Kvůli nim Eritrejci sledují Tour de France, aby viděli, jak si povedou první Afričané tmavé pleti v nejslavnějším cyklistickém závodě světa.
Na Teklehaimanota, staršího z dvojice, v sobotu upíral zraky celý svět. Oblečený v černobílém dresu stál na startu úvodní časovky, do které vstupoval jako úplně první závodník. Usmál se, šlápl do pedálů a vyrazil. Sledován krajany nejen v televizi, ale několika i přímo u trati.
„Bydlím poblíž Amsterdamu, tak jsem vyrazila naše chlapce podpořit. Viděla jsem je na prezentaci, během první etapy i na startu druhé,“ líčí Loana, mladá žena s národní vlajkou v ruce. Narodila se sice v Etiopii, ale je Eritrejka, stejně jako Teshalino, sympaťák ve slunečních brýlích, který ji doprovází.
„Daniel a Merhawi teď tvoří historii nejen Eritreje, ale celé černé Afriky. Je obrovský úspěch, že jsou tady. A že tu máme konečně africkou stáj,“ září. Loana jeho slova podporuje nápisem, který nosí na tričku: Eritrea making history again!
Fanoušci čekají na chvíli, kdy jejich krajané vykouknou z týmového autobusu. Jen co se tak stane, začnou tleskat a vyvolávat jejich jména. Teklehaimanot se na ně usměje a ukáže zdvižený palec, pak už ho tiskový mluvčí Qhubeky směruje k novinářům, kteří na něj čekají.
Vytáhlý chlapík s trochu odrostlými kudrnatými vlasy toho nenamluví tolik jako jeho fanoušci. Ale odpovídá ochotně. Líčí, jak ve dvanácti začal s kolem. Jak je nadšený, že může být na Tour. A jak mu pomáhá, že má v týmu kamaráda ze stejné země.
Souhlasí s fanoušky, že tvoří historii země? „Jo, taky to tak cítím,“ říká. „Když jsem v sobotu jako první stál na startu a čekal, až vyjedu, bylo to úžasné. Skvělý pocit.“
Také jeho příznivci mezitím poskytují rozhovory novinářům, kteří se kolem nich shlukli. „Jsme rádi, že se o Eritreji teď nepíše v novinách jen negativně,“ shodují se. „Doufám, že tak, jako třeba ve fotbale, uvidíme brzy více barev pleti i v cyklistice. Loni tu byl závodník z Číny, teď naši kluci. Snad to pomůže k tomu, aby k sobě lidé byli přátelštější,“ věří Teshalino.
Teklehaimanot by si totéž jistě přál také, ale zároveň doufá, že o sobě brzy dá vědět nejen pro cyklistiku stále trochu exotickým původem. „V prvních dnech budu hlavně pomáhat kamarádům z týmu. Pak budu mít příležitost se ukázat, zkusit nějaký únik. Pokusím se ze sebe dostat to nejlepší.“
Letos asi ještě větší ambice mít nemůže. Ale jednou? „Třeba někdy Tour vyhrajeme,“ zasní se Loana. „Pomalu,“ mírní ji Teshalino. „Teď je pro nás úspěch, že tu jsme. Ale kdo ví? Možná za pět let uvidíme někoho z našich ve žlutém.“
Zatím jsou Eritrejci na začátku cesty. Splní si někdy odvážný sen?
Vzpomínka na Afriku: když Zaaf vyrazil na Tour opačným směremTřináctá etapa Tour de France 1950. Marcel Molines a Abdel-Kader Zaaf, dva jezdci týmu Severní Afrika, unikají po 15 kilometrech pelotonu a jejich náskok vesele narůstá. Aby ne, celkově nikoho neohrožují a v parnu, drtícím jižní Francii, se nikomu jinému ani závodit nechce. Koneckonců, ti Afričané jsou na vedro zvyklí, tak ať si jedou, ne? Jenže i na ty dva je toho tentokrát moc. Dvacet kilometrů před cílem se Zaaf potácí napříč silnicí. Vystrašený komisař ho stahuje ze závodu, Molines pokračuje sám. Ale Zaaf se odmítá podvolit verdiktu komisaře! Opět nasedá na kolo. Po chvíli z něj padá a usíná u silnice. Diváci jej přenášejí do stínu pod stromem. Když se probudí, vzpomene si: Já přece jedu Tour! Opět vyrazí - jenže opačným směrem... Teprve přivolaná ambulance Zaafa definitivně odváží z trati. Později Alžířan vypráví: „Měl jsem úžeh a nutně jsem potřeboval pít. Od jednoho z diváků jsem si vzal lahev s vínem. Jako muslim však nejsem na víno vůbec zvyklý. Proto jsem zkolaboval.“ Anebo to bylo jinak? Zaafovi museli v nemocnici vypumpovat žaludek a lékařská zpráva poté tvrdila: „Kolaps zavinila kombinace dehydratace a léků.“ Jezdec se údajně nadopoval amfetaminem, který byl považován za doping, a proto raději líčil historku s vínem. Jeho příběh nicméně toho dne zastínil i triumf kolegy Molinese, první etapové vítězství Afričana v historii Tour. Naivní Zaaf chtěl startovat také další den. „Půjdu za Goddetem (ředitelem Tour) a řeknu mu, že těch 40 kilometrů, co jsem se vezl v sanitce, dojedu dodatečně,“ oznámil kolegovi Kebailimu. Svolení pochopitelně nedostal. Následující etapu však vyhrál další člen týmu Severní Afrika. Do cíle v Toulonu dorazil po úniku první Custodio Dos Reis, v Maroku narozený syn portugalských rodičů. Tehdy bylo vedro takové, že celý peloton po 74 kilometrech zastavil a svlažil se koupelí v moři. Vůbec prvním Afričanem na trase Tour byl už v roce 1913 osmnáctiletý Tunisan Ali Neffati, startující ve fezu. Po 2. světové válce přibývali další, a tak alžírský novinář Tony Arbona navrhl vytvořit pro ročník 1950 tým Severní Afrika, sestavený z Alžířanů a Maročanů. Obě země byly v té době pod nadvládou Francie, a tak tento tým zařadili mezi francouzské regionální výběry. V jeho světlemodrých dresech se představilo šest jezdců: dva ryzí Alžířané Zaaf a Kebaili a čtyři potomci evropských kolonizátorů. Pouze dva z nich dojeli až do Paříže, Dos Reis na 26. místě s dvouhodinovou ztrátou a Kebaili čtyřicátý. Severoafrický tým se vrátil na Tour ještě dvakrát, než byl experiment ukončen. Ahmed Kebaili se později zapojil do alžírské války za nezávislost a byl řidičem vůdce revolucionářů Amara Oumraneho. V roce 1955 jej zatkli a čtyři roky věznili. Dožil se 87 let a předloni v rodném Alžírsku zemřel. Žádný další alžírský cyklista od jeho časů na Tour nejel. Ovšem co není, může brzy být. Youceg Reguigui, vítěz Tour de Langkawi, je členem MTN Qhubeka. Letos se ještě do nominace týmu nevešel, ale je mu teprve 25 let... |
