V poledne před nedělním hromadným závodem vkročí Gabriela Koukalová do buňky českého týmu a sdělí všem: „Cítím se ve vynikající formě maximálně tak na procházku. Neumím si představit, že udělám rychlý pohyb.“
Což Eva Puskarčíková bryskně okomentuje: „Jo, přesně takovýhle kecy má Gábina vždycky, když pak vyhraje.“
Koukalová se tomu zasměje a vydá se na nástřel.
„Užij si to. Možná je to naposledy, kdy pojedeš v takové atmosféře,“ radí jí manžel Petr Koukal.
Ve Vysočina Aréně znovu panuje šrumec, o němž i norský vtipálek Johannes Bö prohlásil: „Ti Češi jsou naprosto crazy!“
Češi už v sobotních stíhačkách oslavovali desátého Krčmáře a osmou Koukalovou, v neděli pak i čtvrtého Moravce.
Ale kdo by nechtěl víc? Tak jedeme. Pro bednu.
Na druhé ležce závodu Koukalová jednou míjí. Rázem ztrácí 36 vteřin. Na dalším mezičase ale už jen 20 vteřin. A potom jen 12!
Šéftrenér Ondřej Rybář u střelnice pochybovačně kroutí hlavou. Chce se snad Gábina uvařit? „Vždyť má ještě dvakrát střílet,“ potichu říká.
„To je dobrý, potřebuje se dostat do kontaktu. Není na co čekat,“ usoudí naopak Zdeněk Vítek, kouč žen.
JAK SE LIKVIDUJE ZTRÁTA. Při druhé ležce jednou minula. Ale na trati nasadila ke strhující stíhací jízdě.
A Koukalová? Nic mě nebolí, tak jedu, přemítá. Na třetí položku, první vstoje, přikvačí takřka v kontaktu s čelem závodu.
Ze střelby vstoje měla v posledních dnech obavy. „Netrefím z ní pomalu ani stodolu,“ vtipkovala v Novém Městě. Ale co, nějak to dopadne.
Pět ran. Pět výbuchů nadšení z tribun. Ukázková, rytmická položka za 29 vteřin. A najednou.... Ona vede!
„Má sedm vteřin před Wierer, třetí je Dorin plus osm,“ hlásí šéftrenér do vysílačky.
Začíná chumelit. Také před dvěma lety padal sníh, když při poháru v Novém Městě vedla v hromadném závodě. Tehdy skončila pátá. Teď... Snaž se jet rozumně, nabádá v duchu sama sebe. Nepřepískni tempo, ale ani nejeď příliš pomalu, ať se ty holky za tebou před střelnicí trochu utahají.
Radši se ani nebudu dívat
Jsou tady. Poslední stojka závodu. Napětí na entou. Rybář s Vítkem si bouchnou pěstmi pro štěstí.
Pět terčů. Pět výzev.
„Absolutně jsem vypnula a byla schopná soustředit se jen na sebe. Což se mi už dávno nepovedlo,“ poví Koukalová později.
Vítek odstoupí od dalekohledu. Ne, nebudu se dívat. Radši ne. Trošku se bojím, přizná si.
Pak už jeho svěřenkyně pálí. „Jo!“ vyletí Rybářovi ruka se zaťatou pěstí nad hlavu, nadšeně s ní pumpuje. Úkol splněn, terče zbělaly.
„Gábina první, za ní je Doro (Wiererová) a zatím nikdo neodjel další,“ posílá šéftrenér éterem vzkaz kolegům na trať. „Až teď jsou tam další nuly. Je tam třetí Olsbu, ta má 15 vteřin.“ A s mankem 21 vteřin vyjíždí Laura Dahlmeierová.
A POŘÁD JE PRVNÍ! Už jen jedno kolo.
Maminka Gabriela Soukalová, která ještě pod příjmením Svobodová vybojovala stříbrnou medaili z olympijské štafety běžkyň na lyžích, si u trati přeje: „Hlavně aby jí jely lyže, mohou rozhodnout.“
Petr Koukal, jen zdánlivě klidný, reaguje: „I kdyby na nich Gábina měla suchý zip, tak by ji diváci nenechali, aby Wiererovou pustila před sebe.“
Lyže však nedrhnou. Ne nadarmo nový šéfservisman Tom Žídek v Novém Městě vyprávěl: „Nám vyhovují rychle se měnící podmínky. Umíme totiž na ně zareagovat rychleji než mnozí ostatní.“ Ty nedělní zvraty s oteplením, deštěm i sněhem vlastně přišly vhod.
Do kopce Koukalová náskok nepouští. Ba co víc, Italce ujíždí.
„Hoši, teď už je to na vás. Řekněte jí, kolik na Doro má. Odhaduju tak pět vteřin,“ vybízí Rybář své muže na trati, sám oči přilepené na videostěnu.
„Měřím to. Jo, pět,“ ozve se ve vysílačce trenér Aleš Ligaun.
„Vypadá o něco živější než Doro,“ pozoruje Rybář. Vítek k němu přijde, vrazí do něj bokem. Klídek, šéfe.
Koukalová sice ujíždí Wiererové, jenže tělo k ní vysílá signály: Neblbni, už to dlouho nevydržím. „Připadalo mi, jako když se topím. Nebo jako když chodím po žhavém uhlí. Bylo to vážně na krev,“ bude vyprávět po závodě.
Jeď, jeď, je tam Laura
Ne, malá tmavovlasá Italka Dorothea Wiererová není a nebude schopna protiakce. Jenže zezadu se řítí rychlovlak Laura Dahlmeierová - a nezastavuje.
Rybář rychle udílí pokyny: „Dvanáct vteřin za sebou má Lauru. Michale, řekni Gábině v Modříňáku, že ji Laura sjíždí.“
It couldn't finish any better for Czech fans! Can we have a retweet to say thanks to all of them for an amazing week in #NM16? https://t.co/2tsZipF0A4
Michal Málek, trenér mužů, běží po sněhu podél Koukalové a křičí: „Jeď, jeď, je tam Laura!“ Vzápětí nicméně usoudí: „V tom řevu mě stejně nemohla slyšet.“
Nemýlí se. Něco na mě Michal řval, ale kdo ví co, pomyslí si Koukalová. Rykot 34 tisíc fanoušků, obklopujících trať, je ohlušující. Snad jim to tím výsledkem vrátím, doufá, zuby bojovně i bolavě zaťaté..
Za Modříňákem se ohlédne. Vidí Dahlmeierovou. Tak blízko!
Už je dělí jen šest vteřin.
Zbývá sjezd a po něm stadion. Ta moje váha z kopce ujíždí, to nemůže Laura dát, dodává si Koukalová víru.
„Přece si to nenechá vzít,“ strachuje se Rybář.
„Nenechá,“ ujistí Vítek.
Jsou v kotli stadionu, na cílové rovince. Opět se ohlédne. Tribuny zatím explodují radostí. Němka není dost blízko. V poslední stovce metrů to pochopí i česká hrdinka, vychutnává si je, posílá polibek fanouškům. Vítězný novoměstský happy end se právě zrodil.
ANO! Gabriela Koukalová poprvé v životě vyhrává pohárový závod na domácí půdě.
„Tohle je tečka!“ křičí Rybář. S Vítkem na sebe skočí, objímají se.
„Je to tam! Je!“ hulákají čeští rozhodčí na střelnici a hrnou se k šéftrenérovi s gratulacemi. „Šílený emoce,“ popisuje stav mysli Vítek. Přibíhají z tratě servismani v čele s Žídkem.
„Hezky, hoši,“ děkuje jim kouč.
RADOST A GRATULACE. Objetí trenérů Rybáře a Vítka a trio nejlepších žen v cíli: Koukalová, Wiererová, Dahlmeierová.
A teď se zabalím do vlajky
„Tak co, máte slzy na krajíčku?“ vyptává se diváků hlasatel ve Vysočina aréně. Mají. Vítězka brečí, utírá si slzy. Dokonce i maminka Soukalová je tak krásně dojatá. „A to o mamce říkávám, že ona je emočně taková plošší,“ zasměje se dcera, v očích lesk štěstí.
„Pro mě jsou už tohle super Vánoce,“ říká paní Soukalová. Obloha jako by ji slyšela, chumelenice houstne a halí arénu do pohádkového hávu.
Gabi wins mass start in front of adoring fans.https://t.co/kjDNdakK22 https://t.co/kCocyDd51u
Vítězka se obléká před ceremoniálem, přichází manžel, také tatínek Karel Soukal, objetí a zase objetí.
A co vlajka, nebyla by?
Tomáš Hermann, mluvčí týmu, uvidí na hrazení jednu opuštěnou. Tak si ji „vypůjčí“ a podává Koukalové. Ta si díky tomu plní další přání.
TOHLE JSEM CHTĚLA. Na stupně s vlajkou. Já ji vrátím...
„Měla jsem sen, že jestli se mi jednou podaří vyhrát třeba mistrovství světa, tak se do té vlajky zabalím a poslechnu si v ní národní hymnu,“ vypráví. „Ale dneska už jsou mi ukradené úplně všechny další závody, protože všechno, co tu ti lidé převedli, bylo tak moc vygradované, že to je daleko víc než titul z mistrovství světa, opravdu.“
Na nejvyšším stupni si říká o mikrofon, děkuje divákům
A když z něj opět sestoupí, stále s vlajkou, vzkazuje: „Prosím vás, jestli někomu ta vlajka chybí, tak se o ni u mě přihlašte.“
Za rok skončit? Třeba ne...
Tolik už toho 27letá Gabriela Koukalová prožila. Olympijské medaile, světové zlato se štafetou, vítězné poháry, vysněný velký glóbus i pěknou sbírku těch malých. Také propady, pochybnosti, složité návraty. Příběh na knihu.
Přesto jakoby nic nemohlo převážit tyto chvíle.
„Tohle je vážně nejvíc. Nejemotivnější a nejkrásnější moment v kariéře,“ ujišťuje. „Mám silnější emoce než na olympiádě v Soči. Neumím si představit, že bude ještě něco víc.“
Kdyby tak jen dokázala přesně popsat, co všechno cítí. Ale i tak výřečná a upovídaná žena najednou těžce loví vhodná slova.
„Běhá mi pořád mráz po zádech, když si vzpomenu, jak jsem dojížděla do cíle. To bylo prostě... já nevím co říct. Strašně těžko se to popisuje. Bylo to hrozně hluboké.“
Euforie je slabé slovo?
„Naprosto.“
Za rok a tři měsíce, po olympijských hrách v korejském Pchjongčchangu, plánovala ukončit kariéru.
„Třeba dnešek Gábinu namotivuje, že bude pokračovat dál,“ naznačí manžel.
Koukalová se usměje: „No nahlodalo mě to, to je pravda.“
