Jenže uběhl rok a půl, útočnice Jarolímová během té doby vyhrála další ligový titul a ve čtvrtek odletěla na svůj čtvrtý světový šampionát. A teď už s úsměvem říká: „Jestli jsem opravdu ubrala? Myslím, že jsem najela zase na to samé. Jak to mám v rodině, tak je to se mnou prostě těžké.“
Naráží tak na fakt, že její otec, známý fotbalový trenér, je do jisté míry workoholik. „Ale okolí mě hlídá, abych se nepřetěžovala. Na druhou stranu jsem celá prohlédnutá a zdravá.“
Byla-li řeč o jejím otci, není to dávno, co Jarolímová zvažovala, že s ním bude spolupracovat ve fotbalové Mladé Boleslavi. Lákala ji role skautky, vyhledavače talentů, jenže po pár schůzkách změnila názor.
„Řešila jsem to s tátou i bráchy a sami mi řekli, že ta práce je pro holku strašně těžká. Jezdit do Polska a hledat. To se ani mně nelíbilo.“
A tak zůstala u florbalu a hledá naděje pro pražský Chodov tam. A nakonec se přece jen vydala v otcových šlépějích, protože ve zdejším klubu cepuje juniorky a u A-týmu je hrající asistentkou.
Jaká jste trenérka, Anet? „Já se bojím, že jako táta,“ odvětí. Tak to by se spíš měly bát hráčky, ne? „Ony se to bojí říct! Ale snažím se jim pomoct, aby měly myšlení, že nestačí jen florbal, že k úspěchu musí dělat ještě něco navíc.“ Pak se nadechne a řekne: „Trenéřina mě moc baví.“
Je jí 26 let, přesto se ve florbalové reprezentaci cítí jako veteránka, jejímž úkolem je na MS ve Finsku pomáhat mladým. „Ale doufám, že se tam dostanu i z těch ran, které jsem v minulosti všechny dostala.“