Našly jste se s maminkou v tom rumraji po doběhu štafety?
Jo, ale jen na chvilinku. Dostala jsem pusu. Mamka předtím brečela. To na ní poznám.
Vy jste nebrečela?
Já nemám slov, abych popsala tu směsici pocitů v cíli. Nejdřív se vám chce brečet, pak se zase chvilku smějete. Prostě nádhera. Kvůli takovým zážitkům sport dělám. A doma si to vše uvědomujete mnohem víc. Lidi u trati, to byl prostě hukot.
Před štafetou jste tvrdila, že z postele se k medaili dojet nedá. A vidíte, máte ji.
Mám! Ale byl to jeden z nejtěžších závodů v životě. Co s vámi provedou dvě nemoci po sobě, to si nesportující lidé asi ani neumějí představit. Najednou mi připadá, jako bych měsíc vůbec nic nedělala. Já si vůbec nevěřila. A teď... je to nepředstavitelná radost.
A taky úleva? Že jste to zvládla?
To jo. Štafeta jsou čtyři. Když jeden není stoprocentní, zkazí ji ostatním. Strašně jsem se bála, že nebudu dost silná, proto ta úleva. A hrozně obdivuju kluky, jak famózně se s tlakem na střelnici poprali, že si ho vůbec nepřipustili. Ať už zbytek mistrovství dopadne jakkoli, tuhle medaili nám nikdo nevezme.
Kdy jste v ni uvěřila?
Po ležce Ondry Moravce. Pak jsme s Verčou Vítkovou utíkaly za tribunou k cíli a slyšíme, jak lidé řvou po každé jeho ráně na stojce. Říkaly jsme si: Takhle rychle zvládl stojku, to je teda něco.
Panovaly obavy, zda vaše oslabené tělo vydrží celý šampionát. Takže jaký je stav?
Měla jsem po štafetě strašně utahané nohy a dost mě bolela záda. Musím z něj tu únavu vyplavit.
Čekají na vás ještě čtyři závody. Na který se těšíte nejvíc?
Ten už jsem si ve čtvrtek odjela.
Dobře, tak další v pořadí?
Holčičí štafeta, tam běžím jen 6 kilometrů. Po nemoci je pro mě příjemnější kratší trať, na delších se manko z přípravy projeví víc. Po třech kilometrech smíšené štafety jsem cítila, že jedu hlavně na vůli. Už těch 7,5 kilometru v sobotním sprintu bude dost těžkých. Zvlášť s tím velkým kopcem. To není zrovna trať pro mě.
