Když ho táta začal vodit na fotbal
Bral mě s sebou snad už od tří let, opravdový míč mi sahal až nad kolena. Táta tenkrát hrával druhou ligu za bývalou Rudou hvězdu Cheb, jezdil jsem s ním ze Skalné jak na tréninky, tak na zápasy. Já ho zbožně sledoval a strašně jsem si přál být jako on, co nejvíc se mu jako fotbalistovi podobat.
Moc dobře si pamatuju, jak jsem toužil jednou si za Rudou hvězdu zahrát. Jako pro mrňouse to pro mě byl nesplnitelný sen. A vidíte, tahle dětská přání se mi nakonec vyplnila. Jako táta jsem válel docela brzo a dres chebského klubu jsem nosil rok, než jsem ve čtrnácti šel do Plzně na stavební průmyslovku."
Poprvé za žáky doma ve Skalné
Šel jsem do žáků ještě než jsem byl v první třídě. Konečně na hřišti jako opravdový fotbalista. Byl jsem nesmírně šťastný a žádná další přání jsem neměl.
Vlastně, na jedno si ještě vzpomínám. Přál jsem si být na hřišti od rána do večera, co nejdřív se vzbudit, vlítnout na něj a být tam s míčem co nejdéle.
A co se mi před těmi lety nesplnilo? Já vždycky snil o hezkých fotbalových věcech, hlavně o kopačkách. Jenže to tenkrát v žácích ještě nešlo, nebyly takové možnosti jako dnes.
Rovnýma nohama do staršího dorostu
Z osmé třídy jsem šel do Plzně na průmyslovku, bydlel jsem na internátě a začal hrát za dorost někdejší Škody Plzeň, dnes Viktorie. Trenér Žaloudek mě po několika trénincích zařadil do staršího dorostu mezi sedmnácti a osmnáctileté kluky. A já si přál co nejdřív se srovnat s těmi staršími, kteří na tom byli mnohem líp hlavně fyzicky.
Tenkrát byl v dorostu například Honza Sopko, pozdější opora Sparty. Právě tomuhle urostlému blonďákovi jsem se chtěl vyrovnat. Dokázal jsem to.
A splnilo se mi tam i to velké přání ještě ze Skalné. Ve čtrnácti jsem dostal první vlastní kopačky. Táta mi je koupil přes strejdu, podařilo se jim sehnat malé adidasky, a já si v nich připadal jak fotbalový král.
Druhou ligu stihl v sedmnácti
V létě v devadesátém jsem byl ve Škodovce přeřazen do druholigového áčka dospělých. Co jsem si asi mohl přát, pochopitelně nastoupit co nejdřív na tom obrovském stadionu ve Štruncových sadech, samozřejmě k mistráku.
A jedenáct dní před osmnáctými narozeninami mi trenér Lopata oznámil, že hraju hned první soutěžní zápas proti Xaverovu. Panečku, to byl pocit. A já to už v patnácté minutě prásknul do sítě, nakonec jsme vyhráli pět nula. Tomu říkám splněné přání, a ještě s tím gólem nadplán.
A přihlásila se první liga
Sice jsem narukoval do Tábora, ale už dvou měsících mě převeleli do pražské Dukly na Julisku. Takže úplně logicky mým dalším přáním bylo zahrát si první ligu.
Ze začátku jsem jezdil hrát třetí ligu za Duklu Tábor, která byla rezervou mužstva z Julisky, a dočkal jsem se po dvou měsících, když mě trenér Jelínek postavil postavil proti Vítkovicím. Pamatuju si, že jsme vyhráli tři jedna, a že to pro mě bylo strašně těžké. Byl jsem po zápase úplně vyřízený. Nakonec se mi v Dukle splnilo i další přání, zachránit první ligu.
Vyhlédla si ho Sparta
Když jsem po vojně přišel na Letnou, největším mým přáním bylo hrát jednou jako Jirka Němec. Myslím, že tenkrát byl naším nejlepším fotbalistou.
Ve Spartě už to nebyla žádná legrace, trvalo mi skoro rok a půl, než jsem se dostal do základní sestavy. Přišel jsem za trenéra Uhrina, po roce to vzal Dobiaš. Šance jsem dostával tak na dvacetiminutovky. Natrápil se mě hlavně Dobiaš, který se dokonce jednou nechal slyšet, že můžu být rád, když ve Spartě sedím na lavičce.
Tahle jeho slova mě ale pořádně vyhecovala, říkám, že to pro mě byl zlomový okamžik. Řekl jsem si: teď mu musím dokázat, že nemá pravdu. Začal jsem na sobě makat a nakonec jsem se i pod Dobiašem do základní sestavy dostal. Dneska mu ten jeho výrok nezazlívám, on mě v podstatě uznával. Spíš si s odstupem času říkám, že jsem tenkrát na sparťanskou základní sestavu asi opravdu nebyl pořádně připravený.
Nesplněným přáním ve Spartě mi zůstalo zahrát si v jejím dresu Ligu mistrů. Když v památném nultém ročníku hrála ty nádherné zápasy s Marseille, Barcelonou a Benfikou, sedával jsem na její tribuně ještě jako hráč Dukly.
Ze Sparty do reprezentace
Hrát za národní mužstvo, o tom sní každý, kdo jednou kopne do míče. Mně se to splnilo a já ani netušil, že to přijde tak brzo. Pomohlo mi právě to, že jsem se na jaře ve čtyřiadevadesátém dostal ve Spartě do základní sestavy. A v červnu už jsem měl premiéru v reprezentaci. V Irsku jsem dvě minuty před koncem střídal můj velký vzor, Jirku Němce.
Za dva roky jsem se pak dostal do nominace na mistrovství Evropy a když jsme do Anglie odlétali, jako každý jsem si přál, hlavně abychom tam ve skupině s Německem, Itálií a Ruskem úplně nepropadli. Abychom se po po třech zápasech loučili s mistrovstvím důstojně.
Samozřejmě, že když jsme nakonec prošli až do finále, toužil jsem po zlaté medaili. Řekl bych, že jsme na to měli, byli jsme v tom zápase s Němci lepší. Bohužel, nevyšlo to, takže to zlato zůstalo nesplněným přáním.
Neudělat v Laziu ostudu trenérovi
O zahraničním angažmá jsem vůbec neuvažoval. Byl jsem ve Spartě šťastný a chtěl jsem za ni hrát co nejlíp. Nečekal jsem, že nabídky přijdou tak brzo. Když už pak přišel přestup do Lazia, ze všeho nejvíc jsem si přál, abych neudělal ostudu trenérovi Zemanovi. To se mi snad podařilo.
Když jsem si v Laziu po čase udělal jméno, přál jsem si vyhrát s ním titul, což se mi splnilo letos.
A teď sním o vítězství v Lize mistrů. I když jsme po dvou zápasech osmifinálové skupiny bez bodu, ve hře je jich ještě dvanáct, takže věřím, že by se mi tohle přání klidně splnit mohlo.
Těžko říct, co se mi v Laziu nesplnilo. Vyhrál jsem tu už skoro všechno: titul, poslední ročník Poháru vítězů, Superpohár, Italský pohár, Italský superpohár. Chybí mi jen poslední třešinka na dortu, vyhrát tu Ligu mistrů.
Zahrát si finále mistrovství světa
Jsem už počtvrté mezi padesáti kandidáty na Zlatý míč, ale když mám být upřímný, o individuálním ocenění jsem nikdy moc nesnil. A tak největším fotbalovým přáním pro mě zůstává zahrát si za národní mužstvo finále mistrovství světa. A pochopitelně ho vyhrát.
Český tým bude za půldruhého roku vyzrálý tak akorát, na absolutním vrcholu. Proto si nemyslím, že tohle mé přání je nesplnitelné.
