Kouč německých biatlonistek Gerald Hönig před ženskou stíhačkou tvrdí: „Bude to zase mezi Laurou a Gabi.“
Dobře se to poslouchá.
Jenže Gabriela Koukalová už toho s biatlonem zažila tolik, příběhy uvěřitelné i zcela neuvěřitelné, že hned upozorňuje: „Uděláte chybu, nebo vám přifoukne vítr a najednou jsou rány v nenávratnu. Nikdy nevíte, co se může stát. Ale právě proto se mi ten sport tak líbí.“
Co vše se jí přihodí v neděli, by ji však nenapadlo ani v nejdivočejším snu.
Kouř od hochfilzenského komína, který bývá základním ukazatelem místních povětrnostních změn, jde do strany. To znamená: Mělo by se měnit počasí. „Pofukuje chvíli víc, chvíli míň. Ale nesvítí jim tentokrát na střelnici do očí slunce,“ říká kouč Zdeněk Vítek na nástřelu.
NÁSTŘEL: Gabriela Koukalová a trenéři Rybář s Vítkem.
„Jetzt géht lóóós,“ vyřvává hlasatel za doprovodu fanoušků. Z reproduktorů zní valčík Na krásném modrém Dunaji. Vítek si tluče vysílačkou do šusťáků.
Nervózní? „Čekám, co se stane.“
Šéf svazu Jiří Hamza se pokusí uvolnit atmosféru a říká mu: „Když Rybis dostane traktor, ty dostaneš vlečku.“ Rybář rozděluje práci: „Já sleduju při střelbě Gábinu, ty Evičku a potom uvidíme, kdo chytne Lúcu.“
Gerald Hönig si ještě odskočí ze střelnice s náhradními holemi k trati, kdyby se na prvních metrech závodu některé z jeho německých svěřenkyň přihodilo cosi neočekávaného.
A už startují. Laura Dahlmeierová se záhy nalepí za záda Gabriely Koukalové. Z kopce jí Češka ujíždí, do kopce se Němka dotahuje. Společně navyšují náskok nad zbytkem pole. Potud dle očekávání.
Při ležce Dahlmeierová první ranou míjí. Koukalová naopak trefuje.
Vzápětí se pokazí takřka vše, co se může pokazit.
Co to vyvádí? Proč nestřílí?
Chce přebít a vypálit podruhé. Místo toho vyrobí fatální chybu. Neotevře závěr zbraně dostatečně a v komoře jí zůstane nábojnice, která by jinak při správné manipulaci vylétla ven.
„Udělala jsem ten pohyb příliš rychle a závěr otevřela jen do půlky. Tak zbytečná chyba,“ vyčiní si později.
Navíc není poslední.
Prstem musí vyšťourat uvázlou nábojnici. Omylem při tom vyšťourá i další náboj. „V tu chvíli už Gábina zcela narušila pohyby, které má zautomatizované, a nervozita tím pádem narůstala,“ řekne Pavel Levora, manažer svazu a expert přes zbraně.
Rybář má oko u dalekohledu a sleduje terče, aby jí případně mohli během druhého kola poradit, jak upravit miřidla. Potom vzhlédne. Je zmatený. Co se stalo? Co to vyvádí? Proč nestřílí? V první chvíli sám netuší.
Koukalová zavře závěr a konečně se pokusí vypálit druhou ránu. Nic. Zjišťuje, že při řešení předchozích trablů si nechtěně vycvakla zásobník. Proto ani vystřelit nemůže.
Teď jen žádnou paniku!
Musí zásobník docvaknout, opět přebít, zavřít a až potom vystřelit.
Během veškeré této činnosti se po podložce posouvá lokty, přičemž ztrácí ideální polohu. Snad také proto dva terče míjí.
„Jednu ránu ani nemůžu nikde najít, kam jí vlastně dopadla,“ marně pátrá Rybář dalekohledem po okolí terčů.
Protože jí chybí předtím vyhozený náboj, musí jednou dobíjet. Další časová ztráta. Zatímco běžně střílí ležku zhruba za 34 vteřin, teď jí trvá nekonečných 56.
Až si později promítne v hlavě film této prokleté položky, usoudí: „Myslím, že už neexistuje moc dalších variant, co se mi na střelnici mohlo přihodit. Všechno to, na co se v tréninku připravuju, aby se v závodě nestalo, se stalo.“
Dosud největší krizi se zbraní zažila při Světovém poháru v Anterselvě 2014, kde jí upadl opotřebovaný palec závěru a musela použít náhradní malorážku. Tehdy jí selhala technika. Nyní naopak selhala sama.
„Vážně školácká chyba,“ řekne. „Jako bych na konci třetí třídy na základce neuměla spočítat, kolik je 1 + 1.“
Sbohem, medaile? Ne, budu se rvát
Dorazila na první položku coby vedoucí závodnice. Z trestného kola však odjíždí třináctá, dvě místa za jedenáctou Evou Puskarčíkovou, a se ztrátou 43 vteřin.
Sbohem, medaile, pomyslí si. Ale aby byla odevzdaná? Zapomeňte.
VABANK HRA. Kalup o naději.
Kolik závodnic by se po takovém střeleckém trápení psychicky složilo a kapitulovalo. Nejspíš i ona ještě před pár lety. Pokračování stíhačky však ukáže, jak zatvrzelou bojovnicí se mezitím stala.
Stačí 1 100 metrů druhého kola a z 13. místa po ležce se probije na páté, jen 28 vteřin od čela. „Ježiš, ta to žene,“ říká Hamza.
„Vabank hra,“ podotkne Rybář.
Jistě, může se zahltit a zničit. Rychle však sama sebe přesvědčí: Nic jiného mi nezbývá. Přece se na to po to nevykašlu!
Po závodě bude vyprávět: „Chumel závodnic přede mnou jsem měla na oční kontakt, tak jsem vylítla jak zajíc z brázdy. Jiná možnost, jak jet dál o medaile, nebyla.“
Na druhé ležce má vedoucí Dahlmeierová právě odstříleno, když ona začíná pálit. Čistě. Už ztrácí jen 26 vteřin. Zato Evě Puskarčíkové létají rány všude kolem terče, až se i Vítek nestačí divit, a následná čtyři trestná kola bortí její naděje. „Neumím si vysvětlit, co se stalo,“ bude Puskarčíková zpytovat svědomí.
UŽ OPĚT S NEJLEPŠÍMI. Koukalová na trati před Mäkäräinenovou.
Na třetí položku už přijíždí Koukalová druhá. Neuvěřitelný comeback. Jednou míjí, ale chybují také mnohé další ženy. Zůstává ve hře.
„Gábina je nějakých 14 vteřin za druhou Mäkäräinen, pak je tam třetí Darja,“ informuje Rybář do vysílačky o zjevení se běloruské superstar Domračevové.
„Jiříku ta třetí byla na pět hodin,“ předává asistentovi kouče Jiřímu Holubcovi informaci o třetí ráně, která minula terče. Na louce za stadionem ji Holubec předává Koukalové.
Češka už zase snižuje ztrátu.
„Sjela na Darju šest vteřin,“ potěšeně sleduje Rybář.
Ta díra za tebou se zvětšuje
Při závěrečné položce se koná sraz velikánek. Postupně sem na první čtyři stavy dorážejí Laura Dahlmeierová, Darja Domračevová, Kaisa Mäkäräinenová - a Gabriela Koukalová.
Němka si uvědomuje, že běžecky na tom dnes není právě oslnivě a říká si: Zasáhnout těch pět terčů je pro mě nyní alfou a omegou. Proto si dává na čas, nespěchá. Pětkrát trefuje - a o zlatu je jasno.
Jenže co zbylé dvě medaile? Koukalová předvádí na rozdíl od úvodní ležky ukázku závodnické rozvahy. Likviduje terče v jiném pořadí, odprostřed.
„To je dobře. Vycítila, že se tím uklidní,“ ocení Rybář.
Výborně, také ona zasáhne všech pět. Mrkne okem po okolních stavech a vidí: Vida, Kaisa chybovala. Vyjíždí třetí a říká si: Mohlo by mi to na medaili stačit. Jen nevím, co se děje za mnou.
„Jede třetí o pět vteřin za Darjou, za ní zatím nikdo...,“ sděluje Rybář do éteru. „Až teď jsou tam další, dvacet vteřin díra, potom Starych a Merkušina.“
Jindy by to na Koukalovou zakřičel hned při průjezdu stadionem Hamza, stejně jako při sprintu, teď však s ochraptělým hlasem přiznává: „Nejde to.“
„Jo, vyhodil by si plíce,“ přitaká Levora.
Ale Koukalová se brzy dozví podstatnou informaci: „Ta díra za tebou se zvětšuje.“ A před ní? „Sjela vteřinu a půl na Darju,“ odečítá Rybář.
Bronz má takřka jistý. Mohla by mít stříbro?
„Bude to těžký,“ tvrdí šéftrenér.
„Už je za ňou,“ ukazuje Hamza.
Jenže ne doslova. Takřka už „sahá“ po Domračevové, pouhé tři metry je dělí. Ale ty tři metry jako by pro její tělo znamenaly dvacet. Ne, víc už nejde. Síly, vyčerpané předchozím zběsilým vabank bojem, najednou chybí.
Přesto protne cíl s rukama nad hlavou. Obejme zlatou Lauru, blahopřeje střírné Darje. Bronz je jejím vítězstvím nad počáteční střeleckou zbrklostí.
V CÍLI. Oslava bronzu a objetí s vítěznou Dahlmeierovou.
„Je to borec,“ říká Hamza.
„Dneska ukázala Gábina po té ležce železné nervy,“ povídá fyzioterapeut Roman Karpíšek.
Co mám dělat s tím šampaňským?
„Vypadá i trochu naštvaně,“ přidá Petr Koukal po setkání s manželkou. To se jí v hlavě míchají pocity, jestli na té proklaté ležce prohrála zlato, nebo později naopak vyhrála medaili.
JAK BOLÍ STÍHAČKA. Spousta vyčerpaných žen.
Jak sama vypráví, sice neuměla při úvodní ležce spočítat, kolik je 1 + 1, ale vlastně také její řešení, že 1 + 1 = 3 je chvályhodné. Jeden vyhozený náboj + jeden zaseklý zásobník = třetí místo v cíli.
„V mysli mám červa, že jsem pro to dneska mohla udělat víc,“ prozrazuje. „Ty chyby mě štvou. Ale naštvání za chvíli vydýchám a budu se jen radovat ze dvou medailí.“
Zas a znovu musí vyprávět, co vše se jí na střelnici přihodilo. Po tiskové konferenci se pousměje: „Možná mě dneska večer najdete na pokoji, jak trénuju nasucho otevírání a zavírání závěru.“
ČESKÁ RADOST. Já a můj tým.
Ještě předtím dostává večer na „Medailovém náměstí“ v Hochfilzenu svoji bronzovou medaili - a k ní velkou lahev šampaňského. Dahlmeierová tu svoji rychle odšpuntuje a postříká dav, zato ona... proč mi to, sakryš, nejde otevřít?
Později přizná: „Já jsem to v životě nedělala. Dnes poprvé. Na tyhle věci mám specialisty v týmu nebo manžela.“
Německá šampionka se k ní přitočí a pomáhá. Zaplaťpánbůh, že tady Laura je, pomyslí si Koukalová. Všichni kolem se královsky baví, ona s nimi. A už je to tady, i její šampaňské se mění ve sprchu.
Dahlmeier had to help Domracheva and Koukalova to open the champagne bottles #hochfilzen2017 https://t.co/umJB9aZiBa
Vlastně jde o tečku přímo symbolickou. Končí den, v němž bylo největším problémem Gabriely Koukalové pořádně otevírat věci.
Jako vzpomínku na něj si na poličku ukládá k páteční zlaté i nedělní „bonusovou“ bronzovou medaili.
A povídá: „Být ze dvou závodů dvakrát na bedně je nádherné.“
