Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Fotbal v Americe: volnost v trénování a hodně gólů

31 2000
-
Luboš Kubík se jako první a zatím jediný český hráč živí fotbalem ve Spojených státech amerických. Lepší zemi si prý na závěr kariéry nemohl vybrat. Vydělá si peníze a fotbal může konečně naplno vychutnávat. Po dvouleté zkušenosti v klubu Chicago Fire je šťastný. Trochu se změnil. Trpělivě, avšak nerad, dává rozhovory. Při nich býval dřív usměvavější. "A divíte se mi? Patnáct let dělám špičkový fotbal, patnáct let odpovídám pořád dokola na stejné otázky. Už mě to nebaví," říká upřímně.

Máte snad nějakou špatnou zkušenost i z Ameriky? Nahánějí vás tam novináři?

Právě že vůbec ne, tam mám naprostou pohodu. Už jsem si na ni zvykl a nechci si ji kazit. Za dva roky, co hraji v Major League Soccer, po mně chtěli jen dvě desetiminutová interview. Jenže přijedu domů do Čech a už se na mě valí novináři.

Protože spojení Ameriky a klasického fotbalu je něco nového, neprozkoumaného a atraktivního. Vy to tak necítíte?

Ale ano. Jenže pro mě je Amerika naprosté uvolnění, ideální místo pro šestatřicetiletého hráče, a já chci mít takovou pohodu pořád. Nazažívám tam stresy, fotbal je opravdovou zábavou a nemusím trénovat jako mezek. Všechno je naopak, než jsem zažíval v Čechách. Naposledy v Bohdanči po mně chtěli, abych šel všem příkladem - nejvíc trénoval a nejlíp hrál. A když to nešlo, tak lidé nadávali.

Copak v Americe při zápasech fanoušci nepískají, pokud se někomu nepovede?

A víte, že ne? Když se nedaří, tak je na stadionu ticho, nikomu nenadávají. Na nás chodí do Chicaga v průměru dvacet tisíc na zápas. V české lize by to byla skvělá návštěva. Na druhou stranu si člověk musí uvědomit, že Chicago je větší než naše republika, vždyť v něm žije patnáct milionů lidí.

Jak jste se do Ameriky vlastně dostal?

Jeden anglický manažer mi před dvěma lety dohodil nabídku. V Chicagu se právě zakládal nový tým, který měl hrát Major League Soccer. Fotbal dělají v Americe na stejných principech jako hokej. Existují drafty, při kterých si nejslabší týmy přednostně vybírají nejlepší hráče. V soutěži je dvanáct týmů, nikdo nesestupuje, i proto se hraje uvolněně a padá mnohem víc gólů. To baví hráče i diváky. Mě si do Chicaga vybrali i proto, že ve městě je silná kolonie českých přistěhovalců. To hraje při výběru velkou roli. Američané dělají vše pro to, aby přitáhli lidi na fotbal.

A daří se jim to, má fotbal šanci se konečně prosadit?

Vždycky budou víc znamenat baseball, americký fotbal, basketbal a hokej. Předloni jsme jako nováčci vyhráli s Chicagem ligu, pohostil nás starosta města, na náměstí nám tleskaly tři čtyři tisíce lidí. Kdybychom byli basketbalisté Chicaga Bulls, tak nás vítají miliony. Nebo si vemte stadiony. Jsou nádherné, ale patří americkému fotbalu a náš soccer se musí podřizovat. Od září začíná sezona amerického fotbalu, nalajnují hřiště, které je o trochu užší a delší oproti socceru, a lajny tam zůstávají i při našich zápasech. Máme proto při zápasech dvoje čárování, které se liší barvou, a někdy se v tom špatně orientujeme.

Takže soccer podle vás nemá šanci?

Ale ne, je na dobré cestě být pátým největším sportem. Podle mě nezkrachuje jako před lety. Má popularitu u mladých lidí, hraje se na univerzitách, dělají ho masově. Dokonce i ženy, vždyť Američanky vyhrály mistrovství světa. Zdá se mi, že se všude chytil, jen na Floridě s ním mají problémy.

Jak se hráči vyrovnávají s tím, že jejich platy určuje vedení ligy, a to určilo strop jen 236 750 dolarů ročně, což je zhruba stejně jako minimální příjem nejhorších profesionálů amerického fotbalu?

Nelíbí se jim to. Hlavně domácí kluci se bouří, že nejsou dobře placeni. Dohánějí to tedy sponzorskými smlouvami, které do limitu nespadají. Já si nestěžuji, k cizincům se přistupuje jinak, mají lepší smlouvy. Musí, protože jinak by do Ameriky přece nedostali Matthäuse. Půjde do Metrostars, nejhoršího týmu minulé sezony. Copak by to udělal, kdyby mu pořádně nezaplatili?

Pro úspěch fotbalu se dělá všechno možné, mění se i pravidla. Jak se to líbí hráčům?

Tam jsou zvláštností jen samostatné nájezdy, když zápas skončí remízou. Běží se ze dvaatřiceti metrů, do pěti vteřin musí hráč vystřelit. Vlevo na stadionu je tabule, kde se odpočítává čas. Je to atrakce pro diváky, ale my hráči trpíme. Připadáme si směšně. Stačíme doběhnout k vápnu, gólman stojí na penaltě a my ho zkoušíme propálit. Rychlejší hráči metelí k brance a jdou do kličky. Minulou sezonu jsem ze čtyř nájezdů neproměnil ani jeden. Je to fakt těžké. V příštím ročníku to naštěstí zruší, při remíze se bude nastavovat dvakrát pět minut s náhlou smrtí.

Jak se chovají rozhodčí?

Nic moc. Je vidět, že fotbalu ještě moc nerozumějí. Občas připískávají, jenže ne silnějším týmům jako u nás v Čechách, ale slabším. Nejspíš je to režírované vedením ligy. Chtějí, aby soutěž byla vyrovnaná, nikdo z ní nesestupuje, tak potřebují udržovat napětí.

A co američtí trenéři, ti také nerozumějí fotbalu?

Nemají problémy. Spíš cizí trenéři se tady neprosazují. Moc nepochodil Parreira, který předtím udělal titul mistrů světa s Brazilci, naposledy úplně pohořel Bora Milutinovič. Říkalo se o něm, že byl divný. Měl prý dlouhé tréninky, pořád se snažil hráčům něco vysvětlovat. Na to nejsou v Americe zvyklí.

Nemají rádi trénování?

To také. Trénink trvá hodinu a deset minut, nikdy ne víc. Žádné dvoufázové tréninky neexistují, nenahání se kondice běháním. Pořád se jen hraje, dvaatřicet zápasů v lize, pak play off, nějaké poháry a exhibice. Dohromady až kolem padesáti utkání během sedmi měsíců, to je pořádná porce. Před každou sezonou se všechna mužstva sjedou do tréninkového kempu v Bradentonu na Floridě, trénují na stejných hřištích, na jídlo chodíme společně do Bollettieriho akademie, kde jsem potkal Kordu, Doseděla a další tenisty. Nejvíc makají nováčci, protože při draftu bojují o angažmá. Letos začíná kemp pátého února.

Takže brzy odjíždíte.

Ne, až týden nebo čtrnáct dní před ligou, která začne 18. března.

Vy celý měsíc nebudete s mužstvem trénovat?

Budu se připravovat sám doma v Čechách. Chtěli, abych o rok prodloužil smlouvu, tak jsem si dal tuhle podmínku. Chci být co nejvíc s rodinou.

Kolik hráčů má taková privilegia?

Nevím a nezajímá mě to. V Americe se s trenérem vždycky shodnete. Přijdu na trénink, řeknu, že mě něco bolí nebo jsem unavený a on mi dá volno. Jsou vstřícní, důvěřují. Člověk toho nesmí zneužívat.

Není to ale až příliš svobodný přístup, jaký trenéři volí?

Je. Ve světě skutečně profesionálního fotbalu tohle člověk nepotká. Ale Amerika je jiná, tam hráči potřebují trochu volnosti. Jsme pořád mimo domov, hodně totiž cestujeme, všude letadlem. Všude lítáme dvě hodiny, do Los Angeles nebo San Jose dokonce čtyři. Můžeme si s sebou vzít manželky, jsme s nimi na pokoji, to je další zvláštnost. Přiletíme den před zápasem, máme volno až do druhého dne do čtyř hodin odpoledne, kdy je společné jídlo s mužstvem. A po zápase je zase volno. Zpátky se letí až druhý den.

Takže si užijete i trochu turistiky.

To spíš moje děti, když v létě přijedou na prázdniny. Letos ale budou poslední. Jsem na devětadevadesát procent rozhodnutý, že v Americe po sezoně skončím. Když to vyjde, tak do mužstva přivedu z Čech jednoho svého kamaráda. Líp by mi pak ten poslední rok utíkal.

LUBOŠ KUBÍK je jediným českým fotbalistou, který zkusil tři vysoko ceněné evropské ligy. V devadesátých letech postupně hrál v italské Fiorentině, francouzských Metách a německém Norimberku. Z elitních soutěží nepoznal jen Španělsko a Anglii, ovšem na britských ostrovech alespoň trénoval s týmem Derby County, když v roce 1988 emigroval společně s Ivo Knoflíčkem. Je mu šestatřicet let, v reprezentaci má bilanci 53 utkání a 13 gólů. Patřil do mužstva, které se probojovalo na mistrovství světa 1990 v Itálii do čtvrtfinále, z evropského šampionátu 1996 v Anglii má stříbro. Znamenitý technik s přehledem po hřišti, využívaný jako záložník i libero a zpočátku kariéry dokonce pro roli útočníka. Při přímých kopech si vybíral horní kouty branky a míč dokázal s neobyčejnou falší poslat přesně do určeného místa. Doma poznal ligu jako hráč Slavie, Drnovic a Lázní Bohdaneč. V únoru 1998 odešel hrál americkou Major League Soccer, vybral si ho nováček soutěže Chicago Fire. Hned první rok s ním vyhrál titul a byl vyhlášen nejlepším obráncem soutěže, loni skončil mezi obránci druhý. Má manželku Renatu, šestnáctiletou dceru Andreu, která se učí kosmetičkou, a sedmiletého syna Luboše, novou fotbalovou naději.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze