Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Faustův ryzí smích i slzy. Gresini o výhře v Brně i zesnulém Simoncellim

VZPOMÍNÁ. Fausto Gresini má moře vzpomínek: v Brně vyhrál už před 30 lety na nové trati, kdy se jelo poprvé motocyklové MS. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

6 2017
Víc než půl hodiny loví z paměti vzpomínky a usmívá se. Když společně v telefonu hledáme jméno a tvář československého jezdce Petera Baláže, se kterým on i další zápaďáci šmelili za komunistů na brněnském okruhu peníze, ozve se hurónský smích, až se jeho podřízení v týmové restauraci otáčejí.

Jenže lusknutím prstů je všechno jinak. Výraz Fausta Gresiniho zesmutní, v očích se objeví lesk slz, až jedna kapka začne stékat po tváři. Vyřkl jsem dvě jména – Daijiro Kato a Marco Simoncelli.

Jména dvou ze čtyř mužů, kteří v novém tisíciletí přišli na tratích motocyklového mistrovství světa o život. A dvě jména, která tehdy závodila právě v barvách Gresiniho stáje. „Změnilo mě to. Sám sebe jsem se ptal, jestli má smysl pokračovat dál. Proč tak skvělí lidé umírají. Ale cítil jsem, co by si přáli – abych pokračoval.“

Proč však nechat slzet muže, když víte, že smrt jeho jezdců byla ta nejhorší chvíle, kterou zažil. Proč raději nenechat vyprávět muže, který před 30 lety, když se na nové brněnské trati jelo vůbec poprvé motocyklové MS, vyhrál a stal se ve stopětadvacítkách mistrem světa.

Vzpomínáte?
Nejde zapomenout. Měl jsem podařenou kvalifikaci, dobrý start, ale věděl jsem, že tentokrát musím jet jinak. Že to chce ubrat, že mi stačí málo, aby ze mě byl mistr světa, a že tomu podřídím jízdu. I tak jsem vyhrál a mohl si znovu říct tu krásnou větu: Jsi nejlepší na světě.

Bylo tehdy pro vás zvláštní přijet do komunistické země?
Bylo. Díval jsem se lidem do tváře a viděl, jak jsou strašně vážní. Měli výraz jako roboti, byli bez úsměvu a uzavření. Ale když vám někteří otevřeli dveře, pochopili jste, že jsou ve skutečnosti fajn. I tak bylo na první pohled poznat, že život tady asi nebude nic skvělého. Už jen to, jak jsme za karavanem potají s Peterem Balážem měnili peníze. Chtěli jsme koruny a on byl jediný, kdo je měl. Nakonec jsme měli plnou peněženku, která nám byla k ničemu.

Jak to?
Šli jsme do města a v osm večer byla všude tma. Klepali jsme na dveře, že se chceme najíst a napít, ale jen jsme slyšeli: Jste normální? Je noc, už nevaříme! Vidíte – dneska jsem sem přijel autem z Boloně a nepoznal, kde jsou hranice. Jste zemí jako ze Západu. Za těch 30 let jste urazili kus cesty, a jestli někdy nadáváte na poměry – což je u nás v Itálii národní sport – můžete být hrdí, jak to tu vypadá.

Díky. Zpět do roku 1987. Tehdy jste vyhrál prvních deset závodů sezony, až v tom posledním, jedenáctém, jste spadl. Co se stalo?
Byl jsem už mistrem světa a pořád slavil. Necítil jsem žádné napětí, což nikdy nevěští nic dobrého. Byl jsem příliš sebejistý. Teď mě ten pád štve. Mohlo to být unikátní, zároveň však pro mě znamenal velkou školu. Je skvělým příkladem ze života, který opakuji jezdcům – je nutné, abyste celý závod nemysleli na nic jiného než na jízdu. Ale naše časy byly jiné, tenkrát jsme sedli na motorku a jeli. Dnes musíte pořád cvičit, správně jíst, poznat své tělo. Závodní doba je jiná, složitější.

Cítil jste se tenkrát jako neporazitelný král?
Aby ne, když jsem vyhrál všechno. Já dostal lekci o rok dřív. Obhajoval jsem titul, ale vyhrál Luca Cadalora. Přitom jsme oba měli čtyři výhry. Také stejný počet druhých a třetích míst, on měl jen o jedno čtvrté místo víc. Byla to facka, která mě změnila. Pochopil jsem, že je blbost se jen bezhlavě rvát o výhry. Že mistr světa musí přemýšlet. A vyhraje ten, kdo má víc bodů. Zní to jednoznačně, ale je dřina to pochopit. Bez toho prozření bych se za rok králem nestal.

Pocházíte z Imoly, kde je slavný okruh, takže si říkám, že muselo být jasné, že budete závodník.
Kousek od nás je ještě Misano, Mugello, takže je velmi lehké se ocitnout na trati. A tak se v našem regionu rodí skvělí závodníci – třeba Rossi, Cadalora, Reggiani. Kdykoliv byly u nás v Imole závody, byl jsem tam. Upřeně koukal na trať a snil. O tom, že jednou tam pojedu a lidi budou koukat na mě. Říkal jsem si, že i kdybych měl být poslední, ostatním pro smích, tak pojedu. Aniž bych to tušil, zrodila se ve mně vášeň, což je nejdůležitější vlastnost, ať děláte cokoliv. Koupil jsem si motorku, v garáži ji vylepšil a jezdil. Den po dni jsem se lepšil, byl na očích těm správným lidem, až mi jednou řekli: Jeď! Najednou si ten malý kluk, co kdysi snil na tribuně, mohl říkat závodník.

Nakonec získal dva tituly mistra světa a pak založil tým, který teď závodí ve všech třech třídách mistrovství. Jak složité to je?
Je to šichta, něco totálně jiného než být jezdec. Ten je tím králem. Sedne na motorku a jede. Je hladový po výhrách a myslí na jediné – řídit a vítězit. Jako šéf řešíte spoustu detailů, ze kterých se skládá celek. Šéfujete lidem, dáváte jim příkazy, zajišťujete rozpočet, snažíte se zalíbit sponzorům. Jste hlavou velké firmy. Ale mám štěstí, že dělám práci, kterou miluji. Tím je to lehčí. Není pak těžké vstát a jít do fabriky. Nedávno jsem měl období, kdy jsem dělal 24 dní v kuse 16 hodin denně. Věřte, že je to pro Itala docela dost. Pokud byste tu práci nemiloval, nevydržel byste to. Ale fascinující je, že každý den je v té práci jiný.

I jako šéf jste se dočkal dvou titulů. Daijiro Kato ho získal ve dvěstěpadesátkách v roce 2001, Toni Eliás o devět let později v Moto2. Byla to jiná euforie?
Byla. Když vyhrajete jako jezdec, v cíli zvednete prst k nebi a řeknete: Díky, bože, že jsi stál při mně. Máte pocit, že jen vy jste číslem jedna, a zapomenete, že ve skutečnosti jsou za vámi desítky lidí. Až když jste šéf, víte to. Víte, co je za tím zvednutým prstem k nebi práce. A upřímně říkám: tituly, kterých jsem se dočkal jako šéf, pro mě byly důležitější i nádhernější. U nich jsem opravdu brečel.

Šéfoval jste mnoha výjimečným jezdcům, jako byl Capirossi, Gibernau, Simoncelli. Byl některý z nich pro vás víc než jen jezdec?
Nemůžu říct, že jeden je lepší než ostatní. Je to jako mít děti. Taky neřeknete, že jedno je lepší než zbylé. Ano, některé je třeba hodnější, jiné problematičtější, zlobivější. Ale jsou vaše. Stejně jako jezdci. Nejdůležitější je vzájemný respekt a na něm já svůj vztah s jezdci stavím. Ale taky – stejně jako dětem – musíte občas říct nepříjemné věci a jsou chvíle, kdy je jen nechválíte. Ovšem je tu jeden jezdec, který byl zvláštní, jiný než ostatní.

Marco Simoncelli?
Nikdy jsem nepoznal nikoho, jako byl on. Čelil problémům s klidem, ke všem se choval skvěle. Absolutně čistá duše.

Všichni víme, co se jemu v roce 2011 i Katovi o osm let dřív stalo. Myslel jste po jejich smrti, že raději tento sport opustíte?
Teď budu mluvit italsky, protože jen ve své řeči dokážu přesně popsat mé pocity a smutek (a prosí tiskového mluvčího o anglický překlad). Když zemřel Kato, hodně jsem o odchodu uvažoval. Spekulovalo se, že za jeho nehodou mohla být technická závada, čelil jsem drbům, že i my neseme kus viny. Hodně lidí mluvilo ošklivě. Až vyšetřování ukázalo, že na motorce nic špatného nebylo. A když se to přihodilo Markovi, ty myšlenky se znovu vrátily. Teď se určitě chcete zeptat...

... proč jste zůstal?
Ptal jsem se: Marco, mám skončit? A tušil jsem, co by mi odpověděl: Jezdi dál, Fausto. Jezdci vědí, co se na trati může stát, znají ten risk. Vědí, že kdykoliv mohou spadnout. Ale když se tak stane, nezajímá je zranění, bolest. Touží po jediném, a to se co nejrychleji vrátit na trať. Zase se hnát za výhrami. A mně bylo jasné, co by oba chtěli. Abych se i já co nejrychleji vrátil na trať. Ale nejsem bez citů, takové události vás změní, srazí vás k zemi. Není den, kdybych si na Marka nevzpomněl a nebolelo to (ukazuje na telefon, na kterém je samolepka se srdcem a Simoncelliho závodním číslem).

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze