Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Splnila si sen - a prohrála sázku. Za Rio musí Vrabcová kupovat psa

8 2016
V cíli skrývala hlavu do dlaní, mísila se v ní směs úlevy, nadšení i dojetí. Ač si Eva Vrabcová Nývltová před svým prvním maratonem v životě žádné velké cíle nedávala, nakonec se jí povedlo mnohé: stát se mistryní republiky a časem 2:30:10 hodiny s přehledem splnit limit pro olympijské hry v Riu. „Byla to úžasná zkušenost,“ říkala.

Na ruce měla hodinky, ale dle původního plánu je dlouho vůbec nekontrolovala. Až okolo 33. kilometru na ně mrkla a pomyslela si: „Dobré tempo. Běžím pomalu, ale pořád limit stíhám.“

Až čtyři kilometry před cílem poprvé uvěřila: Mohlo by to vyjít! „Ale každý mě varoval, že se to může změnit z kroku na krok. A člověk pak ani nedoběhne. Tak jsem radši čekala.“

Teprve když proťala finiš, mohla zvednout ruce nad hlavu. „Lidi mě hnali na každém kilometru. Nebylo to ani tak těžké, jak jsem čekala. Je to pro mě zážitek, na který nezapomenu,“ říkala. „A teď musím vybírat psa.“

Proč?
Vsadili jsme se, že jestli zaběhnu limit, koupím fyzioterapeutovi (Richard Jisl) psa. Hledám chovatele, aby mi poradili, budeme vybírat.

Zapochybovala jste o tom, jestli limit 2:35 hodiny stihnete?
Snažila jsem se čas nevnímat. Prvních 25 kilometrů jsem běžela s vodiči. Robert Míč i Pavel Novák mi moc pomohli, odvedli skvělou práci. Nepříjemné to bylo někdy na 25. kilometru, když foukalo proti, to jsem se bála o náskok.

Jak moc bolel první maraton?
Bolí asi každý. Ale nebylo to nic výrazného. Opravdu jsem si to užila. Uvidím, jak budu mluvit zítra, asi se to rozleží, ale určitě si to chci zažít znova na olympiádě.

Fotogalerie

Myslela jste na limit pro olympiádu?
Snažila jsem se k tomu neupínat, i když v posledních dnech se o tom mluvilo hodně, pořád. Tlak jsem trochu cítila, ale sama za sebe jsem chtěla mít dobrý pocit, to se podařilo.

Rozběhla jste závod velmi rychle...
Kluci mi to říkali. Jestli nemáme zpomalit, že je to moc rychlé. Ale běželo se mi dobře. Nevěděla jsem, jak se mám cítit, takže jsem jejich pocity neřešila. Řekla jsem: Dokud můžu, tak běžíme.

Před startem jste nechtěla prozradit, o jakém času jste snila. Teď už můžete?
Jana Moberly (manažerka elitních závodníků) se mě na něj ptala. Já jí říkala: Je mi to jedno, půjdu podle pocitu. A ona, že ne, že tam musí něco napsat. Manžel říkal 2:30:50, takže to bylo nakonec nad plán.

Pomyslela jste i na český rekord Aleny Peterkové (2:27:00)?
Ne ne, to bylo daleko. Bylo to poprvé. Těžko odhadovat, jak by to dopadlo, kdybych řekla, že ho chci běžet. Aspoň mám co zlepšovat. Třeba na olympiádě, tam by to bylo lepší.

Stala jste se čtvrtou českou ženou, která se kvalifikovala na letní i zimní olympiádu. Co to pro vás znamená?
Je to splněný sen.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze