Nebylo to totiž zdaleka poprvé, co se ji podobná věc přihodila. Nebyla to dokonce ani premiéra v letošní sezoně - také při stíhacím závodě v Hochfilzenu ztratila pár sekund předčasným odjezdem bez hůlky zapíchnuté v podložce na střelnici.
Tehdy kvůli tomu zřejmě místo druhého místa brala jen třetí, nyní přišla dokonce o triumf, o tři desetiny ji předstihla Němka Hildebrandová.
„Jsem zmatkař,“ uznala Soukalová, stále vedoucí žena Světového poháru.
Jak došlo k tomu, že vaše hůlka zůstala zapíchnutá v podložce?
Čím líp a rychleji se snažím manipulaci s holemi udělat, tím je to větší problém. Kdybych se to snažila udělat jako v tréninku, tak nemám žádný problém. V přípravě jsem schopná to udělat velmi rychle a správně. V závodě je pak bohužel všechno úplně jiné, člověk je nervózní, třesou se mu ruce. A pak to vypadá tak, jak jsem to dneska předvedla.
Dá se tomu předejít?
Myslím, že ostatním se to tak často nestává, takže s tím asi něco udělat jde, nebo mělo by jít. Pro mě je to jedno z největších předsevzetí do nového roku. Zástupce firmy, od které mám hůlky, mi z legrace říkal, že mi vyrobí madla pro handicapované. Nevím, jak si to mám představit, ale třeba by to mohlo pomoci. Ještě jsem si vzpomněla, jak mají malé děti skrz rukávy prostrčené šňůrky, aby neztratily rukavice. Tak kdyby mi mohli kluci takhle přidělat hůlky ke kombinéze, že bych je potom měla na nějaké gumičce a ony by mi nezůstávaly na podložce.
Pomáhá vám, když okolí tyto příhody zlehčuje?
Jo, určitě. Jsem v tomto směru splachovací, snažím se z chyb poučit. Někomu stačí jedna špatná zkušenost, aby se poučil. Je vidět, že mně úplně jedna nestačí, potřebuju jich nasbírat mnohem víc, než se to zlepší. Doufám, že to byla finální facka, kterou jsem dostala a že už si to teď opravdu uvědomím a zapíšu za uši.
Sledovala jste dojezd dalších závodnic?
Vůbec. Nedělám to, protože většinou čekám, jak to dopadne. Pak se kouknu, když už je dojetý závod. Kluci jsou u trati a mají přístup k informacím. Zeptají se, jak si tam stojím a většinou to moc neřeším, nedívám se. Když jsem se dívala, tak mě pak předjede ještě spousta lidí.
Co s vámi udělalo, když jste zjistila, že vám chyběly tři desetiny na vítězku?
Skoro nic. Opět se potvrdilo, že čím déle děláme biatlon, tím menší rozdíly mezi závodnicemi jsou. I dneska jsme toho byli svědky.
S umístěním každopádně panuje spokojenost, že?
Obrovská. Je to bezvadné. Jsem nadšená. Kdo by to řekl, že se mi podaří zase vystoupit na pódium a nechat si ještě na chvíli žluté číslo. Už jsem se s ním trochu loučila před závodem. Myslela jsem si, že zakončím éru žlutých čísel stylově, dostala jsem žlutočervenou třináctku, moje nejoblíbenější číslo, tak jsem si říkala, že to bude ve velkém stylu a půjdu si ten závod užít. A ono to tam ještě nějak padlo, tak jsem byla hrozně ráda, každé umístění do pátého nebo desátého místa je super výsledek, takže jsem nadšená.
Překvapilo vás, jak dobře to po vánoční pauze šlo?
Moc. Nevím, jak to vnímají ostatní závodnice, ale když nezávodím - byť jenom dva týdny a kousek jako teď -, tak vždycky cítím velkou nejistotu před závodem. Nevím, kam to mám zařadit. Pořád mám před očima, že ostatní trénují, nikdo neusíná na vavřínech a všichni se snaží co nejlépe připravit na další závody. Během Vánoc mám pořád v sobě touhu udělat všechno perfektně. A pak jsem vždycky zvědavá a čekám, jestli jsem udělala dost. Nebo jak to bude vypadat, kam se pasovat, do jaké sorty závodnic. Teď jsem měla podobné pocity jako před začátkem sezony, kdy to byla velká neznámá a taky jsem pořádně nevěděla.
Na přelomu roku jste si dopřála od biatlonu oddych. Prospěl?
Stoprocentně. Tělo je chytré a řekne si vždycky samo, co potřebuje, člověk by měl signály velmi dobře vnímat a nepodceňovat. Naše povolání je fyzicky či psychicky tak náročné, že by člověk měl tělo poslouchat. Aby měl nejlepší výsledky, tak musí své tělo bezvadně znát, snažit se udělat všechno co nejlépe, aby byl co nejodpočatější a mohl se fyzicky dobře připravovat.
Dostala jste se při střelbě znovu na pohodovou vlnu?
Dneska jsem byla koncentrovaná docela dobře. Měla jsem dobrý pocit, že jsem přijela na stojku, snažila jsem se si rány pohlídat a nezajímalo mě, jak střílí lidi kolem. Tím se nejlépe pozná, jak jsem zkoncentrovaná, když nevím vůbec nic, tak je to úplný ideál. A dneska to tak bylo.
Tři nejlepší po sprintu Světového poháru v německém Ruhpoldingu. Zleva Gabriela Soukalová (stříbro), Franziska Hildebrandová (zlato) a Kaisa Mäkäräinenová (bronz).
Po projetí cílem jste dlouho jen ležela. Sebral sprint hodně sil?
Člověk se snaží až do finiše jet co nejrychleji, vydat ze sebe úplné maximum. Měla jsem takový kyslíkový deficit, že jsem byla ráda, že jsem to tam dokroutila. Snažíte se pojmout co nejvíc kyslíku, aby se vám ztěžklé nohy co nejvíc prokrvily, abyste byli schopní vstát. Toužila jsem se co nejrychleji vydýchat a odjet už z cíle. A taky jsem věděla, že to bude bezva výsledek a doufala jsem, že z toho bude první pětka.
Kde vznikl nápad zapíchnout si do vlasů vlajku při příchodu na stupně vítězů?
Občas jsem trochu crazy (bláznivá), tak jsem si zapíchla vlajku z legrace.
Jak se cítíte před sobotním stíhacím závodem?
Je to vždycky zavádějící. Důležité je spíš to, jak se člověk probudí, jak se cítí ráno, jak zregeneruje. Teď to není hitparáda, ale ráno se snad budu cítit minimálně jako dneska ráno, to by bylo ideální.
Odstup na první místo budete mít minimální. Je to motivující?
Jak někdo říká, jestli žluté číslo svazuje, tak pro mě je to spíš pohon, hrozně mě to motivuje do dalších závodů. Ať už to dopadne jakkoliv, tak je mi jasné, že to zítra bude střelecký závod. Dnes jsme se zase přesvědčili, jak je to vyrovnané. Několik závodnic je v pár vteřinách, určitě to bude hodně zajímavé pro diváky.
