Fandění po bělehradsku: bučení na soupeře, zpěv chorálů i ironický potlesk

Bělehrad (Od zvláštního zpravodaje iDNES.cz) - Balkánští sportovní fanoušci, to je pojem. V Česku mají mnozí strach z jejich nevypočitatelnosti a agresivity, jiní obdivují jejich oddanost klubu. Jak to na tribunách při zápasech vypadá doopravdy, to ukázal zápas basketbalistů Nymburka na palubovce Crvené zvezdy Bělehrad.

Fanoušci Crvené zvezdy Belěhrad jsou svým barvám věrni snad až za hrob | foto: www.kkcrvenazvezda.rs

A protože si Středočeši ze srbské metropole odvážejí vysoké vítězství 73:55, nabídla se šance prohlédnout si červeno-bílé fandy zblízka ve chvílích, kdy jejich hráčům utíká utkání pod rukama. Vezmou prohru sportovně? Anebo půjde o zdraví?

Jisté je, že vstup do utkání s podporou tří a půl tisíc bělehradských fanoušků, to je několikabodový bonus. Soupeřům to začíná už před zápasem. Jakmile se objeví na palubovce, hned jsou vypískáni. A domácí? Ti sklízejí ovace.

A po úvodním rozskoku? Šestý hráč domácích jde do zápasu naplno. Hlasité bučení se jako vlna valí po tribunách. A tahle vlna má tu moc zastavovat balóny na cestě do domácího koše a naopak hostující obranu činit prostupnější.

Fanoušci Crvene zvezdy Bělehrad rádi dávají na odiv i svou lásku k vlasti.

Jenomže zbývající pětice bělehradských hráčů tenhle bonus nevyužila tak, jak měla. Výraznější náskok si proti Nymburku nevypracovala. Takže i publikum ve svých snahách brzy polevilo. "V některých momentech jsme se na hřišti vůbec neslyšeli, ale postupem času, když jsme získávali navrch, diváci jakoby ztichli a byli překvapení z toho, jak se zápas vyvíjí," shrnul situaci nymburský pivot Petr Benda.

Do zápasu se diváci dostali vlastně až v polovině druhé části hry. To se domácí utrhli a bodovou sérií otáčeli do čtyřbodového náskoku. A odpověď přišla: celá tribuna povstala a mocně zapěla svůj chorál. Komu by se v tu chvíli nepodlamovala kolena?

V ten moment však zabral ústřední rozehrávač hostujících Arthur Lee a sfoukl nadšení domácího davu jako svíčku. Každá jeho útočná akce končila košem. A protože měl míč v rukou neustále...

Ve druhém poločase už byli rozklepaní naopak hráči Crvené zvezdy. Spory, kdo zavinil nezdar v útoku, marná snaha bránit se nymburské trojkové kanonádě. Ještě jednou, dvakrát se fandové pokusili svůj tým podpořit. Nabudila je i nesportovní chyba Ladislava Sokolovského. Ale když diváci pochopili, že večer patří soupeři, okamžitě otočili.

Petr Benda z Nymburka se v duelu s Crvenou zvezdou Bělehrad číhá na míč za zády Filipa Videnova

Posledních pět minut, to byl koncert nenávisti proti vlastnímu týmu. Teď už se pískalo na Crvenou zvezdu. Úspěšné akce hostů si vysloužily potlesk. Anebo to byl aplaus ironie směřovaný obráncům? "Já už jsem tohle zažil před dvěma lety. Sice jich nepřišlo tehdy tolik jako dnes, ale podobný scénář to mělo. Vedli jsme o patnáct bodů a diváci začali pískat na vlastní hráče a nám tleskali," vzpomíná Benda.

Dva z nejvášnivějších fandů se navzdory vedle stojícím těžkooděncům obtočili kolem zábradlí a spustili svůj vlastní chorál. Nejsem sice v srbštině kdovíjak kovaný, myslím ale, že slova na j... či p... slovanské bratry spojují. Co všechno si asi domácí hvězdy Bjelica či Taylor musely vyslechnout?

A co všechno si musel na tiskové konferenci vyslechnout trenér Aleksandar Trifunovič? Asi tušil, co ho čeká, protože mu trvalo dlouhé, dlouhé minuty, než zaujal pozici čelem proti novinářům.

Na fyzické násilí ale nedošlo. A jeden jediný předmět hozený na palubovku, to při osmnáctibodové prohře není zas tak děsivá bilance.

Basketbalista v Srbsku je jako fotbalista v Česku

Je mu sice teprve devatenáct, o slávě úspěšného sportovce v Bělehradě už ale ví svoje. Křídelník Jan Veselý válí za místní Partizan. A protože se daří, o srbských fanoušcích vypráví jen v nejlepším. "Basketbalista v Srbsku je jako fotbalista v Česku. Kdyby přijel Milan Baroš na Anděl, tak se spustí chaos. Tady to samé způsobím já. Všichni se za vámi otáčí, všichni se chtějí fotit," povídá veselý mladík s přiléhavým jménem.

Máte třeba i nějakou konkrétní historku s fanouškem?
To ani ne, ale řeknu vám to takhle: kámošovi z Česka jsem celé léto vyprávěl, jaké to je. Že se nemůžu nikam pohnout. Moc mi to nevěřil. ale pak přijel sem, někam jsme šli a asi šestkát nás stavěli. Pak jsme zašli na drink a hned nás zvali.

Takže to vlastně není tak špatné, být slavným basketbalistou.
To ne, pít můžete zadarmo. (Směje se)

Mezi Partizanem a Crvenou zvezdou prý panuje velká rivalita. Jak to při vzájemných zápasech vypadá na hřišti a jak v hledišti?
Ano, je to velká rivalita. Hlavně ale na tribuně, na hřišti už tolik ne. Mezi námi trvá rivalita 40 minut. My se potkáváme na trénincích, většina se navzájem zná, hráli spolu v různých klubech. Na tribuně je rivalita na celý život. Atmosféra je fotbalová. Neničí sice stadiony nebo něco podobného, ale nadávají si přes cestu. Nemají se rádi.

Nehrozí, že by vás osobně napadl soupeřův fanoušek?
To by musel být nějaký hodně velký blázen. Já se pohybuji po městě tak, abych se vyhnul nějakým kritickým místům. Jsou tu ve městě části s restauracemi, kde se scházejí naši fanoušci. A naopak jiná, která patří fanouškům Crvené zvezdy.

To v Česku asi žádnou velkou slávu nepociťujete. Češi jsou asi v tomhle směru vlažnější, že?
Srbové za vámi hned lezou a hlásí se k vám. Ale jsou přátelští. Počítají s tím, že je neodbudete. V Česku se mi ale na Vánoce stalo, že jsme s přítelkyní byli nakupovat a přišla za námi malá holčička s památníčkem a jestli se nechci podepsat. To určitě potěší, ještě víc než tady.