Trochu se obávám, co na nás tahle dvojice vymyslí. Jejich sjezd Lomnického štítu je pověstný. Také jim ho tu lidé, kteří přijeli na Salomon Snowfest a freeridové závody Scott Czech Ride často připomínají. I ti, kteří to na lyžích umí opravdu dobře u toho uznale kývají hlavou. Vzpomínám si na Tomášovy zničené lyže a koukám s obavou na půjčené široké freeridové „plácačky“.
Tomáš ale zatím nepůsobí jako někdo, jehož lyžařské hranice jsou daleko za možnostmi běžných návštěvníků hor. U spodní stanice pozemní lanovky je to táta, který se loučí s dcerou a manželkou. „Užívám si, že na rozdíl od zbytku sezony tady mohou být se mnou,“ přiznává.
O tom, jak málo se přes sezonu vidí s rodinou svědčí fakt, že první lyžařské kroky udělala jeho dcera s dědou. „Viděl jsem to jen na videu,“ říká Tomáš.
Hlavou naší skupiny je Robin Kaleta. Zatím nás posílá na sjezdovku ke čtyřsedačce, abychom se posunuli k vrcholu, odkud budeme vyjíždět. Počasí nám příliš nepřeje. Difuzní světlo schovává většinu nerovností.
Chci vidět, jak jezdí jeden z nejlepších světových skikrosařů, a tak vyrážím hned za Tomášem. Jede dobře. Není to ale tak, že by stylem a jízdou nějak vyčníval. Pokud bych nevěděl, o koho jde, asi bych si ho nevšiml.
Stojíme na vrcholu Weissfluhgipfel ve výšce 2844 metrů, odkud vyrážíme do volného terénu. „Budeme jezdit po jednom. Až dojede první až dolů, teprve vyrazí další,“ dává Robin Kaleta instrukce před sjezdem. Nakonec zkontroluje, zda nám fungují lavinové vyhledavače. Tomáš Kraus je mezi prvními, kdo se nechává otestovat.
Ve žlabu je už vidět Tomášova obrovská jistota na lyžích. Jeho jízda je rychlá, nechybí jí dynamika, ale zároveň je zřejmé, že má pořád lyže pod kontrolou.
„Stejně jako u skikrosu ve chvílích, kdy jsi v kontaktu se soupeři, je i při freeridu potřeba zůstat klidný,“ vysvětluje Tomáš Kraus. „Tohle žádný freeride není,“ reaguje Robin. „Je to zmrzlé, podobné jako na neupravené sjezdovce. Je to volný terén, ale ten požitek z jízdy sněhem tam není,“ dodává.
Má pravdu. Žlab, který vybral, je pěkný, pro mě dostatečně široký, ale jízdu po zmrzlých nerovnostech, které navíc kvůli difuznímu světlu moc nevidím, si nijak zvlášť neužívám. Počasí nám prostě nepřeje.
Sjíždíme po sjezdovce níže do údolí. Robin vyhlíží místo, kde by mohl sníh rozměknout a dalo by se vyjet mimo značené tratě. Občas se nějaká pasáž jeví jako dobrá, ale jsou to jen kousky.
Přesto je vidět, že je ve svém živlu. Krájí oblouky, občas přidá nějaký menší skok. Hezky se na to dívá. O to víc mě pak překvapí jeho věta, že se ještě učí lyžovat. Míní tím společný trénink s Tomášem Krausem.
„Závodní lyžař zatáčí tak, aby si uchoval co největší rychlost při zachování stability a kontroly v oblouku.To je ve freeride stejně důležité, jen jedeme o trochu více na patkách,“ popisuje Robin.
Na sjezdovkách dostává rady od Tomáše, ale hlavně od jeho trenéra, naopak ve volném terénu dá Tomáš na Robina. Společně se po konci sezony chystají spolu s Martinem Černíkem a Michalem Novotným na freeride na Aljašku. „Zejména z počátku se budu držet toho, co Robin vybere. Věřím, že by nezvolil cestu, která by byla mimo naše možnosti.“
Právě výběr cesty je ve freeride často důležitější, než vlastní technika lyžování. Je třeba především odhadnout nebezpečí lavin nebo se vyhnout se místům, která už prostě nejdou skočit. „Vyberu si zespoda cestu, kudy pojedu, zapamatuji si orientační body a také fotím, Seshora to totiž často vypadá úplně jinak,“ vysvětluje Kaleta.
Tomáš Kraus přiznává, že to je jeden z důvodů, proč zůstane raději u skikrosu. Já mám s orientací trochu problém. Dvakrát jsem zkoušel orientační závod a nedopadlo to dobře, směje se.
Společné ježdění končí. Freeride se tentokrát prakticky nekonal, ale zůstali jsme celí a nezranění.
