Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Měli je za buržoazní přežitek. Koně nakonec Velké Karlovice proslavili

František Holčák působí ve Velkých Karlovicích od založení jezdeckého oddílu. Puntarenas (vpravo) a Sergeant Thunder jsou v jeho stáji špičkou v překážkových dostizích. | foto: Zdeněk NěmecMF DNES

1 2016
Když hrstka nadšenců zakládala před 50 lety ve Velkých Karlovicích u tamního zemědělského družstva jezdecký oddíl, nemohli předpokládat, že v údolí Vsetínské Bečvy se budou jednou prohánět nejrychlejší koně v republice.

„Jsme hodně pyšní. Když běžela v Chuchli naše první kobylka, tak moc lidí nevědělo, kde leží Velké Karlovice. Tehdy tady nebylo lyžování ani cyklistika,“ ohlíží se dostihový trenér František Holčák za nekončící úspěšnou érou, kterou lemují vítězství ve Velké pardubické nebo v elitních derby závodech u nás i v zahraničí.

V roce 1966 měl teprve šestnáct, v karlovické partě patřil k benjamínkům. Pod vedením zkušeného trenéra Rudolfa Miškáře nechyběl u toho, když se na podzim jelo do slovenských Motěšic pro další závodní přírůstek nového oddílu.

Dnes rutinní záležitost se neobešla bez zádrhelů. Parabola – tak se tehdy 12letá klisna jmenovala – se na korbě auta utrhla a odmítla znovu nastoupit. Více než 100 kilometrů tak museli Parabola a její doprovod absolvovat pěkně po svých.

„V jejím sedle jsem se střídali. Zpočátku jsme byli šťastní, v euforii. Jenže už večer jsme zjišťovali, že to nebude tak snadné,“ vzpomíná Holčák na neplánovanou anabázi. „Kobyla byla hubená a kostnatá. Na zadku se nám udělaly otlaky, tak jsme raději šli pěšky.“

První start si Parabola připsala v nových barvách ještě v listopadu téhož roku. V té době už měli v Karlovicích na svém kontě dvě výhry, o něž se postaral na překážkách Tarpan na slovenských závodištích v Topoľčanech a Šaľe. Mezi poraženými byl i pozdější trojnásobný vítěz Velké pardubické Korok.

Když jste udělali něco špatně, chytli jste i kopanec

Začátky nové stáje byly složité. Koně i výhry přibývali pomalu. „Moc peněz nebylo ani pro družstevníky, ne tak ještě na dostihové koně. Říkali nám, že je to buržoazní přežitek,“ vypráví Holčák.

Zlom nastal v roce 1975, kdy tragicky zahynul Rudolf Miškář. On, Holčák, Jiří Vašut, Rostislav Bambuch, Jiří Mičkal či Jan Dalecký se nejvíce zasloužili o rozjezd stáje.

„Dobrý trenér a výborný člověk, který nás mladé naučil. Zkušený koňař, ale také muž, který si nebral servítky. Když jste udělali něco špatně, chytili jste i kopanec nebo lepanec,“ vypráví s úsměvem Holčák o prvním trenérovi oddílu.

Jeho trenérské řemeslo přebral Holčák, jenž se vyučil v Kladrubech chovatelem koní. K dispozici měl hrstku průměrných koní, ale také kolektiv odhodlaných pomocníků.

„Rozvázaly se nám ruce. Za pana Miškáře bylo mnohem více práce kolem koní než ježdění.“

Valencio, osudový kůň

Zásadní bylo, že v Karlovicích chvíli předtím zahájili vlastní malý chov. Sotva kdo mohl ale tušit, že v roce 1977 se v hříbárně u Jurečků v Miloňově narodil osudový Holčákův kůň, jehož jméno nese karlovická stáj od roku 1990 dodnes.

50 let dostihové stáje ve Velkých Karlovicích

1966 – rok založení Jezdeckého spolku JZD Velké Karlovice

1986 – rok vítězství Valencia ve Velké pardubické

1990 – rok přejmenování stáje na Valencio

1 302 – vítězství koňů trénovaných ve Velkých Karlovicích

1 196 – vítězství stáje Valencio

984 – vítězství trenéra Františka Holčáka

293 – vítězství koňů připravovaných Radkem Holčákem

6 – triumfů ve Velké pardubické: Valencio, Libentína, Rigoletto, Erudit, Maskul (2x)

8 – šampionů Českého derby

3 – vítězství v Trojkoruně (České derby, Velká jarní cena, Saint Leger): Glowing, Tribal Instinct, Age of Jape

8 – koně roku v Česku: Law Soziri, Latén, Glowing, Blueridge Dancer, Ray of Light, Tribal Instinct, Scyris, Age of Jape

Poznámka: Stav na konci sezony 2016.

Jeho cesta ke slávě byla stejně spletitá jako v případě karlovického oddílu. První dva roky své kariéry trénoval v Lysé na Labem, vyhrávat ale začal až po návratu do rodného kraje a přechodu z roviny na překážky. Ani tak v něm ale mnozí neviděli budoucího šampiona Velké pardubické, kde si při svém debutu natrhl sval na přední noze.

„Když s ním šel pan Vašut kvalifikaci, většinou se vykoupal v hadím příkopu. Každý říkal, že to nikdy nemůže přeskočit,“ líčí Holčák.

Více se mýlit nemohli. V sedle s amatérem Karlem Zajkem – v civilu řidičem předsedy JZD Všelibice – Valencio nejenže zvládl hadí příkop, ale také další překážky včetně Taxisu a v roce 1986 triumfoval s obrovským náskokem 300 metrů.

Karlovická stáj má k letošnímu roku 1 302 vítězných dostihů, Valenciovo prvenství však zůstane pro Holčáka navždy nejcennější. Na stěně ve stájích pořád visí žíně z jeho ocasu, erb zdobí silueta jeho hlavy.

„Po Valenciově vítězství nás doma vítala hudba. Lidé v Karlovicích otevírali na domech okna a byli úplně pobláznění. Chlapi v hospodě na sebe volali: Viděls, co se stalo?“

Valencia pak nachystal i na Velkou liverpoolskou, jeden z nejslavnějších dostihů planety doběhl do cíle jako jediný kůň z Česka.

Trenér koní Radek Holčák připravuje na Velkou pardubickou koně Peintre Abstrait.

Trenér koní Radek Holčák připravuje na Velkou pardubickou koně Peintre Abstrait.

Provinční stáj z Valašska museli vzít vážně všichni pochybovači. „Nechci říct, že nás brali za burany, ale mluvili o nás jako o zemědělcích. Prý co tam v Karlovicích dovedou natrénovat. To asi nebude nic moc...“ povídá Holčák.

Rozmach stáje a žeň úspěchů však odšpuntovala až o tři roky později listopadová změna komunistického režimu. JZD dalo od dostihů ruce pryč. Hrozilo, že jezdecký oddíl zanikne. Holčák se však v nových poměrech rychle zorientoval. Vyřídil si živnostenský list a začal podnikat jako soukromý dostihový trenér.

Aby zachránil stáj, prodal auto

„Byl to velký risk. Ale kdybych to nevzal, stáj by skončila,“ podotýká Holčák.

Koně miloval, nemohl je nechat být. Aby mohl odkoupit stáj, musel prodat auto. V té době přitom jeho manželku propustili ze školky, kterou družstvo po sametové revoluci zavřelo. Risk se Holčákovi vyplatil. Odměna přišla okamžitě. Jubilejní stou Velkou pardubickou vyhrála v roce 1990 podceňovaná klisna Libentína z úpatí Beskyd.

„Otevřely se nám dveře, Plemenářský podnik Motěšice nám dal nějaké koně do tréninku a zase jsme pokračovali dál,“ říká Holčák.

Triumfy stáje Valencio se vršily. Znovu Velká pardubická, České i Slovenské derby, závody v Itálii... Holčákova hvězda stoupala, koně u něho chtěl trénovat kdekdo. Nabízeli mu práci ve větších stájích, mohl jít do Chuchle. Holčák ale odolal. Věděl, že by se mu stýskalo.

„Narodil jsem se tady, přilnul jsem ke kraji, patřím se,“ přiznává a přidává i ryze pragmatický důvod: „Tréninky jsou zajímavé, můžeme využít terénu, kopců, lesy. Koně nemají takový stereotyp.“

V dynastii pokračuje syn Radek

Navíc si vychoval svého nástupce. Nepřekvapí, že se jmenuje Holčák. Kilometr proti proudu řeky má v pronájmu svoji tréninkovou centrálu syn Radek. Byť chodil do stájí odmala, k dostihům se dostal oklikou. Vystudoval automobilovou průmyslovku, pak si dodělal nástavbu na zdravotního záchranáře.

„Šťoural jsem se v anatomii, fyziologii, zajímalo mě, jak fungují svaly. Pak jsem to chtěl přenášet do tátovy stáje. Snažil jsem se být chytrý, tak mi dal tři koně a řekl: Bav se,“ vzpomíná Radek na svoje trenérské začátky v roce 1998.

RODINNÝ KLAN. Otec (vpravo) a syn Holčákové před kamerou televize.

RODINNÝ KLAN. Otec (vpravo) a syn Holčákové před kamerou televize.

František Holčák jako už mnohokrát zariskoval a znovu nelitoval. Syn se potatil. Stejně jako on vyhrál Velkou pardubickou i České derby, jeho koně jsou úspěšní rovněž v cizině. „Táta mi pomohl, vytvořil mi zázemí, dal mi do vínku nějaké koně, majitele, zaručil se za mě. Kdybych to podělal, tak bych se znovu nechytl,“ neskrývá vděk.

Jednou předá otec synovi žezlo se vším všudy. Kdy to bude? V odhadech se Holčákovi výjimečně rozcházejí. „Tady je to naše. Rok dva a půjde trénovat sem. Chci mu udělat kousek místa,“ říká František Holčák.

„Budu rád, když tam zůstane co nejdéle. Netěším se, až to pověsí na hřebík, je hyperaktivní a rád do všeho kecá,“ směje se Radek.

Spoluzakladatel karlovické stáje nakonec přizná, že se do dostihového důchodu jen tak nechystá. „Strašně rád dělám se zvířaty, kolikrát je to lepší práce než s lidmi. Koníčci mě nabíjí, cítím se dost dobře.“

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze