čeká na Sibiři na nejlepší z nich velký křišťálový glóbus.
„Kdyby ho Gábina odtud přivezla, kam ho doma postavíte?“ ptám se na dálku Petra Koukala.
„Kam? Počítám, že bychom s ním pár dní spali v posteli.“
