Poslední kolo dle výrazu vaší tváře moc bolelo, co?
Od prvního kola to dnes bolelo. Věděla jsem, že to běžecky není můj den. Snažila jsem se tam držet, lyže jely skvěle, mohla jsem figurovat ve špičce, ale v posledním kole mi došlo tak jak nikdy v životě. Já jsem normálně skoro šla. Vůbec jsem nemohla ani jet... Dívala jsem se, že Bescondová a ty další jsou za mnou daleko, tak jsem to pak do cíle už nehrotila. Věděla jsem, že si to můžu dovolit nejet nadoraz. Ale v tom stoupání před stadionem, kolem Máry Lejska, to bylo tedy něco. Já měla křeče do nohou. Posledních 800 metrů bylo strašných.
Kdy jste tušila, že to na medaili stačit nebude?
Ještě ve třetím kole jsem se snažila jet si svoje tempo a ostatní holky si přivézt tak, jak se to hodí mě - a ne abych se někomu pořád přizpůsobovala. Věřila jsem, že to ještě pohlídám. Byla jsem ráda, že jsem poslední položku dala čistě, bylo to nutné. Ale když jsem je cítila na zádech, Lauru s Kaisou, pochopila jsem, že tam končí veškerá legrace a je konec. Věděla jsem, že i kdybych měla největší běžeckou formu, co jsem tu měla, což bylo asi předevčírem, tak bych s nima měla co dělat. Do předposledního stoupání jsem je měla před sebou asi deset metrů, podařilo se mi je sjet pod tím největším kopcem na pět metrů, jenže když jsem viděla ty jejich skoky do posledního kopce, tak mě to odvařilo. Nebyla jsem schopna ničeho, zkusila jsem to ještě 50 metrů a viděla, že je nedojíždím. Tam mi došlo.
Jediná rána, kterou jste dnes minula, byla kalibrová, doslova milimetrová. Uvědomujete si to?
Ano? Tak to je škoda. Před tou druhou položkou jsem přemýšlela, že jsem víc zadejchaná, jestli si nemám cvaknout nahoru, což udělá asi dva a půl milimetru. Ale neudělala jsem to, řekla jsem si: Risknu to, všechno nebo nic.
Ještě předtím, po první střelbě, jste ztratila hůlku. Co se přihodilo?
Nikdo mi ji nepřišlápl, jak jsem chtěla rychle odjet, tak jsem ji nezacvakla pořádně do poutka a ten sníh byl tak těžkej, že mi tu hůlku vytrhl. Ohlédla jsem se a viděla tam za sebou tolik holek, tak jsem si řekla, že kvůli bezpečnosti je lepší jet dál a doufala jsem, že Roman Karpíšek mi poběží naproti a hůl dostanu rychle. Musela jsem ale 150 metrů jet bez hůlky do kopce, což v té mé běžecké formě nebylo jednoduché.
Je možné, že vám právě tyto síly pak chyběly?
Nevím. Spíš ne. Nemyslím, že bych pak ty holky uvisela, tomu nevěřím. Jsou běžecky dál než já, abych se s nima mohla držet. Potřebovala bych se cítit dobře, ale dneska jsem od začátku věděla, že to není úplně ono.
Hůlku jste pak znovu vyměnila za správnou?
No... Mára Lejsek na mě volal: Chceš vyměnit tu hůlku? Já: Jo! Mára. tak mi ji podej. Tak jsem vycvakla tu správnou, růžovou a podala mu jí (rozesměje se). On běžel sprintem a křičel: To je ta druhá. A já: Do prčic. Pak jsme se na to vykašlali.
Před cílem jste už tribunám zamávala. To bylo z radosti, že Oslo je za vámi?
Jo, asi jo, už se těším na Sibiř. Mrzí mě, že jsem se tady nestihla dřív spřátelit se střelnicí. A když se to aspoň trochu sešlo, tak jsem zase odešla běžecky. Okolí je tu krásné, mám ho tu hrozně ráda, ale ty tratě.... Ani letos neodjíždím s tím, že je to jedna z mých oblíbenějších destinací.
Šéftrenér Rybář hovořil o mistrovství s bramborových duchem.
To bylo. Ale já pořád věřím, že je to taková motivace. Věřím, že ta dobrá umístění na mistrovství světa na mě pořád čekají, aspoň mám v budoucnu co dokazovat. Loni jsem měla placku z mistrovství, ale celej rok nic. Tak letos mám krásná umístění ze svěťáku, ale na placku to tady nevyšlo. Věřím, že tu hymnu si ještě někdy zazpívám.
Martin Fourcade řekl, že velký globus je pro něj víc než zlato z mistrovství světa.
To je asi pravda. Já to letos taky tak vnímám.
