Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Finále, plná hala a oslavy, to mě žene dál

25 2000
-
Muž, který chce vyhrávat. František Kučera, kapitán mistrů republiky ze Sparty, udivuje svou touhou i ve dvaatřiceti letech. Možná to je tím, že talentovaný mladík, který skočil do nejvyšší soutěže už v sedmnácti letech, se prvního zlata dočkal až ve třiceti na olympiádě v Naganu. Je hrdý a jistý tím, co dělá, ovšem působí neobyčejně skromně, až uzavřeně. Jak ovšem říkají ve Spartě, když něco řekne, je to zákon.

O SPARTĚ

Říká se o vás, že máte obrovskou motivaci vyhrávat. Jak se to projevuje?

Asi je to věkem. Člověk ví, že už před sebou nemá moc roků a čím je starší, tím je šance na titul menší. Je to i vztahem k městu a ke klubu. Člověk na ten titul má míň a míň času.

Jste tedy srdcem Pražák a sparťan?

Narodil jsem se v Praze a ve Spartě jsem od sedmi let. Prošel jsem přes žáky, dorostence až do prvního týmu.

Věříte na klubismus?

Věřím. Jsem klubista a na Spartu nedám dopustit. Někteří kluci střídají kluby, kdežto já mám štěstí, že snad ve Spartě zůstanu natrvalo. Navíc mám dva kluky, jeden už ve Spartě hraje a druhý začne příští rok určitě taky ve Spartě.

Sedm let jste hrál NHL, celou dobu jste zůstal sparťanem?

V létě jsem se vracel domů, netrénoval jsem sice s mužstvem, ale chodil jsem s klukama do posilovny. V létě jsme se scházeli a probírali situaci.

Chtěl jste tedy se Spartou vyhrát titul, ale to nestačí jen říkat. Co jste pro to udělal?

Kluci taky chtěli vyhrát, jenom někteří si to třeba neuvědomují, protože jsou mladí a mají spoustu času. Navíc jsem na to nebyl sám, kolem byli další zkušení jako Bříza, Žemlička nebo Sýkora, reprezentanti, kteří taky chtěli. V play off jsme se snažili myslet jenom na hokej a na vítězství. Podřídila se tomu i rodina.

Hodně se mluvilo o málem až mytickém soustředění v Řecku. Co se tam vlastně odehrálo?

Nebylo zase tak legendární, jenom se tam hodně trénovalo. Při letní přípravě, při makačce, do které se nikomu moc nechce, se utuží parta. Psalo se, že jsem tam byl taky, ale já se vrátil z Norska z mistrovství a dostal volno.

Na Spartě bylo poznat, jak po titulu touží. Ta víra vám taky pomohla?

Hecovali jsme se a říkali si, že Vsetín sesadíme. Už vloni jsem cítil, že kdybychom se přes ně dostali do finále, vyhrajeme. V pátém zápase jsme věděli, že nám nemůžou dát gól. Prohráli jsme na penalty. Člověk vytuší, že mužstvo šlape a má na to vyhrát.

Takže jste byli nažhavení, jak vyhrajete, jenže se začalo a vy jste prohrávali, až to skončilo odvoláním trenéra Richtra.

To byl začátek sezony. Padla na nás nervozita, že se musí vyhrát. Přišla krize, člověk ani neví proč. Ale byla to jen otázka pár týdnů.

Jak se to mohlo přihodit?

To nevysvětlím. Prostě nevím. Zkrátka nám to v danou chvíli nešlo. Nebylo to ani v trenérovi, tam bylo všechno v pořádku. Prohráli jsme ve Zlíně, vrátili se z Moravy domů a hned druhý den znovu porážka doma s Třincem. Dva zápasy a Sparta nula bodů... Ale nebylo to zase tak strašné, každý rok nějaká krize přijde, jednou se nám to stalo se Šuplerem kolem listopadu.

O ŠPATNOSTECH, BITKÁCH A ČÍSLU ČTYŘI

Jste pověrčivý?

Ne. Jenom na takové blbosti. Že si oblékám pravý náloketník jako první. Když jdu na led a vstávám z lavičky, tak si udělám dřep. Takové kraviny.

To děláte odmalička?

To se vyvine během kariéry. Dařilo se, pak jsem na to zapomněl a prohrálo se. Je to trochu v hlavě.

Sám se tomu smějete, připadá vám to legrační? Ale nemáte odvahu to opustit?

Prostě mi nedá, abych to vynechal.

A čtyřka, kterou máte na zádech, také přináší štěstí?

Kdepak, to vůbec. I když, vlastně, asi ano. Jednou jsem měl čtyřku v Hartfordu, kde jsem prožil nejlepší sezonu v NHL, pak jsem ji chtěl i ve Vancouveru, ale tam mi dali dvojku a tam byl konec kariéry v NHL. Takže jsem se vrátil do Sparty a chtěl čtyřku. Dostal jsem ji a jsem spokojený.

Co vám v extralize leze na nervy?

Mně vadí chování některých hráčů, neúcta ke starším. Nemyslím tvrdost, ať si klidně mladík jde do těla naplno, ale spíš různé pokřikování. Když mladíček řekne šestatřicetiletému Ríšovi Žemličkovi, že je cikán, to je vrchol. Co mě ještě zaráží, je pokřikování náhradníků ze střídačky. Od kluka, který nehraje a má za sebou pět zápasů v lize, to je velká drzost.

Dřív se to nedělo?

Ne, dřív by si to nikdo nedovolil. Je to tím, že kluci se strašně lehce dostávají do prvního týmu. Tenkrát se dostal jeden z celého dorostu za dva roky. Ale teď, kdy je spousta hráčů v cizině, přijde pět dorostenců trénovat s áčkem, z toho čtyři tam zůstanou, takže to mají jednodušší. Tím to je. Také jsem se divil, co se stalo Tomáši Jelínkovi v Havířově, kde si majitel řekl: Teď mu nedám peníze a nedal mu je, i když měl smlouvu. No a vadí mi také hra jako taková. Hra holí, hákování, divení, když sudí vylučuje.

Udělal jste někdy faul, třeba v afektu, který vás dodnes mrzí?

Neřekl bych, že mrzí. Naštěstí jsem nikoho nikdy neposlal do nemocnice. Na nic vážného si nevzpomínám. Ale jedno vím, kdysi dávno, asi v devatenácti. Byl to rozhodčí Jirka. Hráli jsme doma s Košicemi. On nám neuznal gól, a já, nevím proč, člověk se tak normálně nechová, není takový, tak jsem k němu přijel zezadu a krosčekem ho srazil na led. V devatenácti letech! To bylo pozdvižení! A z poslední doby si pamatuju, jak jsem fauloval Vencu Krále zezadu, krosček, on po hlavě letěl na mantinel. Vypadalo to ošklivě, ale nic se mu naštěstí nestalo. Pak si člověk uvědomí, ježišmarjá, co jsem to udělal. Co se všechno mohlo stát.

Právě proto, že se hokej hraje v takových emocích, nebál jste se někdy, že někoho zraníte?

Nikdy jsem se do toho nedostal. Záleží, jak se s tím hráč vyrovná. Někdo to hodí za hlavu, jiný se s tím trápí do konce života.

Libujete si v potyčkách? Nebo to považujete za hloupost?

Vloni jsem se třikrát porval, shozené rukavice. Vytočilo mě, když mě někdo zezadu hákoval. To úplně nesnáším, když vyvážím puk a někdo nestačí bruslařsky, tak mě zezadu zatáhne za pravou ruku, to vás rozhodí, ztratíte puk a za to se nevylučuje. Pak jsem se divil, že jsem se porval, protože pak je člověk vysílený. Ale letos jsem se neporval, myslím, ani jednou...

...a co nedávno na Slavii?

Vlastně jo, máte pravdu, to bylo s obráncem Slavíkem, spadli jsme na zem. No tak jenom jednou.

Vyčítáte si to, když potom sedíte na trestné lavici?

To víte, že ano. Trpíte, jestli v oslabení nedostaneme gól, další věc je, když dostanu trest do konce zápasu už v první třetině, to je taky nanic. Protože chci hrát, a ne sedět v kabině.

Nastanou ovšem někdy chvíle, kdy si zcela chladnokrevně řeknete, tak teď tam musím vletět? Třeba kvůli brankáři nebo kvůli psychice mužstva?

Může se stát, že někdo hodně najede do brankáře nebo hrubě fauluje, kvůli tomu se poperu. Ale nepatřím k typům, že bych jezdil s pěnou u pusy, že toho jednoho kluka musím někde nahnat, protože mě předtím seknul. To většinou vyprchá.

O VÍTĚZSTVÍCH A MOTIVACI

Celou dlouhou kariéru jste zůstával bez zlata nebo prvního místa. Pak to najednou přišlo, Nagano, Norsko, Sparta.

Je to tak. V roce 1989 na mistrovství ve Švédsku jsem skončil třetí. Odešel jsem na vojnu a další rok Sparta vyhrála ligu. Pak skončila vojna a Jihlava vyhrála titul. Pak v NHL jsem se dostal s Chicagem do finále Stanley Cupu, prohráli jsme s Pittsburghem 0:4 na zápasy. Už jsem si říkal, že jsem smolař, kde hraju, tam se to nějak nedaří. Naštěstí ty poslední tři roky vyšly.

Chybí vám tedy jedině Stanley Cup?

To už je za mnou. Kdybych šel teď do NHL zpátky, tak asi ne do výborného klubu. Už by tam člověk šel jenom kvůli penězům. To nemá cenu lámat přes koleno.

Takže si mezi olympijské zlato a titul mistra světa můžete dosadit aspoň to finále Stanley Cupu...

Někdy až budeme v partě sedět, tak můžu říct, hele, já jsem hrál finále Stanley Cupu. Ale oni můžou říct, no jo, ale Jágr tě tam tehdy prošel mezi čtyřma hráčema...

Jak teď budete hledat motivaci?

Přece neznamená, že když si člověk splní sen nebo něco vyhraje, že odpadne, že přestane hrát dobře...

...to ne, ale jít za nějakým cílem vás žene dopředu. Sám jste to teď zažil se Spartou.

To jo, ale příští rok to přijde znovu. Začne sezona, člověk se bude těšit na ty vyprodané stadiony, a to je ta motivace. Že bude plná hala, my se dostaneme až do finále a lidi budou spokojení. A že zase bude nějaká oslava a lidi nás budou čekat před stadionem. To člověka žene dopředu.

Mluvíte hodně o lidech, o divácích. Fanoušci i novináři si letos všimli, jak se sparťané vzorně chovali. Nikdy nebyl problém se někomu podepsat nebo odpovídat na stále stejné otázky. To jste se domluvili?

Nedomluvili. Hráči, co byli venku, vědí, jak to tam chodí. Že je povinnost se chovat slušně k fanouškům, i když zrovna nemáte čas, před stadionem je plno lidí a vám se chce jít domů. A možná mladší to viděli u starších a snažili se chovat stejně.

O VĚKU A ŽIVOTOSPRÁVĚ

Musel jste něco změnit v trénování, v jídle, ve hře?

Když člověku bylo dvacet, tak byl divočejší, mohl si někam vyjít, porušit životosprávu. Teď když ponocuju, dostávám se z toho dva dny. Nemůžu si to dovolit, a ani nechci. Ale nedá se říct, že bych speciálně odpočíval nebo trénoval navíc, to ne. Mluvil jsem o tom se Slávou Lenerem. Že když jsem byl mladý, trénoval jsem v létě tři měsíce, ale na konci sezony jsem se stejně cítil unavený. Teď v létě kvůli mistrovství světa toho moc nenatrénuju, přes sezonu do posilovny skoro nechodím, ale člověk tu sílu potom stejně má. Řekli jsme si, že je to tím, že si umím ulevit mezi zápasy v tréninku, že si dovedu naordinovat, kdy zabrat a kdy si odpočinout. V tom to je. Ale když budu chtít hrát jako Richard Žemlička, mít v šestatřiceti takovou formu, tak to asi budu muset dělat jako on. Když kluci mají měsíc volno, tak on jde a trénuje někde sám.

Umíte už se šetřit i při zápase? Vědět, že tenhle souboj je zbytečný, a naopak sem že musíte vletět?

Ano. Obránce by měl hrát tvrdě a do těla. Ale vyplatí se hrát pozičně, na puk, než se s někým přetlačovat, s nějakým mladíkem, který je natrénovaný a nahoře hodně narostlý. Trochu chytrosti, to pomáhá.

S kým jste hrál během kariéry nejradši?

Letos byla výtečná sezona s Michalem Sýkorou, on je výborný kluk, povahově, neudělal by na člověka levárnu. Po hokejové stránce, když jsem hrál s Cheliosem, to byla nádhera.

Kdy vám bylo úplně nejhůř?

Sedmý rok v zámoří, kdy jsem jezdil po farmách, spal po hotelích, jedl po restauracích, hrál nízkou soutěž s hokejisty, kterým se smějeme, když sem přijedou, a manželka mezitím s dětmi žila sama v pronajatém baráku ve Vancouveru. To bylo na nic. Uvažoval jsem, že to zabalím a přijedu do Sparty. Ale říkal jsem si, přece jim ty peníze nenechám. Když už tady jako blbec jezdím po hotelích, ať si ty peníze aspoň vyberu.

O DOPINGU A PENĚZÍCH

Co si myslíte o lidech, kteří dávají do hokeje peníze, ale mají pocit, že jim hokej patří?

Peníze jsou samozřejmě potřeba, ale měla by být daná pravidla, jak se člověk může chovat a jakou má moc. Že není všemohoucí.

Můžou peníze sport zničit?

Ne, ne. Strašně peněz je na olympiádě, sponzoři si diktují, v kolik hodin se bude hrát, ale pak je to nádhera a sleduje to skoro celá planeta a nikoho nezajímá, že támhle je nějaký nápis za několik milionů.

Vám nevadí extrémy jako pomalovaný led, na kterém není vidět puk?

To je něco jiného. Dalo by se to udělat líp. Stačí pravidlo, že by se reklama na ledě omezila. Na dresech ať je cokoli.

Ale žádná taková pravidla nejsou v dohledu. A lidem vadí, když nevidí puk.

Dobře, ale i když puk tak dobře nevidí, tak čtrnáct tisíc lidí přišlo.

Hlasoval byste pro legalizaci dopingu?

Vždycky, když někoho chytí, tak on tvrdí, že nic nebral, že mu to někdo podstrčil. Samozřejmě jsou povahy, které jsou schopné dokola lhát a opakovat, že nic nevzali. Diváci ale stejně vědí, že to sportovci berou. Navíc je to připravené tak, aby se pak při kontrole nic nenašlo. Lidi chtějí vidět výkony, chodí na sport a vědí, že se během sezony děje něco nekalého. Ale když si člověk chce něco vzít a není to nic, co by ho úplně oddělalo, tak bych to klidně povolil.

A neměl byste strach, že se ohrozíte sám? Že pokud nebudete něco brát, ostatní vás předeženou? Že nebudete stačit?

To je pravda, ale do takové situace jsem se zatím nedostal. Mně spíš vadí ty trapné hádanice.

O REPREZENTACI

Vloni jste naznačil, že v národním týmu možná skončíte, máte tři děti, nejste nejmladší. Přišel nový rok a musíte se trmácet do Ruska. Napadne vás třeba: Mám já to ještě zapotřebí?

Jistě. Třeba teď po sezoně, když skončilo finále. Měli jsme dva dny volna, nemusel jsem myslet na hokej a říkal jsem si, že bych třeba odmítl jet a omluvil se, že jsem unavený a odjel někam s rodinou. Ale radil jsem se se ženou, že by se to nemělo odmítnout. Jak by asi reagovali lidi? A že to jsou jenom tři neděle a že se to dá vydržet. Pak to volno stejně přijde.

Proč tolik hokejistů letos šampionát odřeklo?

Jsou to spíš hráči z NHL, že ano. Možná to zavinila i ztráta trenéra Hlinky. Kluci z domácí ligy poznali trenéra Augustu a Martince na Švédských hrách, takže věděli, co můžou očekávat. Kluci z NHL si asi řekli, že když Hlinka odešel, že to pro ně skončilo. Navíc je tam vidina, že se nikomu nechce do Ruska.

Byl Hlinka pro hokejisty magnetem, který jen přitahoval?

Hlinka by asi dovedl ty hráče víc přesvědčit. Neříkám, že by to trenér Augusta nedokázal, ale ty kluci by třeba byli ochotnější. Prostě nevědí, co můžou očekávat. Ale říkám, spíš to je tím Ruskem.

Vám Rusko nevadí?

Co se dá dělat. Ten týden před Vánocemi na Izvestijích byl vždycky hrůzostrašný. Ale třeba to bylo tím, že se blížily ty Vánoce. Ale v Petrohradě to je prý docela na úrovni. Hotel i jídlo. Je dobře, že je jaro a že bude teplo. Nejhorší je ruská zima před Vánocemi.
Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze