Znejistěla jste v minulém týdnu, když se první start sezony kvapem blížil?
Bylo to zvláštní. Až jsem si říkala: To je divný, nejsem ani trochu nervózní. V minulosti jsem se už den před startem závodů nemohla od rána ani najíst, měla jsem stažené všechny svaly i žaludek a mohla pít maximálně jen kafe a čaj. A teď? Nic takového, i v den štafety jsem se normálně naobědvala. Napadlo mě: Jsem příliš uvolněná. Až půl hodiny před závodem to přišlo.
Nervy?
Najednou se mi udělalo blbě od žaludku a už jsem vůbec nebyla v pohodě. Asi byl letos náběh mé nervozity pomalejší. Ale i tak jsem byla ráda, že se zase mohu vtělit do té závodní Gábiny.
Veronika Vítková vám v neděli přivezla smíšenou štafetu na 13. pozici. Na co jste v tu chvíli myslela?
Že bych tu ztrátu hrozně moc chtěla dojet. Přesto jsem k závodu přistupovala s veškerou pokorou. Bála jsem se toho tempa.
Protože nemáte natrénováno ani zdaleka tolik jako loni?
Právě. Nemám ještě za sebou moc rychlých tréninků, abych poznala, jak jet. Nejdřív jsem hrozně vypálila – ale pak jsem si říkala: Neblbni, to nemůžeš vydržet, zvolni.
On-lineSledujte vytrvalostní závod žen v podrobné on-line reportáži. |
Přesto jste v prvním kole stáhla na čelo závodu 15 vteřin.
To bylo tou počáteční euforií. Tím víc mě potom mrzelo, že vlastní roztržitostí jsem při ležce prokaučovala spoustu cenných vteřin.
Co přesně se vlastně stalo, že jste se tam při dobíjení tolik zasekla?
Jak jsem měla zmrzlé ruce, dala jsem si do komory obráceně náboj, takže logicky nešel zavřít. Musela jsem flintu sundat z háku, vysypat náboj a znova zaujmout polohu. Kdyby to šlo, mlátím se tou flintou do hlavy. Na závodnici s mými zkušenostmi to byla až školácká chyba.
Při stojce naopak zesílil vítr, terče nepadaly. Další test nervů?
No to teda. Abych snížila ztrátu, zbytečně moc jsem riskovala. Já tu stojku střílela v posledních trénincích rychle a stabilně, proto jsem si věřila, že ji prostě dám. Tři netrefené terče byly velkým zklamáním.
Zato dobíjení jste vzápětí zvládla přímo excelentně. Před ním jste si říkala: Gábino, klid?
To ne. Najednou ale došlo v mé hlavě k takovému vypnutí. Vytěsnila jsem všechny další myšlenky a jen jsem se soustředila, jak správně najet na terč a střelit. Až jsem se sama divila, jak rychle jsem dobila.
Však i šéftrenér Ondřej Rybář oceňoval, že to pro vás byla pozitivní zkušenost do budoucna.
Rozhodně. Věřím, že každá takováhle napjatá situace mě má zocelovat a připravovat na nějaký ještě daleko těžší závod v budoucnu.
Jak vám „chutnal“ běh? Na trati jste se pohybovala poblíž velmi rychlé Kaisy Mäkäräinenové.
Ta byla zase jednou jako hurikán. Nadchlo mě, že si ji v prvním kole držím na oční vzdálenost. Ale zároveň jsem už věděla, že mé tempo je na hraně. Na takové si většinou troufám až po půlce sezony, kdy už mám něco najetého v maximální zátěži a rychlosti. Spíš byl pak můj běh o vůli a o bojovnosti.
Ze 13. místa jste posunula štafetu na sedmé, všechno jste si otestovala. Ve středečním vytrvalostním závodě by tedy už nervozita měla být menší?
V to doufám. Aspoň jsem lidem na střelnici ukázala, že nejsem stroj. Přišly mi po štafetě z Česka desítky esemesek, ať nevěším hlavu a nic si z toho nedělám. Což rozhodně potěší.
Jaký je po osmi měsících návrat mezi soupeřky? Dodatečně vám blahopřály ke svatbě?
Jasně, spousta holek se mě ptala, jaké je to být vdaná. Laura Dahlmeierová za mnou přijela hned první den s gratulací. Nebo Marie Laukkanenová, ta byla úplně suprová.
Reportéři si nepletli jména? Neříkali ze zvyku Soukalová?
Někteří dokonce zjišťovali, jestli nejde ve startovní listině o překlep. Nevěděli, že jsem se vdala. Každopádně ale vnímám, jako by mě lidé kolem biatlonu najednou brali o něco jinak než ještě minulý rok.
Zralejší?
Asi jo. Už ne takovou tu naivní holku, co furt blbne. Snad mě teď mají za trochu serióznější osobnost.
Mohla jste to reportérům ztížit, kdybyste si nechala obě příjmení jako Dorinová-Habertová. Jen si představte, kdyby museli vyslovovat Soukalová-Koukalová.
Ježiš, to jsem jim nemohla udělat. Ani sobě. Jenom podepsat se při autogramiádě Gabriela Soukalová je od těch mých rodičů za trest. To je tak dlouhé jméno. Už jsem ho začala bojkotovat a píšu všude jen Gabi.
Měli vám dát radši kratší jméno?
(rozesměje se) Jo. Měla jsem se jmenovat Lea Nová.
V neděli se devatenáctiletá Markéta Davidová stala první Češkou od vašeho triumfu v Obertillachu 2011, která vyhrála závod druholigového IBU Cupu. Může z ní jednou vyrůst vaše nástupkyně?
Já ji znám od tří let, i když ona to asi úplně neví. Ale už když začínala na bedřichovském stadionu lyžovat, obdivovali jsme, jak ta malinká holka opravdu nádherně jezdí. Má pohybový talent v genech. Vždycky jsem věřila, že je velkým talentem pro budoucnost.
Snad se ještě ve Světovém poháru stihnete potkat.
No jasně, to by bylo fajn. Akorát bych se zároveň ráda vrátila i zpátky do toho Markétina věku.
Jenže to byste neměla současné zkušenosti, úspěchy, manžela.
Taky pravda. Všechno má své.
